Kdykoli jsem četl zmínky o chystaném pomníku Jana Palacha, plánovaném muzeu Jana Palacha, filmu ´Hořící keř´ polské "pravdoláskařské" režisérky Hollandové či nejnověji o poslaneckém pokusu uzákonit výročí Palachova upálení jako významného dne, sám sebe jsem se ptal, zda není něco zvráceného na uctívání člověka, který proti totalitnímu útlaku bojoval vlastní sebedestrukcí.

Národy většinou uctívají své silné a schopné vůdce, bojovníky, statečné krále, válečné hrdiny. Ty, kteří za svoji vlast položili život, ty, kteří pro vlast něco vydobyli, proslavili ji, zvelebili. Ty, pro které byla láska k vlastnímu národu silnější než láska k svému vlastnímu životu. Nebo ty, kteří zvolili raději cestu umučení, než aby ustoupili ze svých zásad a ze své víry.

Na první pohled bychom mohli podobný soud vynést i o Janu Palachovi. Ani on nemiloval svůj život natolik, aby se jej snažil zachránit, naopak jím pohrdl a jakoby ho obětoval ve prospěch národa.

Ale je tomu skutečně tak? Byla jeho smrt hrdinná? Může být považován za velikána našich dějin?

Nejsem o tom přesvědčen. Ačkoli to sám (v době své hospitalizace) popíral, jeho čin lze hodnotit jako sebevraždu. Sebevražda je útěk ze života, ve své podstatě zbabělý čin. Je to projev zoufalství a zatemněného rozumu.

Nezemřel v hrdinném boji, nezemřel ani důsledkem represe, mučení či popravou. Život si vzal sám, ve svém vlastním duševním zmatku a rozčarování z toho, že Sovětský svaz, kterému věřil a který obdivoval, okupoval jeho zemi.

Jeho čin navíc k ničemu dobrému nevedl, pouze inspiroval k podobné sebevraždě řadu dalších lidí u nás i v zahraničí. Svobodu své zemi tímto činem nepřinesl, komunistický režim nijak nenarušil, proreformní komunisty nijak nepodpořil. Svobodu Češi zahlédli až o dvacet let později a to jen proto, že se tak rozhodl Sovětský svaz sám svým řízeným rozkladem či spíše metamorfózou.

Nutit - i po více než 44 letech - českému národu Palachovu postavu jako ikonu a příklad novodobého světce a hrdiny, kodifikovat mýtus o jeho údajně vysoce mravním a odvážném rozhodnutí jako čin navždy hodný obdivu a úcty celého národa, je proto ve své podstatě naopak útokem na tento národ. Národ, který sice měl i za poslední století mnoho hrdinů (často obyčejných lidí, obyčejných vojáků), který ale měl tu smůlu, že ve vedoucích pozicích stáli v klíčových okamžicích jeho dějin politici, kterým hrdinství a odvaha naopak chyběly, kteří jako autority zcela selhali a kvůli nimž si dodnes neseme mnohá traumata (Mnichov apod.) a tudíž národ, který by měl proto o to více pátrat po skutečných hrdinech a ctít ty, kteří dovedli bojovat za svobodu a národní nezávislost. Stavět naproti tomu na veřejný piedestal Jana Palacha a přiřknout mu roli výjimečné postavy našich dějin jen kvůli tomu, že pro svoji frustraci z nenaplněných komunistických ideálů pohrdl životem, je výsměchem jak všem opravdovým hrdinům, kteří trpěli tváří v tvář cizí moci, tak národu jako celku. Čin zoufalce se přece nikdy nemůže rovnat skutečnému hrdinství a aktivnímu boji za svobodu.

I kdybychom Palachův čin chtěli vnímat tak, jak jej možná mylně zamýšlel (tedy jako apel, jako burcování z letargie), nelze ho přesto považovat za nic jiného, než za rezignaci, za útěk od zodpovědnosti, za zvolení jednodušší cesty před cestou složitou a namáhavou (před usilovnou, trpělivou a dlouhodobou prací), jako projev vlastní zmatenosti a neschopnosti přijít s konstruktivním řešením. Jde o čin duševně nevyzrálého mladého muže, kterému sice nelze upřít jistou opravdovost, ale který vždy zůstane jen projevem nezralosti, lability dospívajícího člověka, projevem nedotvořené osobnosti.

Přesto, nebo spíše právě proto, plně rozumím tomu, proč je Palach vyzdvihován právě skupinou pravdoláskařů, kteří - sami často dříve komunisté - dnes pokrytecky brnkají na strunu primitivního a vyčpělého antikomunismu: Palachův čin se jim zdá jako vhodný symbol tohoto postoje. Přesně rozumím tomu, proč je Palach (a jeho domněle vlastenecký čin) vyzdvihován právě skupinou pravdoláskařů, kteří jsou ve skutečnosti (z rozličných příčin) plni nenávisti a pohrdání vůči českému národu: jejich vyzdvihování morálně pochybného činu je škodolibým naschválem, snahou ještě více pošramotit českou duši, dalším z pokusů, jak potlačit národní hrdost, jak glorifikací (nebojme se říci) lůzra (nebo hezky česky "ztroskotance" či "zkrachovalce") ještě více podlomit českou mentalitu.

Nemluvě o tom, že jimi kýčovitě přibarvovaný obraz Palacha je stejně falešný, jako jsou oni sami. Tak jako oni sami nikdy proti komunismu nebojovali (a pokud ano, pak jen naoko a na pokyn řídících důstojníků StB), protože v drtivé většině sami komunisty byli (ať už oficiálním členstvím či celoživotními politickými názory a smýšlením), nacházíme závažné rozpory i mezi Janem Palachem coby historickou postavou a Janem Palachem - mediálně uhnětenou ikonou.

Pro některé pravdoláskaře pak byl Palach i prostředkem k snadnému zviditelnění, jakousi klamavou reklamou (například Jaroslava Moserová, která svoji kandidaturu do politických funkcí postavila mimo jiné na lživém tvrzení, že byla Palachovou ošetřovatelkou, ač s jeho ošetřováním osobně neměla nic společného).  

Vždyť Palach věřil - a teď cituji z jejich vlastní literatury - v komunistickou myšlenku, věřil v Marxe, doslova zbožňoval Marxe a jeho Kapitál (mluvil o něm jako o géniovi), na semináři Dějin dělnického hnutí si za téma své práce vybral vznik a dějiny Kominterny (čímž překvapil řadu svých kolegů na filosofické fakultě), věnoval se studiu Leninových spisů, v roce 1968 navštívil Sovětský svaz, který přehnaně obdivoval (a nebyl schopen kritického názoru na dění v něm), jeho matka byla od roku 1957 členkou KSČ a on sám členem ČSM a třídního výboru, kde zastával funkci politicko-výchovného referenta.

To, co by se u jiných kritizovalo (a "osobnosti" jako Hanák, Šiklová a další, často sami bývalí bolševici, by na to hlasitě a pohoršeně poukazovali), u Palacha najednou nevadí?

Při čtení brožurky Jiřího Lederera ´Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta´ (Praha, 1990) mne pak napadlo ještě jedno možné vysvětlení ohromné Palachovy mediální popularity. Lederer píše, že se Palachova matka jmenovala za svobodna Kostomlatská. "Toto jméno není v Československu příliš rozšířené. Odborník na rodová jména mi vysvětlil, že většina Kostomlatských jsou Židé, kteří žili dlouhou dobu v Polsku. Prý se původně jmenovali Kohnové a při protižidovských pogromech utekli do Čech, přijali jméno Kostomlatský a rovněž tak přijali evangelickou víru," píše Lederer.

Není právě zde náhodou vysvětlení Palachovy nepřirozené adorace? Židovský novinář Lederer, který jako první napsal oslavnou (patetickou, místy až dětinsky naivní) brožurku o Janu Palachovi, přiznává, že Palach měl po matce židovskou krev. To není příliš rozšířená informace, ale leccos by vysvětlovala. Nejen to, proč se zfilmování Palachova tématu ujala právě polsko-židovská režisérka Agnieszka Holland (a jako náhodou byla premiéra tohoto dramatického třídílného filmu směřována do stejně dramatického období před prezidentskou volbou), ale vůbec to, proč se na Palacha nesmí téměř sáhnout a proč se ozve takový mediální a kulturně-frontový povyk pokaždé, když tak někdo přesto učiní, jako před několika dny po výrocích Miroslava Grebeníčka.

Palach je - možná i pro svůj původ - postava, která se nesmí kritizovat. A jistým kruhům slouží i jako vhodný adept na uměle vytvořeného národního hrdinu, který by měl být Čechům vnucen jako doporučený vzor; který by měl zastřít jiné, skutečné, hrdiny. Není přece nic lepšího, než sebevědomí národa podlomit lží o tom, že jeho idolem má být vyšinutý mladík zbaběle utíkající ze života...  

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš