Doposud vždy, když byla sestavena koaliční vláda, tedy více méně po celé čtvrtstoletí po listopadu 1989 s výjimkou opoziční smlouvy, první vlády Mirka Topolánka a tří vlád úřednických, měli členové koalice různě silné odstředivé tendence. Mezi stranami uvnitř koalice to skřípalo, vedl se boj o vliv, moc a peníze, často nevybíravě, a jak čas šel, tak se ty boje odehrávaly čím dál víc na očích veřejnosti, nebo dokonce především skrze média. Stačí připomenout rivalitu Václava Klause a Josefa Luxe, nebo lítý souboj mezi Věcmi veřejnými a zbytkem vlády za Petra Nečase. Vládnutí v Česku, postiženém poměrným volebním systémem, který nedává šance na většinové rozhodování, nikdy nebylo žádná selanka. Ale to, co máme na očích dnes, předčí všechny precedenty.

Naše dnešní vládní koalice se totiž začala rozpadat ještě dříve, než vůbec vstoupila do Strakovy akademie. Tradiční stranické myšlení, které má vžité sociální demokracie a do jisté míry i lidovci, nutně naráží na zcela apolitický, manažerský přístup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Podstatou koaliční demokracie je dohoda, kompromis. Což jsou pro Babiše zjevně cizí slova. Dohodu si nejspíše představuje jako stav, kdy ostatní přistoupí na jeho ultimáta, a kompromis považuje za osobní porážku, a proto jej nepřipouští. To je ovšem způsob jednání typický pro monarchii, navíc absolutistickou. V režimu, kdy se mocenské elity musí dohodnout na rozdělení moci i odpovědnosti, to takto dlouhodobě fungovat nemůže. Nekompromisní postoje jednoho ze tří partnerů nutí ty zbylé dva k ústupkům, chtějí-li zachovat aspoň trochu zdání koaliční jednoty a akceschopnosti. Nicméně ustupovat nelze donekonečna a dříve či později se za zády toho, jenž ustupuje, objeví zeď, Pak už nebude kam ustoupit. Jediný směr, který zbyde, bude vpřed. To znamená do čelní srážky s tím, kdo nás k té zdi zatlačil. A to zase může znamenat jen jedno: rozpad takové koalice.

Nevím, zda si Andrej Babiš tyto jednoduché fyzikální poučky připomínal, když tak zarputile vyhlásil boj o své právo nevpustit na svoje ministerstvo náměstky z koaličních stran. Jeho důvody a motivace lze pochopit. Nehodlá se o svou pravomoc s nikým dělit a nemá potřebu nechat kohokoli nahlížet do svých karet. Mýlí se však v podstatě věci. Ministerstvo financí není firma, a už vůbec ne v jeho vlastnictví. Je mu svěřeno do správy veřejností ve volbách, a tato veřejnost má svaté právo kontrolovat, co se se spravovaným statkem děje a je-li využíván k veřejnému prospěchu. A jedna z mála možností, jak tuto kontrolu může volič uplatnit, je skrze koaliční náměstky, u nichž se předpokládá, že nenechají ministra dělat, co se mu zlíbí, a donutí ho brát ohledy na souvislosti okolo. Andrej Babiš ovšem není politik, nýbrž manažer, a proto tato jednoduchá pravidla buď nezná, nebo nectí.  

Je svým způsobem dobře, že ukázal barvu již v čase před jmenováním vlády. Jeho nulová ochota ke spolupráci bude stálým stigmatem celého vládnutí, což je nyní nad slunce jasné. Socialisté a lidovci se tak v budoucnu nebudou moci vymlouvat, že nevěděli, s kým ve své koalici mají tu čest. A že to budoucno, v němž se chatrná koalice začne neodvratně rozpadat, je na dohled, je rovněž jasné. Odpočítávání totiž už začalo.

Petr Žantovský
(odvysílal Český rozhlas Plus)