Jako obvykle je to  jen  a jen  lež. Pokud jste tzv. od fochu a zabývali jste se někdy tím, jak se taková šetření „vyrábějí“,  můžete se nad takovými prohlášeními pousmát.  Špatná metodika,  sugestivně pokládané otázky, starý a již dávno neprověřovaný  panel  atd., to jsou ty  nejběžnější příčiny takových zjištění. Přímá objednávka  výsledků  je ve hře také, ale je ovšem  těžko prokazatelná. Někdy k tomu ale stačí, aby úplatný byl jeden člen týmu výzkumníků v dané oblasti. Může to být jako ve fotbale, kde někdo  někde v zákulisí s někým domluví výsledek, a pak k tomu najme  jednoho jediného  zkorumpovatelného fotbalistu, který následně tzv. zahodí výsledek, přestřelí či jinak selže. Také ve výzkumech veřejného mínění se toto může stát. Otázkou ale je, proč se vůbec taková šetření provádějí. Mají nějaký smysl v době, kdy o politicích ztratila již veřejnost jakékoliv iluse, pokud je samozřejmě někdy vůbec měla? Mají takové výsledky snad způsobilost uklidnit negativní emoce zaujímané k této podivné profesi anebo  je to z jiných příčin? Nebo to  může být jen jeden z projevů   zájmu o zjištění toho, co je politika jako profese  zač. Tedy něco, s čím před sto lety  začal již M. Weber, kdy on či jeho následníci začali chápat politiku  jako  složitý, nanejvýše problematický, nicméně nezbytný nástroj, s nímž se lidstvo učí pracovat  od té doby, kdy  objevilo výhody  života ve velkých společnostech.  Podstata problému  je možná ale v tom, že politika je sice nezbytná pro řízení velkých společností, ale lidé, které bychom označili  jako politiky jsou  stále ti samí, kteří byli zvyklí řídit jimi ovládané malé tlupy  a klany   násilím,  okrádáním,  manipulacemi a obelháváním, tedy špinavými sociálními zbraněmi. Mezi politikou jako nástrojem k řízení veřejných věcí ve velkých  společnostech dnešní doby  a „politiky“, kteří své malé, sobecké cíle zaměňují za cíle celého společenství tak zůstává stále více se rozevírající  propast. Vývoj lidstva zde jakoby předběhl  vývoj našeho druhu  v rámci přírody.

Základním axiomem současné politiky je přece to, že se na tzv. obyvatelstvo kašle. A z vysoka. Ten, kdo se dnes pohybuje v prostředí politiky, to není žádný lidumil, který by  chtěl něco pro druhé lidi udělat. Politika, přinejmenším ta, která se „dělá“ teď u nás, je špína a stoka, kam směřují ti, kteří  mají jedinou koncepci: nahrabat si nebo uspokojit  své libido strádající po   uznání.  Obvykle obojí najednou, a to  ještě nebereme v úvahu možnou  souvislost o touze po moci a poruše psychiky. Tito lidé bývají se svojí motivací k politickému angažmá  až průzrační. Jejich schopnosti jsou malé,   touhy  něčím či někým být  jsou ale veliké. Vždy ovšem nepřiměřené jejich možnostem. Existuje jediný problém, který musí vyřešit, chtějí-li být úspěšní: jak vůbec proniknout do politiky, tedy jak  získat přístup k moci. Najít svého ochránce, svého oligarchu či kmotra, tedy pána, se kterým si plácnou, aby mohli rozehrát starou známou hru „já na bráchu, brácha na mne“. Vývoj ve východoevropských společnostech  po vzoru Západu už dospěl i do stádia, kdy  ti bohatí nespoléhají  na loajalitu jejich lokajů v oblasti  politiky, a  radši vstupují do politiky a realizují v jejím rámci své zájmy. Tedy tzv. berluskonizace.

Pokud sami z toho někdy tradiční politici lokajského typu  tzv.blijou, tedy z toho co spáchali, jejich patrón jim objedná výzkum veřejného mínění u renomované, úplatné firmy. Aspoň některé z nich pak zahřeje pocit, že  přece  jen někdo z těch lidí kolem (tedy z veřejnosti)je může mít rád. Silnější povahy to ovšem nepotřebují, ale ani ony s takovými výsledky nepohrdnou, protože dokazují, že mají  za sebou opravdu silné kmotry, kteří na to mají. Vždy to tak bylo, dokonce i když  „výzkumy“ veřejného mínění ještě nebyly. Na tom je politika posledního století založená.

Leckoho, politiky dneška nevyjímaje,  zajímá  návod, jak se stát úspěšným politikem, stejně jako informace, co by nikdy neměli udělat,  aby se nestali neúspěšnými. Minulost je plná těchto návodů a proto je   dobré z ní připomenout  aspoň něco. Třeba  jaké to bylo za bolševika.  Tedy docela nedávno.

Teď, když zemřel jeden  z těch skutečně agresivních a kovaných   „soudruhů“, M. Štěpán,  z kterého šel  v době jeho zviditelňování se jako komunistického politika nové generace opravdu někdy strach  (někdy byl ale jen směšný),  lze k jejich praktikám na jeho příkladu něco dovysvětlit. Nebyl jen tvrdý, ale byl i brutálně otevřený, když chtěl.  Choval se v politice dost často tak, jak vypadal. Podsaditý, nařvaný a v jistém ohledu i hloupý, namyšlený a násilnický.  Člověk, jehož strop kariéry měl být dán  získáním kvalifikace pro řízení mechanizačních procesů v zemědělství. Uměl však manipulovat s lidmi a dělal to tak, jakoby neměl žádné iluze o systému, který k tomu používal. Tedy bezohledně. Navíc – což byla už poměrně vzácná kombinace, měl i jakoby analytický mozek.  Rusové by míru jeho schopností v této oblasti označili slovem „čutčut“, tedy jakž takž. Dokázal ji využívat ale jen  ex post, tedy když již bylo pozdě.

Možná i pro toto patřil po Listopadu k  těm několika málo lidí z tehdejší „věrchušky“, na které se nevztahovala  tajná dohoda o jejich  amnestii. Dohoda, kterou zprostředkovali lidé jako Mohorita, Čalfa na  té soudružské straně s vybranými a pro kariéry  posvěcenými lidmi z disentu. Přirozeně ne z celého disentu, ale toho vybraného spolku disidentů, jakoby disidentů i polodisidentů, kteří pak nastoupili na „pozice“. Např.  (abychom neuváděli jen Havla) lidé jako Sacher, který rovněž nedávno zemřel. Lidé, kteří měli důvěru na jedné a také na té druhé straně,  což se později mělo ukázat jen jako rub a líc jednoho systému.

Štěpán  nebyl snadno řiditelný zevnitř ani zvenčí. Byl to politik, který  měl v sobě implantovánu schopnost jít jako buldog za cílem, který mu byl  jeho pánem  ukázán. Problém Štěpána byl ale v tom pánovi  držícímu vodítko, k němuž byl připoután. Ve svých pamětech se zmiňuje hlavně o jednom: B. Ponomarjovovi. Jednoho z té starší gardy bolševického systému, sloužícího  všem, kteří  vládli šestině světa. Ale  mezi řádkami tam lze najít i další, včetně Zajkova, Štěpánova protipólu v čele moskevské stranické organizace. Mirek, jak mu jeho blízcí říkali, měl ale smůlu – v té době  tato garnitura sovětské moci právě odcházela z výsluní.  Kdo se na ni „přilepil“, byl odejit také. Než umřel,  zanechal po sobě „Mirek“ dvě  vzpomínkové knihy, ve kterých podal svědectví  přiměřené jeho způsobu myšlení o tom, co se dělo, ale někdy také o tom, co se právě děje. Zařadil se  tak k těm „bývalým“, kteří se rozhodli o svých zkušenostech s politikou podělit se, resp. nemlčet,  se svými čtenáři. Slovo „nemlčet“ je v těchto případech mnohoznačné. V žádném případě to neznamená totéž co „být otevřený“, tedy říci na rovinu, co si o tom či onom myslí apod.   Jednak je to dáno tím, že mají sami s reflexí reality problém, zčásti právě kvůli své profesi. Politici – a to i  ti normalizační -  nebyli a nejsou otevření lidé. Něco takového by bylo zcela v rozporu se základní tézí jejich politiky: lidem se musí lhát, lhát a zase lhát.  Trochu to připomíná  slavné Plzákovo „zatloukat“  (také třikrát) a někdy i Leninovo, resp. Plechanovovo „učit se“.  Je jedno, zda se tím řídí proto, že je to vyzkoušené, výhodné, anebo proto, že mluvit o věcech tak,  jaké jsou doopravdy,považují za příliš riskantní. Případně proto, že o tom, co se v oblasti politiky děje ve skutečnosti nic nevědí, aspoň ne nic spolehlivého. Štěpán se jako mnozí jiní politici, kteří po sobě zanechali memoáry, zachoval po svém, tedy jako politik. V nejlepším případě naznačoval. Mezi řádkami v jeho textech lze opravdu najít celou řadu informací, které lze využít pro rekonstrukci jeho politického, někdy i jiného přemýšlení.  Jinak samozřejmě  využil pamětí i k tomu, aby tzv. zametal stopy. Díky tomu, že jsem se nedávno zabýval třeba takovými jeho „soudruhy“ jako V. Bilak,  nebylo obtížné dešifrovat místa, v nichž se o to pokusil Při  přezkumu Biĺakových aktivit lze zjistit např. zajímavou souvislost mezi Biĺakem a spisovatelem normalizačních scénářů  ala „okres na severu“ Dietlem. Není mi proto jasné, proč zrovna tuto informaci ve svém dialogu  o životě v sametu a o tom, jak zrada přišla z Kremlu Štěpán utajoval. Možná i proto, že v době loňského vydání jeho vzpomínek  ještě Bilak žil, a on neměl jeho souhlas  s tím, aby o tom psal. Důvody mohly být  ovšem i jiné, ale je pravděpodobné, že Štěpán  o této spolupráci prominentního ideologa s vyloučeným scénáristou věděl a mlčel. V jeho knihách je takových míst, kdy věděl a  mlčel, více. Ještě více je tam, míst, kdy ale nevěděl. Trochu mne proto překvapilo, jak se jeho dialog s P. Holcem (in Miroslav Štěpán. Můj život v sametu aneb zrada přichází z Kremlu), silně překrýval s textem životopisného interview ze sborníku „Vítězové? Poražení?-II. díl,  vydaného před 9 lety od M. Vaňka a P. Urbáška. Jakoby ve významné míře plagioval sám sebe.

Samozřejmě byl M. Štěpán při výpovědích o sobě a svých politických aktivitách  opatrný. To se dá i pochopit, zvláště šlo-li o aktivity tzv. nekalé. Některé jeho  informace nicméně zaznamenaly vývoj. Postoj k L. Adamcovi vyjádřený natvrdo v jeho Zpovědi vězně sametové revoluce  z r. 1991 byl se srovnání s rozhovory s J. Holcem podstatně zmírněn. K jiným, třeba k Husákovi či Štrougalovi  byl a zůstal stále stejný, tedy  „ohleduplný“. Proč, to není  tak docela  jasné.  Zvlášť zajímavé byly ovšem zmínky o jeho kontaktech s R. Maxwellem, alias Hochem. Mužem, který ovlivnil  dění v poválečném Československu více, než si mnozí z nás dokáží představit. Jak se dával Maxwell se Štěpánem dohromady  a hlavně proč, to si však Štěpán  nechal pro sebe. A jak by to bylo přitom zajímavé!!  Stejně zajímavé by bylo ovšem sdělit pravdu (po čtvrtstoletí!) o tom, co jej přivedlo k rozhodnutí blokovat chystaný lidovecko-milicionářsko-armádní masakr v Praze 23. ll. 1989.  Jeho pindy o tom, že by to pražské  milice urazilo, kdyby jejich venkovští kolegové  v Praze zasáhli po vzoru blanických rytířů v nouzi nejvyšší, jsou zvlášť  ubohé. Že byl tento zásah zmařen, nebyla jeho zásluha. Tehdy se totiž  ukázalo, kdo zde doopravdy vládne a rozhoduje. Jiným „zamlčeným“ případem byla jeho snaha zorganizovat  pro své moskevské  sponzory akci proti Gorbymu v Berlíně v říjnu 1989.  „Zrada přichází z Kremlu“  tak zůstala v jeho dialogické knize jen naznačena.

Za záslužné lze  ovšem považovat v této knize nejspíše  to, co prozradil z dění kolem Havla a jeho role po Listopadu i před ním. I když  je to někdy jen v náznacích, je z toho znát upřímná nenávist k této pro něj i pro mnoho jiných problematické  postavě nedávných dějin. Stejně jako v rozhovoru, který poskytl Blesku před svojí smrtí, kde se  Štěpán pokusil o svoji demytologizaci Havlovy role. Což je ovšem proces, kterái  nás čeká a nemine. Stejně jako u řady jiných lidí označovaných za politiky.

Kdybychom měli  shrnout poučení, které nám nejspíše  Mirek Štěpán  ve svých moudrech o politické praxi v letech normalizace chtěl předat, pak snad tohle:  k politice nepotřebujete žádné nadání. Široko daleko neexistuje někdo, kdo by z těch lidí, které dnes a denně  vidíme na obrazovce, jejichž pindy čteme v médiích,  něčím takovým vynikal. Natož aby měl talent pro politiku. Tedy něco jako rozvinuté a využité nadání. Sledovat politiky znamená  sledovat přehlídku ztracených existencí. Z nich se jen  velmi málo  dočká  nějakého uznání. Vždy se najde někdo, kdo řekne  (a bude mít pravdu!): tehdy se mělo  tohle či ono udělat jinak, dopadlo by to pak lépe. Po politicích zůstávají jen dluhy, aféry nebo bonmoty, tedy něco jako vtipné rčení. Politický vtipálek je ovšem spíše něco jako zoufalec, kterému došlo, že svými schopnostmi v politice autoritu a tím ani respektovanou  moc nezíská. Štěpánovy vzpomínky jsou z tohoto úhlu pohledu přehlídkou bonmotů  velmi neúspěšné  osoby, která chtěla být úspěšným politikem, ale nepovedlo se jí to.

Vladimír Čermák