A tak jsme měli přestavbu a dialog, třetí cestu a kapitalismus bez přívlastků, privatizaci, spálenou zemi a blbou náladu, reformy, radar a kmotry. Co máme posledních několik let? Čerpání.

Jsem už na to slovo téměř alergický. Otevřu-li noviny, čtu o tom, že nečerpáme. Na ministerstvech se odvolávají úředníci jako na běžícím pásu, protože neumějí čerpat. Jeden se hádá s druhým, kdo za nečerpání může a čí je to vina. V televizi říkají, kolik jsme už vyčerpali, opozice křičí, že nečerpáme a čerpat nebudeme. Levice s pravicí se už o nic jiného než o čerpání nepře. Unie s námi jedná o tom, jak máme čerpat, jinak nám čerpání úplně zastaví. A premiér chce mluvit se svým ministrem, protože je znepokojen, že tento nečerpá nebo čerpá málo.

Jděte už s tím čerpáním k šípku. Jsem z toho vyčerpaný.

Čerpání je totiž přímo úměrné vyprázdnění obsahu politiky. Čím více se smysl politiky ztrácí kdesi v bruselských dálavách, tím více čerpáme, nebo nečerpáme nebo alespoň o čerpání mluvíme. Česká domácí politika se scvrkla na už jen pouhé hádky o čerpání a hledání viníků, kteří mohou za údajné - mediálně démonizované - nečerpání.

Čerpání se stalo znamením doby. Čerpání je politickým imperativem. Podle čerpání se posuzuje vláda, ministr, úředník. Kdo nečerpá, jakoby nebyl. Kdo nečerpá s námi, je proti nám. Řekni mi, jak moc čerpáš a já ti řeknu, jak jsi dobrý politik. Protože kdo nečerpá, je mizera. Kdo nečerpá, okrádá stát (a rodinu). Čerpej a mlč.

Je to k smíchu. Naše země už dávno není suverénní, z bohatství předchozích generací nám už skoro nic nepatří, protože jsem to prodali cizincům, 80 procent našich zákonů pochází z Unie, poslanci a senátoři už nemají právo se nazývat zákonodárci, protože pouze implementují, pravice a levice se promísily k nepoznání, jsme otroky dluhu, nadnárodních korporací a mezinárodních bankéřů. Náš národní stát je vystaven smrtelnému nebezpečí, hrozícímu zániku, plíživému rozkladu. Naši svobodu aby jeden lupou hledal - a my přesto nemáme nic lepšího na práci, než se hádat o čerpání.

Jako kdyby to bylo nějak důležité. Jako kdyby na tom nějak záleželo.

Jako kdyby to byly skutečné peníze, které od Unie dostaneme - a dělejte si s nimi, co chcete...

Ale to my zase právě nemůžeme - to si Unie už sama dobře pohlídá. Čerpat musíme, ale nemysleme si, že z toho načerpaného budeme moci zaplatit, co chceme či potřebujeme. Čerpat se musí vždycky jen na něco. A protože máme Unii pěkně vykutálenou, tak se čerpá jen na to, co udělá Unii dobře, což je většinou to, co zároveň oslabuje nás samotné.

Jaký smysl potom má takové čerpání, když v konečném důsledku působí jen paseku? Tisknou se za to učebnice, které przní morálku dětí. Podporují se feministky, ekoteroristé a další fanatické levicové skupiny ohrožující celou společnost. Platí se nesmyslné programy, projekty, výzkumy, studie, sdružení, NGO, debaty, konference, analýzy a další pitominy, které jsou ještě horší, než jen zbytečné - mají totiž destruktivní potenciál. Národní cítění pomáhají rozkládat a upevňují pozici Evropské unie.   

Nebo se z toho staví něco, co bychom si klidně postavili sami - a byli bychom pak sami na sebe patřičně hrdí, kdežto teď musíme chodit kolem cedulí a slavobrán s nápisem "toto financovala EU". A asi si z toho máme sedat na zadek.

Pokud eurodotace netečou rovnou na zhůvěřilosti, pak tečou právě na realizaci staveb či rekonstrukcí, které jsou sice smysluplné, ale jejichž háčkem je to, že jsme jimi korumpováni - a to ve velkém. Že máme (máme pocit, že zadarmo) něco, co užijeme a co potřebujeme (někdy i to, co nepotřebujeme, ale hezky to vypadá a můžeme se tím chlubit - třeba podchod pro žabičky pod dálnicí), ale co nám vlastně zaplatila Unie, takže si sami sebe nemáme za co vážit. A do budoucna za to od nás bude Unie jistě ještě něco chtít. Minimálně to, abychom ji měli rádi.

To pro Unii není málo. V době, kdy ji většina populace nenávidí nebo je veřejnosti z velké většiny alespoň ukradená, Unie přímo existenčně potřebuje svoji vlastní důležitost obhajovat tím, že v Horní Dolní opravila lávku a v Malé Velké přispěla na vybudování expozice v místním pivovaru. Lidé si řeknou, že snad nemůže být tak zlá. Politici o ní budou pěkně mluvit, protože se cítí zavázáni. Není nic smutnějšího v tomto ohledu, než když pan starosta v reklamním spotu na fondy EU blekotá něco o tom, že nebýt těchto eurodotací, tak by ten úsek silnice nebyl - a nasadí strojený úsměv ve stylu "s Evropskou unií na věčné časy".

Zkrátka se tím upevňují závazky, posiluje podřízenost. Unie se vnucuje a vlísává. Politici se hrbí a samotným vysilujícím papírováním spojeným s čerpáním a hádkami o míře či podmíře čerpání už nemají čas se věnovat skutečné politice. A skutečná politika vlastně už není, ta se dělá v Bruselu, takže ono jim ani nic jiného než hádky o čerpání nezbývá - a tak to jde pořád dokola. Lid je nakrmen a pobaven, hejtmani si rádi přestřihnou pásku, v mladých lidech se posílí pocit, jak je ta Unie světová a dobrácká, někdo si sem tam z těch fondů něco přikrade, národ je korumpován...

A tak, i když je to samo o sobě zbytečné a škodlivé, budeme muset čerpat dál, ať chceme či nechceme.

Jsme odsouzeni k čerpání...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš