I když, kdoví, jak to se současnou ministryní obrany v demisi Karlou Šlechtovou dopadne po šachové partii sehrané Babišem s cílem konečně sestavit vládu, která dle litery Ústavy získá důvěru, přesto:  Koho by nezajímala problematika silového ministerstva pevně držená v rukou ambiciózní, zjevně feministicky vztahovačné političky, jíž bylo v minulosti dopřáno vybíjet ve vládě svou zjevně expandující energii nanejvýš při novele zákona o pohřebnictví?  I tehdy však měly její činy náležitý drive: Do své ministerské pracovny si nechala přivézt skutečné rakve!  

 Jak známo, rezortu, jemuž se u nás stále setrvačně říká „ministerstvo obrany“, ačkoli víme, že s obranou státní hranice by měla naše současná armáda potíže, však náleží agenda NATO. S činností Severoatlantické aliance sice rakve taky úzce souvisí, nicméně uznejme:  NATO je v porovnání s pohřební službou, jejíž věci Šlechtová ve vládě jako ministryně pro místní rozvoj  rovněž spravovala,  level zcela jiný.  Je to téma jak vystřižené pro člověka, který o své nátuře sebevědomě prohlašuje:  „Když srovnáte tu mou s ostatními ministry, tak já asi mám mnohem větší koule než mnozí vojáci a generálové.“ (Zalíbení v pojmu „koule“ vyjadřujícím míru lidského chlapáctví potvrzuje Šlechtová tím, že ho  jen v tomto interview používá opakovaně.)   

Výroky Šlechtové z rozhovoru v Aktuálně.cz  jsou zábavné i jinak. Zřejmá je její nechuť používat verbální diplomatické kličky umožňující vyhýbat se jasným vyjádřením.  Například na otázku, proč armádní vyzbrojovací akvizice za předchozího ministra obrany „zamrzly“ se sice zprvu snaží způsobně opáčit státnicky korektními slovy „Nebudu hodnotit svého předchůdce, to po mně nemůžete chtít“, ale   být uhlazeným diplomatem jí vydrží jen pár sekund, neboť hned vzápětí upřímně dodává: „Kdybych já seděla na jeho místě, tak už spoustu věcí máme.“ 

Může se taky zdát, že v porovnání se svým předchůdcem se  Šlechtová v počátku výkonu  funkce šéfa českého  „Pentagonu“ vyjadřuje umírněněji.  Účast Armády České republiky (AČR) na misi Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání) v Pobaltí, v rámci níž NATO již od roku 2014 soustřeďuje v blízkosti ruských hranic vojenský kontingent, nespojuje česká ministryně obrany s oblíbeným aliančním sloganem o odstrašení Ruska. Říká jen, že do Pobaltí jedou čeští vojáci „kvůli výcviku“.  To Stropnický, krátce po jmenování do funkce byl jiný kabrňák:  Na konferenci Atlantické rady USA konané roku 2014 k  výročí rozšíření NATO poučil protřelé západní jestřáby, že po ruské anexi Krymu zaspali a vzhledem k tomu, že Kreml rozumí jen síle, reagovali prý slabě. (Na uvedeném fóru byl Stropnický informován, že vláda USA s Českem při obraně východních členů NATO nepočítá, zato mu Defence Secretary Obamovy vlády nezapomněl připomenout,  že na obranu dávají Češi pouze 1,1% HDP.) 

Dnešní výroky Šlechtové lišící se od razantnějších vyjádření Stropnického v roce 2014 samozřejmě mohou souviset s novou situací; například s pokusy oživit vztahy mezi NATO a Ruskem umrtvené čtyři roky zpět. Taky je však nutno říci, že samotná slova Šlechtové o nevinném výcviku v Pobaltí prováděném českými vojáky nelze vnímat jako obecnou charakteristiku alianční operace Atlantic Resolve. Ostatně vzpomeňme, kolikrát deklarované vojenské  cvičení skončilo válečným atakem. Pro příklad nechoďme daleko:  Zkušenost v tomto směru nabylo Československo v létě roku 1968.  Lze však připustit, že Šlechtová opravdu chce věřit,  že AČR je v blízkosti hranic s Ruskem pouze „kvůli výcviku“. Nechuť stavět se do role českého válečného „jestřába“ projevuje tím, jak reaguje na očekávatelnou otázku Bakalových redaktorů, je-li „pro nás současný ruský režim hrozba.“  Šlechtová odpověděla, že byť se jí anexe Krymu nelíbí, určitě není rozhodnuta „poslat českou armádu bojovat s Rusy na Ukrajině“. 

Věřme, že Šlechtová (a celá Babišova vláda) nebude obrannou politiku České republiky redukovat na dosud obvyklý slouhovský postoj tak, že bez  relevantní souvislosti s přímým ohrožením státu bude prioritně, z rozkazu příslušného nadnárodního velení vysílat české vojáky jako ozbrojený expediční sbor do zahraničních misí.  Naopak, Česká republika by měla prvořadě –  jak to ostatně  odpovídá článku 3 Severoatlantického paktu – zvyšovat individuální schopnost AČR odolat ozbrojenému útoku. To pochopitelně zahrnuje schopnost alespoň v elementární míře ubránit hranice našeho státu (například v důsledku nekontrolované migrace).   

Ať je ze strany mezinárodních organizací hodnocena činnost Armády ČR jakkoli pozitivně, z hlediska schopnosti chránit státní hranice je její stav tristní. Renomovaný vojenský specialista, analytik a bývalý šéf Národního úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec k tomu uvádí: „Představa, že Česká republika disponuje dobře vyzbrojenou a akceschopnou armádou, která je pevným článkem Severoatlantické aliance, připravené jí a tím i naší zemi kdykoliv přijít na pomoc, je totiž naprosto chimérická.“

Na akceschopnost AČR určitě pohlíží zcela jinak náš slavný rodák, předseda Vojenského výboru NATO, armádní generál Pavel. S  plněním role AČR ve struktuře NATO je spokojen; pokud jde o vyzbrojování, jedinou chybu vidí v tom, že Česká republika dává na obranu málo peněz. 

Pavel se snaží veřejnosti namluvit, že závazek kolektivní obrany, jenž má dle něj údajně plynout z čl. 5 Severoatlantického paktu (tato jeho interpretace je však falešná) zahrnuje účast armády alianční země na zahraničních misích. V té souvislosti si Pavel dovoluje bezostyšně definovat roli Armády České republiky takto: „Naše armáda bude vždy expediční, protože obrana proti napadení nebude začínat na hranicích České republiky, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometrů od nás.“ 

Z vystoupení Karly Šlechtové na sněmovní schůzi projednávající dne 24.1.2018 návrh na uzákonění obranného rozpočtu ve výši minimálně 2 % hrubého domácího produktu vyplynulo, že důležitější, než numericky stanovit výši obranného rozpočtu je nastartovat akviziční procesy zaměřené na uspokojení skutečných potřeb naší armády tak, aby dosahovala parametrů  umožňujících ochránit naše hranice, eventuálně účastnit se přímé obrany jiné členské země (namísto bojovat s teroristy kdesi v hotelovém komplexu v hlavním městě afrického Mali). S názorem Šlechtové není v rozporu fakt, že návrh předložený poslanci ODS byl sněmovnou v prvním čtení zamítnut. 

Změny v  materiální a personální struktuře AČR musejí nastat v návaznosti na to, že náš ozbrojený sbor zdegeneroval především svým působením v systému NATO v jednostranně zaměřený vojenský kontingent vyvíjející k velké radosti generála Pavla „obranu“ našeho státu kdesi v Afgánistánu, Mali, Somálsku, na Sinaji, v Iráku či jinde. Česká republika se z hlediska své obrany stala ve svůj neprospěch volky nevolky závislou na Severoatlantické alianci.   

V souvislosti s naší obrannou politikou je však nutno rovněž připomenout, že český establishment by neměl ignorovat zájem občanů projevený řadou voličů výslovně ve volbách 2017.  Řeč je o referendu, zejména týkajícím se našeho členství v NATO. Elity, které si myslí, že plebs není hoden rozhodovat o významných věcech mezinárodního významu zastávají totožný, více než 20 let starý názor prvního českého prezidenta Havla, jenž prohlásil, že referendum o vstupu České republiky do NATO „je v podstatě nesmysl, neboť Aliance je vlastně smlouvou mezi státy, a proto není nutné o ní rozhodovat referendem.“  Lepší příklad oficiálního odcizení státu a občana dodnes nikdo neuvedl. 

Je zřejmé, že návrhem novely zákona o zajišťování obrany České republiky, jenž měl stanovit každoroční, minimálně dvouprocentní obranný rozpočet, chtěli poslanci ODS více než požadavku na zlepšení obranyschopnosti AČR vyhovět žádosti Aliance a zejména vlády USA na zvýšení rozpočtového financování obrany. Jaká byla úroveň starosti ODS o faktické zlepšení obranyschopnost AČR, to na sněmovní schůzi 24.1.2018 názorně předvedla stranická expertka na obranu a bezpečnost Jana Černochová argumentující vesmírnou ságou Star Wars, v jejímž příběhu útoky v kyberprostoru vyžadovaly adekvátní reakci v prostoru reálném.  

Nelze přehlédnout, že v čele poslanecké iniciativy navrhující zákonně fixovat obranný rozpočet stála tatáž Jana Černochová, která hrála vůdčí roli rovněž při návrhu změny čl. 43 Ústavy, jenž  byl sněmovně  předložen ještě v minulém, VII. volebním období. Připomeňme, že uvedená – naštěstí tehdy nerealizovaná - změna Ústavy chtěla vyhovět potřebám nadnárodních vojenských centrál ve věci zjednodušení ústavně právního procesu týkajícího se vysílání českých vojáků do zahraničních operací (a pobytu ozbrojených sil jiných zemí naše území).

Změna Ústavy: ÚTOČIT, VÁLČIT, LIKVIDOVAT?

V souvislosti se zřejmými tendencemi zahraniční politiky ODS je zaznamenáníhodná nostalgická poznámka pronesená v Poslanecké sněmovně dne 24.1.2018 předsedkyní sněmovní komise pro obranu Janou Černochovou. Týkala se vyzdvižení role Alexandra Vondry v časech, kdy byl tento člen ODS ministrem obrany.  Pokud současná ministryně obrany v demisí v této funkci setrvá, vztah tandemu Šlechtová – Černochová  jistě nebude bez zajímavosti.

Jaroslav Hošek