Zdalipak třeba víte, že minulý pátek, tedy sedmadvacátého března, byl Světový den divadla? Nejspíš ne, protože média o tom nemluvila. Přitom tento svátek slaví divadelní umělci a jejich publikum už od roku 1961, kdy jej vyhlásil Mezinárodní divadelní institut. To přece je dobrá příležitost zamyslet se nad věcmi přesahujícími horizont dneška a zobecňujícími naše uspěchané životy v nadčasových dimenzích.
Jen o pár dní dříve, jednadvacátého března, byl zase Světový den poesie. Ten, pravda, není tak letitý. OSN jej vyhlásila teprve v roce 1999, ale má své kouzlo, zejména ve spojení s jarním termínem, kdy květiny a ženy rozkvétají a pro básníka nastávají žně. Ne tak už pro jeho čtenáře, protože poesii dnes nikdo nechce vydávat, neboť je nezisková. Právě pro tuto údajnou neziskovost existuje onen Mezinárodní den. Aby se vědělo, že zisk, jejž máme z poesie, je větší a trvalejší, než pár mincí v prkenici.
A to už vůbec nemluvím o Mezinárodním dni žen, který byl v našich luzích nahrazen tradičním Svátkem matek. Patřím k mlčící většině, která je přesvědčena, že to je škoda: nehledě na původ toho svátku – slaví se od roku 1909, na památku stávky newyorských švadlen, po léta byl zasvěcen boji o volební právo žen – a dnes může být pro každého normálního muže příležitostí, jak připomenout ženě, že je tím největším darem a požehnáním, jaké se mužovi může dostat. Což to nestojí za takový svátek?
Petr Žantovský