Existují nadčasová poučení z této války? Jistě: Neexistují diktátoři a demokraté, dobří, lhostejní a zlí, ale jenom ti, kteří mají moc a umějí ji využít. Motivy a způsob jednání nejsou důležité, důležité je kdo zvítězí. Oběti nejsou důležité, na ty se postupně zapomene, důležitý je jenom zisk z vítězství. Kdo je právě u moci vydává svůj pohled na vítězství za správný. Pohled na dějiny změníme lehce tím, že dosavadního vykladače dějin utopíme propagací svého pohledu, který je momentálně politicky přítulný, uvádí svůj pohled na 2. světově krutou válku publicista František Roček.

Velké válečné krveprolití začínalo více méně již v roce 1933, kdy probíhala světová finanční krize. V době, kdy byli Němci deprimováni nezaměstnaností, Adolf Hitler se stal kancléřem a nově zvolený parlament Hitlerovi předal moc. Byly přijaty zákony tvrdě diskriminující židy a další diskriminační akty, třeba vůči sociální demokracii. Pokud evropské tzv. demokratické státy Německo neuvrhly do tvrdé izolace, vzdaly se kolektivní obrany.

Pokračováním narůstání agresivity fašistického hnutí byla v roce 1936 italská invaze proti Habeši. Demokratický svět Společnosti národů se proti tomu účinně nepostavil. Neschopnost bývalých vítězů 1. světové války korunovalo obsazení demilitarizovaného Porýní nacistickou armádou.

Pohodová cesta do pekel

O rok později (v roce 1937) Itálie zjistila, že agrese se vyplácí (po dobytí Habeše, člena Společnosti národů), protože britsko – italská dohoda o Středomoří podepsaná hned začátkem ledna dávala světu na vědomí, že Velké Británie nemá nic proti dobyvačným válkám evropských států. Samozřejmě, za podmínky, že druhá strana nepodnikne nic proti zájmu Velké Británie. Psychologicky to je totéž, jako by smlouvu britští ťulpasové podepsali i s Německem. Byl to signál mocenské kapitulace par excelence. Velké Británie jako mocnost byla již mrtvá.

Hned to mělo za následek, že se potvrdila dominance fašistických režimů: osa Berlín – Řím, a byl podepsán  pakt čtyř: Německa – Itálie – rozkládajícího se Rakouska a fašizujícího se Maďarska. Koncem ledna Německo odvolalo podpis pod Versaillskou smlouvou a Hitler vydal do světa signál o svém uvažování, když žádal o navrácení kolonií. Zároveň bylo jasné, kam směřuje Itálie a Německo, když podpořilo ve Španělsku puč generála Franka. Naopak tzv. velmoci se usnesly, že se nebudou vměšovat do španělské občanské války.

Potom se nemohli divit tomu, že Hitler provedl čistku mezi generály a nechal se jmenovat v únoru 1938 velitelem branné moci. V březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko. Agresivita Hitlera byla jednoznačná.

V roce 1938 nikdo v západní Evropě nechtěl reagovat na chování nacistického Německa.

Menší omlouvání mizerných politiků

V září 1938 britský politik Chamberlain jednal s nacistickým Hitlerem. V té době v britských novinách byly uveřejňovány inzeráty firem nabízejících stavbu rodinných protiletadlových krytů. Mnichovská dohoda, která se z toho koncem září 1938 vyklubala, nám dává právo pohrdat britským Chamberleinem a francouzským Daladierem, že dali Hitlerovi zelenou k obsazení Československa. Ale oba politici jenom plnili přání voličů – žít v klídku a říkat tomu mír. A kdesi v Československu ať se třeba poserou.

Za rok a půl hořící francouzská a britská města lze považovat účet za Mnichov 1938. Podobně jako paběrkování Polska a Maďarska na nacistickém záboru českého pohraničí se oběma státům ve válce krutě zúročilo.

Březnové obsazení Čech a Moravy nacistickým vojskem v roce 1939 bylo již samozřejmostí vyplývající z logiky věci. Proč si nevzít i zbytek, když nikdo nebude proti. A ze Slovenska vznikl proněmecký lokajský Slovenský štát.

Diplomatická jednání z roku 1939 ukazují, že diplomacie je jenom podružným politickým nástrojem. Viz: Francouzská a britská vláda vyslaly delegaci do Moskvy ke sjednání dohody o obraně proti Německu, ale nedohodly se s Kremlem. Polsko nechtělo povolit průchod sovětských vojsk polským územím, pokud by Rudá armáda měla spolu se spojenci v případě krize zaútočit na Německo. Pro Polsko byl SSSR úhlavním nepřítelem.

Nevidím v Ribbentropově paktu nic zavrženíhodného. Byla to svým způsobem jiná (agresivnější) mutace britsko – italské dohody o Středomoří, v níž se Velká Británie zavázala, že nepodnikne nic proti zájmu druhé strany – italskému agresivnímu fašistickému režimu, který obsadil svrchované království - Habeš.

Po přepadení Polska ale bylo západní mocenské nicnedělání již neudržitelné, takže vyhlásily Hitlerovi válka. Obě strany si (z válečnické nutnosti) užívaly jenom námořní blokády. Toto období bylo trefně nazýváno podivnou válkou.

Zkáza nacistických vojsk začala 1. září 1939 v 5.45 hod. vítězným přepadením Polska. Německo získalo spojence při porcování Polska v Sovětském svazu: Sovětský svaz získá zhruba území, o které usilovalo již v roce 1920, Hitler spolkne západní část Polska.

Stále se omílá jakýsi úspěch nacistického tankového vojska, bleskových úderů. Ve skutečnosti byli němečtí generálové nepříjemně překvapeni ne-výkonností tančíku Panzer I a lehkého tanku Panzer II. Německé vojsko nebylo dostatečně motorizováno, což přetrvávalo až do konce války. Skutečným úspěchem byly taktické údery letectva ochromující polské cíle. Jsou předváděny fotografie tanků a obrněných automobilů, ale většina pěchoty a dělostřelectva si musela vystačit s koňským trénem a se šmajdáním po svých.

Psychicky narušený Hitler slintal nedočkavostí, kdy už konečně přepadne západní Evropu. Právě proto jaký byl, neměl Hitler zábrany a měl přemrštěné mínění o schopnostech nacistické armády. Vyplatilo se mu to při obsazování Norska.

Hitler měl štěstí, že se mu zalíbil poněkud hazardní plán generála Erica von Mansteina s útokem tankových divizí přes údajně téměř neprostupné lesy v Ardenách. Proto německé tankové divize a napadly francouzské jednotky a britský expediční boj z boku a odřízly je od možnosti ústupu do nitra Francie.  V poválečné literatuře se objevoval akcent na to, že Hitlerovo vítězství bylo z velké části zásluhou neschopnosti francouzského politického vedení, které propadlo panice. Rychlý postup tankových jednotek bez dostatečného krytí pěchotou mohl pro Hitlera skončit katastrofou.

Začátek konce

Ve Francii dosáhl Hitler maxima možného. S Velkou Británií se nemohl vypořádat. Na to neměl síly. Následovalo doslova podivné období. Hitler se musel vypořádat s neschopností spojenců, zvláště italského duceho Mussoliniho. Německá vojenská mašinérie musela řešit italské problémy v Africe i na Balkáně. Italové nebyli schopni dobít v roce 1941 Řecko a musela zasáhnout německá armáda.

Hitler získal Řecko, ale ztratil SSSR. Pěkné počasí v SSSR panovalo zhruba od května do zhruba po dobu 4 měsíců. Mizerné silnice se při deštích měnili v bahno. Nejméně měsíc ztratil Hitler, že musel ofenzívu proti SSSR odložit kvůli nutnosti obsadit Řecko.

Katastrofou bylo Hitlerovo spojenectví s Japonskem. Po prosincovém přepadení Pearl Harboru (1941) Japonskem Německo solidárně vyhlásilo válku USA. Tím získali Britové významného spojence, který se stal nakonec lídrem západní protinacistické fronty. Naopak Japonci nevyhlásili válku Sovětskému svazu a nepodpořili tím doslova zamrzlou ofenzívu Německa v SSSR.

Zajímavá hypotéza

Na německo – sovětská hranici v roce 1941 byla sovětská vojska mimořádně koncentrovaná u hranic na předsunutých pozicích především v Bělorusku a na Ukrajině. Z takových pozic by Sovětský svaz měl dobrou pozici k útočným operacím. Německo by nebylo schopné se ubránit, protože jeho jednotky byly roztroušeny po celé jižní a západní Evropě a v Norsku.  

Z tohoto pohledu byl Hitlerův úder preventivní, aby ohromnou koncentraci sovětské výzbroje u hranic zničil. Ale německé zdroje nebyly tak velké, aby dokázaly SSSR ovládnout. Když v září 1942 dosáhla nacistická vojska Stalingradu, nastal pomalý začátek konce. Ale konec nastal až v květnu 1945 díky taktickým schopnostem německých velitelů na středních a nižších pozicích, a kvůli strachu z pomsty vítězů.

V historické literatuře zazněly hlasy, že Hitlerův fanatický odpor podpořili samotní spojenci, tím, že vyžadovali bezpodmínečnou kapitulaci. Tím spojenci zahnali krysu do kouta, a donutili ji k úpornému odporu. Dalším mylným krokem spojenců bylo bombardování německých měst. Jenom posílilo nenávist bezmocných, postižených bombardováním. Nedivím se tomu, když německé obyvatelstvo v řadě případů umlátilo k smrti letce, kteří přežili sestřelení svých bombardérů. Pro ně to byli chlápci snášející se na padáku létajícími vrahy.
Spojenci se nepoučili z toho, že podobně bombardování britských měst nevedlo k poklesu morálky, naopak zvýšilo „index naštvanosti“ a odhodlání mezi britským obyvatelstvem.

Skoro nic není tak, jak se jeví, protože koncem války velkým pomocníkem spojenců v boji proti Hitlerovi byl samotný Hitler. Natolik zasahoval do rozhodování velitelů svými hloupými direktivami, že sabotoval armádní velení, jako by byl britským agentem…

Nějaká německá preciznost, výkonnost a organizační superschopnosti – to byla také jenom iluze, protože německý průmysl nebyl schopný vyrábět dostatek tanků a dalších složitých zbraňových systémů. Na rozdíl od sovětského průmyslu. Až architekt Albert Speer, když ho jmenoval Hitler ministrem zbrojení, v letech 1943 a 1944 výrazně zvýšil zbrojní výrobu, ale již bylo pozdě. Složité zbraně bez zkušené vycvičené posádky jsou k ničemu. To samé platilo o prořídlé japonské armádě od roku 1943.