Na komentářových diskusích pod články jak tzv. mainstreamových médiích, stejně tak na internetových a sociálních sítích, se rozhořela rozhořčená debata, která obráží především frustraci účastníků. A tak se můžeme dočíst, kdo a jak to s kým a co podělal.

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se dá vnímat internetová diskuse pod články sociologicky, a jestli se většina z účastníků se voleb komunálních či senátních zúčastnila. Komentují zcela jistě i spoluobčané, kteří se na volby vykašlali a stav věcí komentují s „nadhledem“, ovšem poté, co seřvou všechny, pak obvykle vyjeví, že jim nejvíce vadí ti a tamti, čímž dávají najevo své politické preference.

Že je společnost celkově frustrována je nabíledni. Ale zřejmě není frustrována natolik, aby to většinu zvedlo ze židle a zkusila změny prosazovat demokratickým aktem, a ne pouze nohama. Psycholog by sice poznamenal, že frustrace by mohla vést i jakési společenské apatii a připomínají období české normalizace. Revolucionář smutně přizná, že doba ještě nenazrála, protože se ještě mají lidé jako prasata v žitě, a je třeba počkat až jim to žito před nosem někdo sklidí. Konzervativec je otráven a maloměšťácky zděšen z množství alternativních hnutí a věc glosuje přezíravým „šak až lidi je poznaj“. Další se častují názvy "levouni" a "pravouni" - v té lepší úrovni, zatímco mnozí nejdou daleko k urážkám, ze něž by se červenala lepá děva z Perlovky.

Někdo by řekl, jistě, máme dobu svobody projevu. A občané se tedy vyjadřují.

Jenže drtivou většinu diskutujících spojuje jedno. Je to anonymita.

Nedá mi to, abych nepřipomněl slova profesorky Vladimíry Dvořákové. Politoložka v rozhovoru pro Prvnizprávy již loňského května prohlásila (byť v souvislosti s debatou okolo ÚSTRu, ale dá se to zobecnit), že vzniká nepříjemný dojem, že se najednou pohybujeme jako v období normalizace. „V podstatě je to podobný diskurz. Slovník s různými nepřáteli, je hodně podobný. A je tam ovšem i ten zvláštní pocit – jako za Jakeše – že jsou hodně blbí – že si přece nemohou myslet, že jim to vezmeme,“ konstatovala.

Za jinou a varovnou věc ale s tím spojenou, považuje Dvořáková to, že „lidé začínají mít trochu strach“. „Jako by zde bylo zastrašování. Pocit, že něco řeknete a dostanete se do potíží. Je i zde pracovní nejistota a mnoho lidí už mi sdělilo, že se bojí někde se vyjádřit či vystoupit. To už by byl další problém a krok jiným směrem, o nějž, doufám, nepůjde,“ řekla ne příliš optimisticky.

Právě diskuse na internetu ale tento směr potvrzuje.

Jiří Kouda