Když si někdo dovolí narušit zažitý (výhodný) oficiální pohled na svět oficiálních mocipánů, následuje zlobné reakce. Ti, kdo jsou u moci se chovají podobně, bez ohledu na to, zda jde o komouše nebo socany nebo liberální mikro-demokraty.  

O co se ve skutečnosti jedná?

Již tehdy bylo stažení zelených mužíčků NATO z Afghánistánu velmi diskutované téma. Vzpomeňme na loňská podzimní slova bývalého ministra zahraničí Zaorálka, že není od věci již stáhnout české vojáky z Afghánistánu. Zaorálek byl za to napadán, přitom o pár týdnů později totéž řekl i velký americký šéf Trump. Ani prohlášení prezidenta Trumpa, že stáhne zhruba polovinu zbytkové expediční armády z Afghánistánu, nebylo bleskem z čistého nebe.

Hysterii proti stažení západních vojáků z Afghánistánu lze chápat jako hysterii z nejistoty: Jakékoliv řešení v Afghánistánu bude špatné. Dosavadní vojenská mise alespoň udržuje provizorní status quo.

Lidé jako generál Řehka tuší, že v Afghánistánu nás čeká v malém totéž jako při rozpadu Varšavské smlouvy. Tehdy v 90. letech 20. století skončila studená válka a postupně se rozrůstal chaos až do dnešní podoby.

Nejhorší je, že odchod USA z Afghánistánu bude představovat úžasné vítězství militantního čili nesnášenlivého bigotního islámu. Poskytne to militantnímu islámu křídla.

Tálibán po odchodu vojáků NATO bude přebírat stále více moci. Podle agentury Reuters na konci roku 2018 měla oficiální vláda pod kontrolou jenom asi 55 % ze 407 okresů, nejméně od roku 2001.

S tím je spojena tendence dezertovat z afghánských jednotek. Výcvik afghánských vojáků a policistů snaživými vojáky NATO v podstatě připravuje kádr pro budoucí protálibánské jednotky a islamisticky zaměřenou bezpečnostní administrativu. Začíná i politická dezerce, již se objevily návrhy na zapojení džihádistů (Tálibánců) do afghánské politiky.

Afghánská vláda nemá v sousedství spojence, jenom „dočasně“ hostí hasiče z NATO. Tálibán podporují islamisté z přímého sousedství - z Pákistánu, a má opatrné sympatie také v Íránu. Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán mají sami problém se svými islamisty, kteří přicházejí bojovat do Afghánistánu.

Např. kábulská média 30. 12.2018 informovala, že nejméně 36 povstalců, včetně zahraničních  z Uzbekistánu, bylo zabito v severní provincii Faryab.

V souvislosti s mírovými rozhovory se v afghánských médiích denně objevují ve stále větší míře státotvorné kecy.

Např. předseda vlády Abdulláh Abdulláh brečel, že mírový proces, v němž jsou občané Afghánistánu obětováni, nemá žádnou důvěryhodnost. Znovu (po kolikáté již?) snil o tom, že Tálibán se může připojit k mírovým rozhovorům pod záštitou afghánské vlády. Abdulláhův brekot se dostal do médií 9. ledna 2019. Podobně jako např.: „Každý návrh, který je v rozporu s ústavou Afghánistánu, je nepřijatelný," uvedl poslanec Ali Akhlaqi.

Předtím 8. 1. 2019 se objevila zpráva od Tálibánců v agentuře Reuters, že 4. kolo rozhovorů bylo stopnuto, protože do jednání se chtěla nacpat afghánská vláda, a nedošlo k dohodě o agendě jednání. Cílem Tálibánců je i výměna vězňů a uvolnění pohybu vůdců Tálibánu po Afghánistánu. Jenže, volný pohyb tálibánských vůdců po Afghánistánu by znamenal z psychologického hlediska signál začínající kapitulace současné vlády.

Vládní afghánští činitelé nejásali ani z návrhu dohody vypracované vlivným americkým think-tankem RAND Corporation: Podle návrhu Spojené státy a NATO stáhnou vojáky v několika vlnách v období 18 měsíců.Nebyl to cílený mediální nátlak na afghánskou vládu? Do světa totiž byla vypuštěna zpráva, že dokument z RAND Corporation prozkoumala agentura Reuters.

Nedali tím neoficiálně Američané najevo (nejen afghánské vládě) jak si představují dohodu s Tálibánem? 

Všechny sousední státy mají zájem o hospodářskou spolupráci s Afghánistánem. Je tranzitní zemí i zdrojem investic. Proto sousedé, i sudičky z Číny, Indie a Ruska, jednají nejen s kábulskou vládou, ale také potichu se zástupci Tálibánu. Pro zahraniční investory je již řadu let důležité, aby Tálibán svými útoky nekazil jejich afghánské investice. Tálibán je pokládán za nepřehlédnutelného spolunositele budoucí moci.

Především Číňané, Pákistánci, Indové a Íránci mají v Afghánistánu konkurenční energetické a těžební projekty, USA jenom menší obchodní investice, ač každoročně vynakládají na Afghánistán miliardy dolarů.Např. indická vláda udržuje mírnou politickou spolupráci s vládou i tím, že např. dodá afghánskému letectvu během roku 4 olétané bitevní vrtulníky Mi-25. Jejich dodávka bojovou sílu letectva příliš nezvýší, ale bude to průběžné gesto dobré vůle. Dodejme, že Indie investovala přes 2 miliardy dolarů a již v 2016 přislíbila nový balíček pomoci ve výši 1 miliardy dolarů na podporu obnovy v Afghánistánu.

Podobných diplomatických keců každého s každým v oblasti přibývá jako sněhu v afghánských horách. Nemají v podstatě žádný význam. Tálibán se musí dohodnout s USA, protože Američané jsou jediní významní hráči. Mají v Afghánistánu většinou silových prostředků (především letectvo) pomáhajících držet nad vodou vládu v Kábulu.

Pro budoucnost se situace komplikuje tím, že mají jednotky NATO, afghánská vláda i Tálibán, společného nepřítele – agresivně bigotní rváče z tzv. Islámského státu. Ještě horší je, že v oblasti jsou ještě další (drobní) hráči – malé islamistické skupiny, místní zájmové skupiny a gangy. To vše nevěští pro budoucnost nic dobrého.

V souvislosti tím britský odborník na tamní problematiku Anatol Lieven upozornil, že lze vykládat různé podivnosti v rámci afghánské zkušenosti jako rozumné kroky. Např. obvinění, že americké peníze byly zašantročeny, ještě neznamená, že by byly skutečně promarněny, protože padly hojně na úplatky kmenovým náčelníkům, aby se nepřidali k Tálibánu.

Jeden z amerických starých matadorů speciálních operací Robert Young Pelton v knize Oprávnění zabíjet (MF 2008) např. vzpomínal: „Generál Lódín, paštunský velitel, který pracoval s CIA v 80. letech při bojích se sovětskou armádou, se vyjádřil jasně: ,Jsem tady pro peníze…‘“ (Robert Young Pelton, str. 53). K tomu Pelton uvádí, že „…CIA věřila, že rozdáním 70 milionů dolarů v hotovosti vyhraje počáteční fázi války v Afghánistánu a brala to jako výměnný obchod, i kdyby koupená věrnost nevedla k smrti či zajetí bin Ládina…“ (Robert Young Pelton, str. 53)

Podle něho není třeba si dělat iluze ani o Tálibánu. „Jsou dvě skupiny tálibánců: džihádisté, kteří chtějí mučednictví, a lidé, kteří bojují kvůli penězům.“ (str. 84) Proto je marné hledat hlubší smysl v tom, co se děje v Afghánistánu. Američané koncem roku 2001 svou politickou naivitou nechtěně poskytli militantním islamistům v Asii šanci k zlověstnému vítězství džihádistů v roce 2020.

Nikdo z politiků v rámci EU i NATO, ale i v Rusku, Číně a Indii, si nepřeje návrat Tálibánu k moci. Návrat Tálibánu bude ještě více komplikovat bezpečnostní a politickou situaci v Asii.

Vzpomínám si jak afghánský novinář (v rozhovoru v rámci britského TV seriálu z roku 2013 „Ross Kemp: Zpátky na frontě“ o situaci v Afghánistánu), řekl, že pokud se vrátí k moci Tálibán, většina mladých Afghánců odejde ze země do zahraničí, i do Evropy.

Proto nadávali smutní naivisté (z čeledi generála Řehky) Zaorálkovi a nenávidí Trumpa, protože jim připomínají k čemu nevyhnutelně dojde.