V Německu si lámali hlavu, proč je ve východní části země méně případů onemocnění koronavirem na počet obyvatel než v té západní. Stačilo překročit někdejší hranici NDR a bylo jich polovic. Jednou z teorií bylo, že je to vliv tradičního očkování proti tuberkulóze starší vakcínou BCG, která se používala v někdejším východním bloku.

Virologie by tento problém řešila jinak, ale zajímavý pokus, jak do věci vnést světlo, přinesli němečtí ekonomové Richard Blum z Leibnizovy univerzity v Hannoveru a Maxim Pinkovskiy z Federal Reserve Bank of New York. Vyšli z toho, že v NDR bylo povinné očkování v letech 1953 až 1990, zatímco ve Spolkové republice bylo toto očkování doporučováno jen krátce v letech 1961 až 1975. Pozná se tedy větší odolnost vůči koronaviru podle toho, kdy se kdo narodil?

Ukázalo se, že nikoliv. Podrobnější pohled na věkové rozložení nákazy koronavirem v Německu našel rozdíly v počtech případů kovid-19 na východě a na západě nejen u těch starších, kde by mohl být vliv očkování vakcínou BCG, ale také u mladších ročníků, kteří už toto očkování nezažili. Jako zřetelnější příčinu rozdílů v intenzitě pandemie na východě a na západě země ekonomové nabízejí rozdělení každodenních cest za prací. Je to překvapivé, ale od časů sjednocení Německa se na tom příliš nezměnilo. Většina obyvatel starých spolkových zemí pracuje na západě, odkud se nákaza šířila. Zato většina obyvatel východních spolkových zemí je nadále zaměstnána na východě, a tak podle ekonomů prostě nějaký čas trvalo, než k nim koronavirus dorazil.

V době, kdy se pandemie rozšířila i do nových spolkových zemí, už byla podchycena sociálním distancováním a dalšími opatřeními. Proto byl její úder byl slabší, jak dokládají počty případů na milion obyvatel. Vysvětluje se tím i fakt, že rozdíly byly patrné hned u bývalé hranice. Nákaza tedy neukázala ani tak to, jak Němci žili dříve, jako to, jak žijí dnes.

Další příklad zajímavého příspěvku ekonomů je z Británie. Můžeme jej uvést slovy, že nejsou to jen pojišťováci, se kterými se musíme handrovat, kolik si ten náš ubohý život cení. Tedy pro případ, že bychom o něj přišli a naši blízcí od nás měli pokoj a ještě si přišli na slušné peníze. Také různé makroekonomické výpočty kalkulují cenu života, třeba aby obhájily vypnutí ekonomiky kvůli koronaviru. Budete se divit, není to zas až tak málo. V OECD se roku 2012 počítala statistická cena života v rozmezí 1,5 až 4,5 milionu dolarů, za základ byly považovány 3 miliony dolarů. EU má ten základ trochu výše na 3,6 milionu dolarů.

Skupina britských politických ekonomů z londýnské King´s College, kterou vedl profesor Shaun Hargreaves Heap, sáhla po těchto číslech a pokusila se vyjádřit přepočtené náklady sociálního distancování (omezujících ekonomiku) nebo naopak uvolňování epidemiologického režimu. Vyšla z předpovědi, která se opírala o model londýnské Imperial College, že plošná karanténa ( lock-down, něco podobného našemu nouzovému stavu) vyvolá hospodářské ztráty ve výši 10 % HDP. Mimochodem, tyto ztráty se skutečně rýsují tam, kde se tato opatření uplatnila a ČR na tom nemusí být jinak. Držme se ale britského příkladu, kde je nabízena i druhá strana rovnice, a sice že by tato karanténa zabránila stovkám tisíc úmrtí v důsledku koronaviru.

Desetina britského HDP je 221 miliard liber, uvádějí ekonomové a aplikují do toho statistickou cenu života v rámci rozpětí OECD ve výši 3 miliony liber. I kdyby se tedy zachránila jen jedna stovka tisíc životů, nikoliv několik stovek tisíc, docházíme k hodnotě 300 miliard liber, to je skoro o 100 miliard liber víc, než činí onen odhadovaný výpadek ročního výkonu země. Takže na prachy by to bylo mohutně pozitivní, když záchrana života za tři miliony stojí jen dva miliony.

Když už jsme se ale do těchto morbidních úvah ponořili, je třeba uvážit, jak dále poznamenávají zmínění ekonomové, že průměrná nebo statistická hodnota je značně zavádějící s ohledem na to, že podstatně vyšší míra úmrtnosti je mezi staršími osobami a těmi, kdo mají ještě některá další onemocnění. Přicházejí tedy s jednotkou kvalitativně přizpůsobený rok života (QALY). Berou to tak, že pětina těch nad 70 by do roka zemřela i bez kovidu-19. Po úpravách podobnými parametry se nabízí jeden QALU za 20 až 30 tisíc liber. Ukazuje to hodnotu roku života, který je skutečně ohrožen koronavirem a může být zachráněn karanténou.

Ta hodnota má podle ekonomů také velmi praktický význam. Lidé obyčejně respektují omezení, o kterých jsou přesvědčeni, že mají smysl. Proto je důležité, aby i cena života, o který se tu jedná, zhruba odpovídala jejich představám. A protože čísla OECD už jsou trochu starší a Covid-19 příliš silně otřásl našimi životy, bylo třeba údaje ověřit výzkumem. Dotazníky pracovaly s pojmy „zachráněné životy“ a „průměrný příjem domácnosti“ a střídavě nabízely na výběr poměr obou veličin, kdy jednou vycházela jedna strana lépe a podruhé hůře.

Taktický manévr spočíval v tom, dostat dotazovanou osobu na hranu, aby změnila preferenci a zjistila se tak dolní hranice ocenění života. Výzkum navíc probíhal ve dvou kolech, kdy jedna skupina se vyjadřovala k odhadovaným ztrátám HDP v srpnu a druhá k počtu obětí na milion osob ve stejném období, a pak se to vyměnilo. Výzkum ukázal, že v době, kdy pandemie v Británii i USA vrcholila, byla vnímaná cena života velmi vysoká v porovnání se standardy OECD. Znamenalo to, že karanténa je veřejností preferována před úvahami o ekonomickém dopadu.

Britské veřejné mínění proto zareagovalo pozitivně, když vláda změnila postoj a vyhlásila epidemiologická omezení. Z toho lze podle zmíněných londýnských ekonomů předpovědět, že jakékoliv předčasné uvolnění, které by vyvolalo nárůst úmrtí, bude hodnoceno špatně a nebude respektováno.