Nejde o pojmy nové, konečně každý student politologie a sociologie musí být připraven na to, že se u zkoušky z dějin politického myšlení setká s otázkou, kdo to byl Robert Michels (1876-1936) a co myslel svou tezí o „železném  zákonu oligarchie“. Ale dokonce již ve starém Řecku se vědělo, že oligarchie je vláda malé skupiny osob, obvykle privilegované bohatstvím  nebo původem.

Michels, který se ještě dožil uchvácení moci Hitlerem,  neměl už čas reflektovat novou politickou realitu, sledovat boj nacistů „proti kapitalismu a židovské plutokracii“ a nedožil se konce „vůdcovské elity“, kterou nezpůsobila jen druhá světová válka. Byl však ještě svědkem toho,  jak docházelo k stranicko-byrokratickému odcizení,  odnímání účasti na moci občanům,  a jak byla tato „participace“ zredukována na rituály a negativní emoce.

Není proto zbytečné připomenout si, že také u nás, po  Velká sametové,  se „z lidí stávaly  partaje“ a současně se resuscitovaly nejen staré myšlenky, ale i jejich novější interpretace. To doprovázela nová  magická slova české politiky, která, kupodivu,  nepřišla z obdivovaného Západu, ale z nenáviděného Východu.

Nebyla sice přijata Gorbačevova „perestrojka“, ale nahradila ji „transformace“, což nebylo nic jiného, než Buchariniva metafora z roku 1921,  kterou použil, když vysvětloval v Berlíně německým „světovým revolucionářům“, co to je NEP. Tedy „nová ekonomická politika“, významný ústupek od ideologie fundamentální změny a odklonění se k „socialistické tržní ekonomice“. A  to už je pojem dobře známý z . diskusí v ČSSR let šedesátých a znovu se objevující v souvislosti  s ekonomickým rozvojem ČLR, a  mj. i v souvislosti ekonomickým boomem Vietnamské socialistické republiky  posledních několika let.

Nová popularita slov oligarchové a oligarchie přišla z Východu, nejen ze současné Ukrajiny, ale už z chaosu Jelcinových reforem, kdy se začali objevovat lidé neznámého původu, obvykle spojení s podsvětím státní moci nebo  přímo s prostředím organizovaného zločinu. Dost často dokonce s obojím. Nebo s tím, čemu se v Rusku místo privatizace říkalo prichvatizácija a místo demokracie djermokracija.

Tento“ruský model“  transformace se objevil a objevuje ve všech postkomunistických zemích už v devadesátých letech, a dnes, zdá se,  dospěl do stadia, kdy oligarchové “dělají politiku“ nikoli už jen ze zákulisí, ale přímo v září reflektorů velké scény.

Jestliže Bucharinovi nepmani byli předobrazem dnešních oligarchů, měli bychom vědět,  že za nimi stáli a stojí ještě oligarchové nadnárodní, řekněme „demokratičtí“. Národní oligarchové jsou vlastně jen „kompradory“, figurínami, které známe z období kolonialismu. Tehdy to byli zprostředkovatelé, obchodní jednatelé, pocházející z kolonií/osad,  kteří přiměřeně bohatli díky svým znalostem místních poměrů, obchodních zvyklostí, cen, ručili za úvěry a za jejich splácení.

Nejen tedy oligarchové, ale i kompradoři se dožili naších dnů. Zvláštní je, že ale i oni dnes touží být novodobou politickou aristokracii a při svých posezeních ve svých  „country clubs“ nebo vzpomínající na  „tea partie“,  a během posezení na různých politických sešlostech, dávají najevo, že jsou připraveni vzít na sebe odpovědnost za většinu hloupých, ale hlavně chudých spoluobčanů.  

Proto už zakládají politické strany, nebo ty již založené financují, převlékají se do kostýmů politického divadla a,  na rozdíl od dosavadních účinkujících, netrpí trémou. Ve vydání MF Dnes z 10.června t.r. napočítali hned osm oligarchů/kompradorů, kteří mají potenciál dosáhnout takového cíle a napodobit Andreje Babiše v jeho, zdá se, úspěšné politické sebeprezentaci.

Jména Karel Janeček,  Jan Světlík, Luděk Sekyra, Zdeněk Bakala, Tomáš Chrenek, Petr Kellner, Radim Passer a Jan Sýkora bychom si měli zapamatovat alespoň do letošního října a potom  se jistě s některým z nich budeme setkávat ještě celý rok následující.  Náš rusko-ukrajinský model bude jistě kultivovanější, ale zas v něm nebude tolik peněz. Bohatství je ovšem pojem relativní a obvykle nejvíce ohrožuje ty, kteří jej vytvářejí.