Společenská solidarita je systematicky potlačována. Nárok na pomoc v nezaviněné nouzi je nahrazován charitou.

Za menšinové vlády Miloše Zemana bylo možné neoliberální vymoženosti mírně korigovat - ovšem v mezích pravicových zákonů. Jiné nemohly přes pravicovou většinu v Parlamentu projít. Následovaly vlády pravice prostřednictvím Špidly a Grosse. Teprve Paroubek se odvážil prosazovat některé levicové návrhy s komunisty a třeba i s mimozemšťany. Těžko polemizovat s každou tezí článku Lenky Kohoutové (http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/ods-k-socialni-oblasti-a-peci-o-seniory/), neboť u většiny vět lze těžko odhadnout, co jimi bylo míněno a zda to bylo míněno vážně. Kdo pochybuje, ať zkusí přečíst její text větu po větě.

Bída, kterou dnes těžko přehlédnout není jen plodem pravicové "sociální" politiky, ale především důsledkem hospodářské politiky likvidující pracovní příležitosti a plodící sociální nestabilitu. Stárnutí populace není způsobeno zdaleka jen vyšší střední délkou dožití, ale především nízkým podílem dětí a mladistvých.

Neliberální genocida

Neoliberální politika je výrazně genocidní. Její součástí je absence propopulačních opatření. Pravice se vždy vyslovovala proti nim, teprve v poslední době naplňují svými deklaracemi společenskou objednávku lidovci. Paní Miroslava Němcová má jistě pravdu, že lidé se nerozhodují mít děti jen kvůli finanční podpoře, ale hmotná nouze, třeba i jen hrozící při nejistém zaměstnání odpovědné lidi od plození potomků odradí. Pravice, která vyvolala kritickou demografickou situaci ji ovšem nenavrhuje řešit podporou porodnosti, ale prodlužováním věku odchodu do důchodu a redukcí "státních" důchodů. Varuje před "zneužíváním" peněz daňových poplatníků. Při tom to byla a je především pravice, která zneužívá veřejné rozpočty na financování nesmyslných projektů a současně chrání zloděje před možnými důsledky majetkových přiznání a umožňuje únik výnosů z podnikání před zdaněním. Sociální dávky neunikají do luxusní spotřeby předmětů z dovozu, ale stimulují domácí spotřebu a tím i domácí výrobce a poskytovatele služeb. Vysoká nezaměstnanost zplozená neoliberalismem společně s růstem životních nákladů vedou k chudobě. Ta je demoralizující neboť lidé odmítají zemřít (jak se od nich zřejmě očekává) a získávají zdroje často nezákonným způsobem. Nic jiného jim nezbývá. Bezdomovectví není dobrovolně zvolený životní styl, jak se domnívá socioložka Jiřina Šiklová, ale důsledek bídy, ekonomické, duševní a někdy i morální. Dvacetileté faktické ignorování sociálně patologických jevů a nedostatečná podpora smysluplného uplatnění lidí jsou projevem neodpovědnosti zákonodárné i exekutivní moci.

Betonová trampolína

Podle paní Kohoutové "musí sociální systém fungovat jako jakási trampolína, která motivuje ty, kteří přišli o práci, vrátit je co nejrychleji na pracovní trh". Existují lidé, kteří se na pracovním trhu těžko uplatňují. To nelze "řešit" konstatováním, že je to jejich problém. Jsou regiony, kde na jedno pracovní místo připadá několik desítek uchazečů. Místo nenajdou ani zdatní a pracovití. Na pracovním trhu při převisu poptávky po zaměstnání ceny určuje ten, kdo práci nabízí. Pravice přece vždy volala po "levné pracovní síle". Jenže levná pracovní síla nevytváří poptávku a už vůbec si nemůže spořit na bydlení ve

vlastním nebo na důchod. "Levná pracovní síla" ví, že se dožije v důchodu ještě větší bídy. Závod ke dnu zahájila neoliberální pravice. Rady, že se lidé mají stěhovat za prací ignoruji skutečnost, že tam, kde ještě práce je, jsou vysoké životní náklady. "Práci jsem v Praze našel snadno", řekl mi dělník, kterého jsem vzal jako stopaře: "jenže bydlení v Praze bych z toho platu nezaplatil".

Adresné sítě a charita za peníze z daní

"Adresnost" je pravicové zaklínadlo. Znamená stále méně nároků ze zákona a stále více libovůle při hledání adres. Paní Kohoutová spoléhá na "neziskové organizace". Ty poskytují charitativní péči podle toho jakou mají kapacitu a motivaci. Jsou financovány z veřejných zdrojů, které se ztenčují. Péče se tak stává stále "adresnější". Bezdomovci ovšem nemají adresy vůbec. Právě tak i církve poskytují charitativní péči dle vlastního výběru adres. Zdroji jsou pro ně rovněž veřejné fondy.

Ještě dojemnější je pravicové konzervativní spoléhání na "rodinu". Ta se ovšem vlivem společenského vývoje dávno rozpadla. Vícegenerační rodina, kde se ženy zdarma starají o slabé a nemocné už neexistuje nebo jen v představách pravicových ideologů. Jednočlenné domácnosti lidí, kteří se starají jen o sebe (pokud to zvládnou) jsou stále četnějším jevem.

Podpora komerčního pojištění

Lidé přivedení neoliberální politikou do bídy jsou strašeni, že ze státních důchodů nevyžijí. Hrozba je to reálná, protože pravice se stará o vyvádění peněz ze solidárního pilíře. Podporuje odchod z tohoto pilíře a za odměnu poskytuje odcházejícím "státní podporu". Z vybraných daní podporuje bohaté a vytváří deficit ve fondu pro nebohaté. Vychází tak vstříc komerčním pojišťovnám.

Doufám že strana ODS s velmi rozvinutým asociálním cítěním odejde co nejdříve ze scény. Obávám se, že volby to nevyřeší. Ve volebních programech jsem nalezl jen návrhy mírného pokroku v mezích neoliberálních zákonů.

Kasuistika na závěr

Uvádím příklad současné vysoce rozvinuté sociální péče z vlastní klinické praxe. Osmačtyřicetiletá žena trpící vedle schizofrenie také těžkým degenerativním onemocněním páteře a kyčelních kloubů je odkázána na nízký invalidní důchod. Její dvacetiletá středně mentálně retardovaná (dříve imbecilita) dcera má rovněž invalidní důchod. Matka je její opatrovnicí. Bydlely spolu v malém zanedbaném bytě. Nájemné a ostatní platby se po liberalizaci nájmů vyšplhalo téměř na úroveň součtu obou invalidních důchodů. V té době si nesvéprávná dcera vzala v bance půjčku o což jí požádal neznámý muž na ulici. Smlouva by měla být neplatná, ale po výhrůžkách banky dlužnou částku splácejí. Nemají na advokáta, bojí se exekutora. přestěhovaly se do podnájmu bez jakékoli smlouvy, adresu odmítají sdělit, protože za předchozí měsíce dluží na nájemném. Invalidní důchod matky byl přezkoumáván a snížen. Prý je to proto, že jsem ve zprávě uvedl, že stav je stabilizován. Asi nevadí, že je stabilní při dlouhodobé neschopnosti soustavné výdělečné činnosti a při vysokých dávkách antipsychotik. Dostalo se mi rady od zkušené kolegyně, že před přezkumem důchodu je třeba vysadit léky, aby se stav nemocné dostatečně destabilizoval a popis zdravotních potíží je třeba zveličit. V komisi odborníků posuzujících stav duševně nemocných stejně skoro nikdy nebývá psychiatr.

Pokrok nelze zastavit.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Ivan David