Český rozhlas i Českou televizi bude kontrolovat NKÚ. Proč ne, koneckonců. Poněkud znepokojivé však je, že poslanci nepochopili, že kontrola v institucích, majících za jeden z hlavních úkolů tvůrčí činnost, je těžko proveditelná pomocí pouhé kalkulačky. Pokud stát touží kontrolovat, zda veřejnoprávní média moc neutrácí za nábytek nebo auta, inu, dobrá. Ale jak chce „cifršpion“ kontrolovat zda pan režisér Krejčík či pan dirigent Bělohlávek nejsou nááááhodou moc drazí a zda by tedy nebylo lepší si na to najmout nadšeného amatéra? Nebo zda koupě Slavíčka pro Národní galerii není nehospodárné… Mnoho štěstí cifršpiónům. Nicméně už evropská Směrnice 80/723/EHS o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř určitých podniků v souladu s článkem 151 Smlouvy o EU vnímá veřejnou službu vysílání jako nehospodářkou činnost, a tudíž vyňatou z cifršpiónského euroslídění. Ono „poskytovat vyvážený a rozmanitý program“, „plnit demokratické, sociální a kulturní potřeby konkrétní společnosti“ a „zaručovat pluralismus, včetně kulturní a jazykové rozmanitosti“ není žádnej kšeft, ale řehole. Říkat to ale českým poslancům při vládní rozpočtové krizi je jako házet na stěnu hrách. Kroupy teprve přijdou.A protože i věci mediální přichází ve vlnách, tak Senát pustil do světa zákaz hlasité reklamy, což se určitě bude líbit divákům, ale nepochybně méně se to bude líbit zadavatelům. Fakt, že hlasitá reklama je otravná, je jim vcelku jedno. I kdyby na mne někdo řval název pracího prášku v hladině decibelů, kterou má startující stihačka, stejně si ho nekoupím jen kvůli tomu. Některé reklamy jsou tak pitomé, že mne od nákupu výrobku dokonce dokážou odradit. Jako více, než osmdesát procent lidí, kteří jsou nuceni reklamy sledovat. České televizi je to vcelku fuk, porotože už skoro žádnou reklamu nemá. Naštěstí.

Senát taky projednal podporu kinematografie. Fond kinematografie je neuralgickým bodem filmařů a tak i tentokrát přišla na výbor Deana Jakubisková. Žena, která, co si za těch mnoho let, kdy se věnuji parlamentu, pamatuji snad na každém výboru, věnujícímu se filmu. Mezi tím, kdy poslance školila, je stihla napomenout a říci, že nesnáší, když ji nikdo neposlouchá a baví se. Určitě si tím mezi nimi získala mnoho přátel. Na jedné straně hladové filmaře chápu. Ano, je třeba je podpořit… Stejně jako klempíře a kominíky, houslisty a fagotisty, básníky a trubadůry, zvoníky, astronomy a jiná ohrožená povolání. Na druhé straně, pokud si vzpomínám, veliká část filmařů byla ještě nedávno vášnivými zastánci „svobodného trhu bez přívlastků“, očekávaje v Praze Hollywood, aniž si uvědomili, že spolu se socialismem také ztratí „svůj Barrandov“ a „svoje jistoty“. Teď jim kručí v břiše a nikdo to neslyší. Někteří ve Sněmovně škodolibě říkají, že stále ještě ne dost. Každá mince, i ta sebelesklejší, má dvě strany a každý chleba je namazaný jen z jedné strany. Tak snad jim to vyjde.Agentura Mediaresearch pro Asociaci televizních organizací udělala průzkum, kterého se zúčastnily děti od čtyř do 14 let. Průzkum zjistil, že děti stráví s médii zhruba čtyři hodiny denně, mladší zhruba tři, starší zhruba pět. Přičemž četbě časopisů věnují asi pět minut, dvacet minut knihám. Překvapivě asi padesát minut poslouchají mluvené slovo.

Když jsem kdysi psala práci o označování audiovizuálních děl hvězdičkami, nikde jsem se nedočetla, jestli média (tak zvaná „moderní“) dětem škodí, nebo ne. Nepochybně poněkud zplošťují pohled na svět. Nepochybně jim ubírají na lidském kontaktu a místo matek jim čte pohádky přehrávač. Nepochybně ničí jejich kreativitu a připravuje je na konzum. Jaké ale tyhle děti budou, nikdo neodhadne.Náš český rybníček je takový přátelský a hlavně se zdá, že by tu asiněkdo těžko tutlal několik desítek let pedofila a možná i nekrofila,jak zní nejnovější obvinění slavné hvězdy BBC. Jimmy Savile nebyltakový svatoušek, jak se zdá. Protože, jak to tak vypadá, o jehospádech věděla snad celá BBC, zadělal všem na parádní problémy i posmrti. Poslanci zkoumají, kdo všechno mohl vědět o tom, že Savile zneužíval prakticky každého, kdo mu přišel pod ruku a komu bylo méně,než třicet (původně to vypadalo, že dvacet, ale zdá se, že Jimmy nebylvybíravý), včetně pacientek psychiatrického ústavu, jehož byldobrodějem, či dětí, které účinkovaly v jeho pořadu. Britské novinyukázaly na ještě jeden problém. Dobře, BBC ho kryla, ale někdo mupřece musel umožnit k těm dětem přístup. Ať už to byl zmiňovaný ústavči jiná zařízení, která se o děti starala. Možná to smete i novéhoředitele BBC, který o tom prý věděl taky. Nejhorší je, že pedofilnísklony většinu takto nemocných přivádí k jejich potenciálním obětem –lidsky i profesně. Ano, pedofilie je nemoc, kterou jsme učinilizločinem, aniž hledáme lék. Pedofilové, i agresivní, se stávají vychovateli, učiteli, vedoucími zájmových kolektivů, trenérymládežnických oddílů, ale i zpěváky dětských písní či herci pohádek.Nikdo jim nebrání v kariéře. A my se pak divíme. S trochou cynismu se dá říci, že v tomto uspěchaném stresuplném a odcizeném světě bez lékařské preventivní péče dnes děti milují a s dětmi si dokáží hrát už jen oni. Nemohou si pomoci. Násilí na dětech schvalovat zcela jistě nelze. Ale že by se násilí neprozradilo za padesát let v tak prudérní zemi? Jimmy Savile byl úchyl. Perverzní, excentrický klaun. Byl jím už od pohledu. Kdo sledoval jakýkoliv jeho skeč, nemohl si myslet, že jenormální. Ale který takto perverzně pitvořící se komik není blázen? Celá země ho milovala za jeho úchylnost, aby se teď po jeho smrti mohla nad jeho perverzitou pohoršovat. Za celý jeho dlouhý život se nenašel nikdo, kdo by ho veřejně odhalil a odsoudil… Neviděli, neslyšeli.