Byla to éra, kdy Evropa v plné síle udávala tón světové politiky a její mladé obyvatelstvo plné elánu toužilo po změnách doma i ve světě.

Z mladé Evropy se postupem času stala dáma, která hodně pamatuje, která dvakrát pochovávala své syny a vnuky a na jejím území došlo k mnoha zločinům, jenom proto, že válka byla považována za prostředek politiky. Evropa však je nejenom dámou, která hodně pamatuje, ale bohužel i dámou, která hodně zapomíná, aniž by se poučila. Možná i proto dnes už neudává tón světové politiky, i když se ji snaží alespoň ovlivňovat. Bohužel, ne vždy zrovna šťastně. Například jednání o asociační smlouvě s Ukrajinou, jak se dnes ukazuje, byl příliš uspěchaný krok do neznáma. Ukrajina na asociaci s EU nebyla a dosud není dostatečně připravena a její hlavní ekonomický partner Rusko ji v tomto kroku nepodporuje, což rozpoltilo ukrajinskou společnost a vedlo až k dnešní občanské válce. Během jednoho roku se ve východní Evropě rozpoutala válka, jejíž konec je stále v nedohlednu a střídají se pouze křehká příměří.

Tento konflikt však opět připomněl skutečnost, že ve světě existují dvě supervelmoci USA a Rusko, které doslova rozhodují o míru ve světě. Přesto, že nesouhlasím s některými kroky Ruska, domnívám se, že politika plošných sankcí krizi neřeší a názor, že ekonomické sankce jsou alternativou války, jaksi nemá nikde oporu. Žádné sankce nikdy nezměnily politiku zemí, připomeňme si sankce na Kubu, Írán, Irák, Severní Koreu. Spojené státy naposled vyhlásily ekonomické sankce proti velmoci v roce 1940-1941, kdy Washington vystupňoval omezení obchodu s Japonským císařstvím ropným embargem a zákazem vývozu strategických surovin.

Jak reagovali Japonci, víme, jak však bude reagovat ruský prezident čekáme...

Nebylo by rozumnější nabídnout Rusku jasné záruky, že pokud bude mír na Ukrajině, budou plošné sankce odstraněny? Evropa a svět potřebuje obě velmoci USA i Rusko jako partnery pro řešení konfliktů a hrozeb ohrožujících celou planetu. Je nutná spolupráce velmocí k zajištění stabilizace na Blízkém Východě, v Severní Koreji, při řešení íránského atomového programu a v řadě dalších celosvětových problémů a konfliktů.

Varováním pro nás musí být i fakt, že již dnes evidujeme největší počet uprchlíků od druhé světové války, což sebou přináší eskalaci řady velmi vážných problémů sociálních, ekonomických, xenofobních, nárůstu extremismu a nad tím nelze zavírat oči.

Dnes více než jindy je potřeba si připomenout slova amerického prezidenta J. F. Kennedyho: „Lidstvo musí války ukončit, jinak války ukončí lidstvo.“