Má prý za sebou zásluhou své vedoucí role ve dvou po sobě jdoucích pravicových vládách významné úspěchy: zavedení rovné daně, snižování schodků veřejných financí, vytvoření adresného sociálního systému, prosazení efektivnějšího systému nemocenské, zpružnění pracovního trhu a udržování realistického přístup k evropským otázkám.

Pozorovatel méně odtržený od reality než pan premiér, se ovšem neubrání otázkám. Jak mohly tak významné úspěchy zapříčinit strmý pád ODS ve volebních preferencích? Proč si většina občanů myslí, že vládní reformy zemi spíš ubližují, než pomáhají? Proč se Nečas nepochlubil dalšími významnými „úspěchy“, jako jsou církevní restituce nebo zavedení druhého důchodového pilíře? A proč stát, v jehož čele Nečas stojí, je navzdory tak „úspěšným“ reformám prolezlý šlendriánem i korupcí a topí se v „blbé náladě“?

Nečas si vysvětluje problémy ODS tak, že strana je prý hromosvodem pro negativní pocity ve vleklé ekonomické krizi, navíc lecčemus napomohla svým pocitem neomylnosti a samolibosti. Je prý spojována i s „negativními“ věcmi, ale ona tuto „setrvačnost“ zlomí. Loučí se s lidmi, kteří ji kompromitovali, je vidět i posun ve vyšetřování korupčních kauz.

Možná neuškodí nabídnout několik dalších vysvětlení. Za prvé ODS nekompromitují jen její kmotři a „podnikatelé“ na ní navázaní, ale celé její současné vedení, včetně Nečase samotného. Z historie víme, že politici ve významných pozicích mají velmi malou míru sebereflexe, ale i tak je zajímavé, že si Nečas zatím nevšiml, že na něj osobně i na naprostou většinu dalších předáků strany začínají lidé reagovat se směsí zloby a ironie, kterou kdysi častovali Milouše Jakeše.

Pokud se „ODS bude prát“ o politickou rehabilitaci pod vedením těchto lidí, špatně to s ní dopadne. Důležitější než sliby v její Agendě 2014, je pro většinu voličů skutečnost, že vedení strany je zcela nevěrohodné.

Předseda ODS tvrdí, že každý kromě české levice vidí, co se v Evropě děje a přizpůsobuje tomu svoji politiku. Jenže stále více českých voličů si evidentně myslí, že tomu, co se v Evropě i u nás doma opravdu děje, je nejméně schopná přizpůsobit svoji politiku česká vládní pravice. Částečně z ideologické zaslepenosti, z větší části proto, že její politiku určují zákulisní ekonomické zájmy.

Nečasův text ovšem končí výtryskem optimismu: pravicový volič prý nezmizel, jen vyčkává. ODS má co nabídnout a je „připravena poprat se o jeho důvěru“.

Jenže nová vlna antikomunistické hysterie z dílny ODS, včetně dění v Ústavu pro studium totalitních režimů, jen potvrzují, že to s „nabídkou“ ODS není tak horké, a Nečas to ví.

Možná by měl vzít v úvahu, že po minulých antikomunistických mobilizacích a strašení „řeckou cestou“ před volbami v roce 2010 už je většina voličů vůči strašení ODS dost imunní.

Bude třeba přijít se skutečnou nabídkou: programovou i personální. A na to současná ODS nemá. I proto visí její osud na vlásku.

Jiří Pehe
Právo, 16.4.2013