Nebudu rozebírat Olinovu tvorbu, zmíním se jenom o tom, o čem chci, a udělám to způsobem, jakým chci. Jinými slovy, učiním tak způsobem, jakým psal Olin. Psal o čem chtěl a způsobem subjektivním, který nepředstírá – a nevnucuje! – zdání objektivní pravdy. A to je právě příznačné pro branži, která nás sblížila. Dobrý zpravodajec má spoustu volnosti, ale při formulování výsledku vůbec žádnou. Jak říkával emeritní zpravodajec Miroslav Polreich, ve zpravodajské službě se nesmí lhát. Myslel tím pochopitelně zpravodajskou službu, hodnou toho jména, nikoliv ty povětšinou Potěmkinovy zpravodajské vesničky a jejich veřejné hybridní prezentace, jak je známe ze současnosti.

Zpět k Jurmanovi. Chce se mi psát o jeho hlavním opusu „Dvojitý agent“, jehož ústřední postavou byl Charles (Karel) Zbytek, alias agent Licht. V avizovaných dvou dílech, které se mu rozrostly na tři, popsal velké množství souvisejícího materiálu způsobem, který byl poznamenán jeho osobní profesionální zkušeností.

Jinými slovy – desinformátoři, ale i laičtí nadšenci, mají často „hotový“ příběh dříve, než se vypořádají se všemi detaily. A na tom se ta šmíra dá dobře poznat. Zpravodajec však musí postupovat obráceně, a být velmi opatrný na předčasné vyznění kauzy. To má být výsledkem až čtenářova přemýšlení nad podaným materiálem. Na svou odpovědnost se přitom musí vyrovnat se všemi podanými detaily, posoudit jejich důležitost a věrohodnost.

Pěkné na tom je, že Jurman nikoho nepřemlouvá, aby mu věřil, že podává objektivní pravdu. Už i proto, že zpravodajské kauzy jsou často jako cibule – mají mnoho vrstev, a při objevení těch dalších a dalších je člověku často až do breku, protože si myslel, že po té klopotné námaze už je u kořene věci. Najednou se však objeví nové skutečnosti, a věci se začnou jevit jinak, dávají dohromady poněkud jiný příběh, někdy až radikálně odlišný – a přitom ani toto nemusí být ještě ta poslední vrstva.

Olin Jurman však věci zbytečně nekomplikoval, i když kvůli kontextu uváděl mnoho různých faktických odkazů, a bylo jich spíše více, než méně. Dávalo to ale dobrou představu, kolik materiálů musel nastudovat!

Jurmanův špionážně-erotický opus „Špion a lhář“ o prolhaném a prohnaném nelegálovi je zajímavý zase jinak. Mnoho stránek je velmi zábavných, ale pak se na třeba i nenápadných detailech ukáže, že autor znal své řemeslo, že ví, o čem píše. Paradoxně je celkové vyznění dílka lehčí, než problém, který ve skutečnosti popisuje.

Významné jsou i dvě Jurmanovy sbírky různých příspěvků na téma převratu v listopadu 1989. Shromážděný materiál má opět význam pro ty, kterým není vše dopředu jasné, a záslužně pomáhá bořit novodobé mýty, protože – jak říkával TGM – na nich založená společnost či dokonce stát bude jak ten biblický dům, postavený na písku.

Podtrženo, sečteno – Olin Jurman za sebou nechal velmi výraznou brázdu, která vychází z určitého stanoviska a jde určitým směrem. Tato charakteristika je banální pouze zdánlivě, protože je ve skutečnosti dosti unikátní v této rozplizlé době, kdy se lidé strachují o svou identitu a hledají se a nenalézají a jsou v čím dál větším zmatku.

Jurman jako by odkazoval – berte, nebo nechte být. Podle mého soudu je co brát, a Olinovi za to patří velký dík. A nejen můj.

Jan Schneider