Prvky, které ztratily rovnováhu s jinými prvky, pak hledají nový rovnovážný stav, novou stabilitu a harmonii. Avšak nová rovnováha již nemá charakter původní kvality věci, ale vznikne něco nového, nová kvalita. V meziobdobí mezi novým a starým mohou existovat prvky nového v prostředí starého. Nové a staré mezi sebou vedou spor o přežití.

Věci, a tím více člověk, mohou existovat pouze za určitých podmínek. Existence člověka je limitována konkrétními podmínkami (teplota, atmosférický tlak, gravitace, druhy záření a jejich intenzita, látky a kapaliny pro látkovou výměnu, což je podstatným znakem života). Už tím, že něco existuje, působí to na okolí a opačně. S lidstvem to není jinak. Člověk se přizpůsobuje přírodě a přírodu přizpůsobuje sobě. Činí tak jako jednotlivec i jako skupina. 

V procesu činnosti se lidé přizpůsobují přírodním podmínkám. Současně aktivně působí na přírodní podmínky a proměňují je pro vlastní potřeby. V procesu činnosti vstupují lidé mezi sebou do sociálních vztahů. Tyto vztahy mohou mít různou formu, v jejímž rámci se proces činnosti proměny přírody uskutečňuje. Proces lidské činnosti přetváří přírodu v druhou přírodu, v kulturu. Proces činnosti je obsahem existence lidstva, a sociální vztahy, které si lidé vytvořili, jsou jeho formou. Právě v této formě, v tomto rámci existuje proces proměny přírody v kulturu. Obsah a forma jsou dvě protikladné stránky jedné a téže kvality. Existují v jednotě protikladů. Pokud jeden z protikladů svou mírou neodpovídá druhému protikladu, rovnováha se naruší. Harmonie jednoty se změní v disharmonii. Sociální vztahy mohou vytvářet příznivou vnější podmínku pro rozvoj procesu činnosti lidstva, nebo mohou tomuto procesu činnosti bránit.

Při změně charakteru procesu činnosti při ovládání přírody, jakou byla zemědělská revoluce (domestikace zvířat, pěstování obilovin) nebo průmyslová revoluce či dnešní vědeckotechnická revoluce, si změna charakteru procesu činnosti vynucuje i změnu sociálních vztahů. Samozřejmě, že třídy, které měly v původních vztazích výhodné postavení a z tohoto výsadního postavení těžily, se těmto změnám brání. Přesto tyto změny nemohou zastavit, pouze způsobí, že pokrok bude probíhat v boji starého a nového. Míra krvavosti tohoto boje bude záviset na urputnosti bránění se starého proti novému a míře naléhání nového na provedení změny. 

Těleso je gravitací přitahováno do středu planety do té doby, než narazí na odpor pevné části planety. Jakmile se síly gravitace a odporu pevné části planety vyrovnají, nastane rovnovážný stav. Harmonie těles. Podobně je tomu u člověka. Nedostatek energie je pociťován jako hlad. Jezením je energie doplněna. Nastane rovnovážný stav. Civilizace je stabilní, pokud jsou společenské vztahy v rovnováze s přírodou a s druhou přírodou, tj. přírodou přetvořenou v kulturu (kulturní plodiny, města, infrastruktura, výrobní podniky atd.). Pokud se dostanou do výrazného rozporu, buď se přestane rozvíjet kultura, nebo je ohrožené přírodní prostředí, nebo přestanou fungovat vztahy mezi lidmi. Civilizace zaniká. Jakmile se společenské vztahy dostanou do rovnovážného stavu s přírodou a přetvořenou přírodou, civilizace se může rozvíjet. 

Člověk jedná vědomě. Žije v přírodě, žije v přetvořené přírodě. Uspokojuje své potřeby tím, že čerpá zdroje z přírody a přizpůsobuje přírodu svým potřebám. Pokud se mu daří uspokojovat potřeby, žije a přetrvává do budoucnosti. Pokud z nějakého důvodu nedokáže potřeby uspokojit, hyne. Aby uspokojoval své potřeby, jedná vědomě. Vnímá narušení rovnováhy, vznik disharmonie. Jako subjekt si uvědomuje objektivní potřebu. To uvědomění vnímá jako nevyhnutelnost pro přežití a pokračování v budoucnosti. Nastává možnost vzniku zájmu řešit nerovnováhu, ale i možnost nezájmu dostat nerovnováhu do harmonie protikladných prvků. Uspokojit objektivní potřebu. Pokud ji nepozná, neuvědomí si potřebu řešit disharmonii včas, ona se časem opět ozve, ale její řešení bude složitější, nebo dokonce bude zpoždění tak velké, že subjekt nenajde prostředky pro úspěšné řešení nerovnováhy a uspokojení svých potřeb. Nevyhnutelnost správné změny nenastane a prosadí se jiná rovnováha, která však ohrozí existenci subjektu v budoucnosti. 

Dalším krokem je zaměření subjektu na předmět působení. Zdůrazňuji na správný předmět, ne na nesprávný předmět. Když nás bolí zub, je správné zaměřit se na vyhledání odborného ošetření. Ale hodně lidí se z různých důvodů nezaměří na předmět lékařského léčení, ale řeší bolest tišícími prostředky, tabletkami proti bolesti. Při zaměření na správný předmět stanovíme vizi řešení a následně vytýčíme cíle, které kromě kvalitativního vymezení mají i kvantitativní rozměr a metriky pro monitorování plnění cíle. Bez metrik nemáme správnou zpětnou vazbu a dostáváme proces činnosti mimo naši kontrolu. Když máme stanoveny cíle, můžeme určit proces činnosti ve kterém docílíme změnu předmětu a proměníme ho ve výsledek činnosti. Výsledek by měl splnit účel. U našeho bolavého zubu to znamená zaměřit se na předmět lékařského ošetření, návštěvu zubní ordinace, vyléčení zubu a splnění účelu, tj. zbavení se bolesti. Při včasném řešení odstraníme bolest a zachráníme zub. Při pozdním řešení odstraníme bolest, ale zub zůstane v odpadkovém koši u zubního lékaře. Viz. obrázky č. 2 a č. 3.

 
Na obrázku č. 3 je obecné kybernetické schéma, které popisuje průběh uspokojení potřeby a dosažení účelu. Samotná potřeba a účel se v tomto schématu nevyskytují. Schéma začíná zvoleným předmětem působení činnosti a končí dosažením výsledku. U výsledku musíme vidět dva prvky – jednak stanovený ideální cíl, jak má být předmět změněn, a jak byl potom změněn ve skutečnosti. 

Aby probíhala korekce, je dosahování výsledku monitorováno a v souladu s regulátory (pravidly) je korigován proces činnosti tak, aby změnou předmětu bylo dosaženo vytýčeného cíle, tj. požadovaného výsledku. Teprve pak bude splněn předpokládaný účel. Zaměření na předmět předchází posouzení skutečnosti, analýza přítomnosti a predikce možností budoucího stavu. K tomu, aby byl stávající stav předmětu změněn v očekávaný stav, je nutné provést řadu operací a úkonů za pomoci zdrojů. 

Na obrázku č. 4 je konkretizováno obecné schéma řešení potřeby doplnění energie člověka, odstranění pocitu hladu.

 
Na obrázku č. 4 se schéma zabývá materiálním předmětem, tj. nedostatkem energie, který tělo pociťuje jako hlad. Jelikož i uspokojování potřeby hladu probíhá v sociálních vztazích, subjekt činnosti musí respektovat pravidla. Potraviny si musí koupit a na jejich zaplacení u pokladny si musí vydělat. Některým skupinám nastavené vztahy vyhovují, jiným ne. Proto předmětem, na který je možné použít schéma procesu činnosti, mohou být i samotné sociální vztahy a jejich ukotvení v pravidlech – zákonech.

Toto schéma procesu činnosti, pokud se týče ikony pravidel, zahrnuje pravidlo legálnosti a legitimnosti změny sociálních vztahů. Ale o tom podrobněji někdy později.