Mezitím  se již objevila  řada novějších studií na  podobné téma. Z knihy jsem se sice nedověděl nic nového, ale opakované čtení občas přináší  velmi zajímavé výsledky i  tím, že si všimneme v textu něčeho, co jsme předtím přehlédli  nebo prostě  při prvním čtení nedocenili. Stalin  ale není zrovna moje zvlášť oblíbené téma. Čtení o zlém, hrubém, podivně vzdělaném muži  (jeho vzdělání bylo velmi chaotické a nestandardní  už tím, že si jej od doby, kdy byl vyloučen ze semináře organizoval sám)  jako byl on, není nic povzbudivého  pro dobrý spánek. Spíše  navozuje noční můru než inspiraci. Aspoň pro  ty, kteří se zajímají o minulost a chtějí porozumět tomu, co tato osoba byla.  Dalo by se říci, že  čtení  o Stalinovi před spánkem  nemělo šanci  stát se užitečně stráveným časem. Ale tak docela to přece jen nebylo. Nejspíše vlivem podvědomí a pod dojmem informací přicházejících z východu Evropy mne to následující ránopřivedlo k přemýšlení nejen o tom, jak se mohlo stát, že jej tolik lidí v Rusku dodnes uctívá, ale  také o tom proč se najdou tu a tam lidé i v jiných zemích, kteří o něm dosud mají příznivé představy.

Nemá smysl  jejich vnímání Stalina vyvracet poukazem na zřejmé i skryté škody a ztráty, které  způsobil  svými rozhodnutími, a to jak ruské tak i jiným společnostem.Taková argumentace je na nic. Je však těžko zpochybnitelným faktem, že jeho výkony samy o sobě  byly samy o sobě ve své podstatě slabé,  protože  byly ukvapené a nepřipravené, resp. nedomyšlené. A to včetně  jeho pokusů proslavit se jako velký myslitel.  Nebyla za tím odpovídající námaha, vytrvalost a tedy ani úsilí, tím méně tzv.  jiskra geniality, které očekáváme od  lidí, kteří se takto zapsali do dějin  lidstva. Měl sice  výbornou paměť a některé další schopnosti (Abakumov se domníval, že byl schopen  i jisté jaznozřivosti), ale něco takového měli i jiní lidé.  Jeho studie o národnostní otázce, o dějinách (např.VKSb)  i o mnoha jiných tématech jsou už dávno nečtitelné a nepoužitelné, stejně jako jím  a jeho okolím rozpracované strategie rozvoje sovětské - možná by se ale mělo říkat stalinské  - společnosti  vytvářené takto Stalinovi tzv. na míru. Co jiného o tom konečně jasněji vypovídá než   fakt, že na těchto chabých základech budované impérium se v letech 1989-91  rozpadlo?

Nelze ovšem vyloučit, že Stalinovy kvality spočívaly především v tom, že  byly namíchány s tím, co u jiných lidí vnímáme jako špatnosti a vůbec negativa. Tedy s bezohledností, tajnůstkářstvím, tvrdostí, zákeřností a schopností spolčování se se sobě podobnými lidmi. Takový mix generuje  sklony ke spiklenectví a k deviantnímu chování i myšlení. Je-li okořeněné jistým charismatem umožňuje to jeho nositelům převzít vůdcovství nad   smečkou  sobě podobných  osob.

Úloha Stalina a jím vytvořené „kamandy“ mohla spočívat v něčem, co lze  označit  jako způsobilost   stát se „stalinským sociogenem“  (na způsob Dawkinsova  sobeckého genu či memu). Tedy něčeho, co bylo a je způsobilé  účinně intervenovat do struktur vývoje  velkých moderních společností a převzít nad nimi kontrolu. Především blokuje  jejich „normální“  růst, znesnadňuje jejich kontinuální modernizaci a nezbytné inovace. Také brání tomu, aby směřovaly k lepší  budoucnosti, v níž  náš druh bude lépe připraven  řešit nadcházející  krize. Následně pak u těchto stalinizovaných  společností došlo postupně – někdy i po kratším období vzestupu, projevujícím se zpravidla ale jen  v oblasti  silových struktur a militarizované ekonomiky, k  jejich  úpadku a nakonec i ke zhroucení  a k zániku. V tomto směru  lze najít četné analogie mezi  totalitními strukturami  ze starší i novější minulosti. Nejen  tedy sovětské (rudé), nacistické (hnědé), církevní (černé) ale i těch méně zřetelně vybarvených (fašistické, frankistické atd.).

Dnešní Rusko  z tohoto  úhlu  pohledu není nic jiného než výsledek snahy tzv. kádrů   vytvořených v původním stalinském nomenklaturním kadlubu  stát se příslušníky  nové ruské  mocenské elity. Dalo by se pochybovat, zda existuje významnější počet nových příslušníků nové věrchušky, kteří by  svým původem nepatřili ke stalinským kádrům.  Na to, aby však tito noví lidé napravili důsledky aktivit těch, kteří  se před nimi  pokusili dřívější ruskou  společnost změnit, zjevně nemají dostatečný potenciál.  Rusko  stejně jako dříve vyniká jen jako zdroj surovin a v nejlepším případě jako inovátor zbrojních technologií.  Na generování nových technologií v jiných odvětvích a s tím spojenou produkci zjevně ještě dnes nemá, soudě podle struktury jeho exportu i importu. Samozřejmě  kromě kaviáru a jiných podobných tradičních komodit. Zrození skutečně nového moderního Ruska tedy ještě není na pořadu dne.  Otázkou je, jestli  tato „přechodná varianta“ ale vůbec měla nějakou perspektivu. Stalinská devastace i to, co přišlo po ní, bylo  něco strašného.

Je pravděpodobné, že Rusko i po prohrané studené válce zůstalo  v ohnisku zájmu  mnoha západních odborníků, kteří sledují jeho aktuální vývoj. Bohužel výsledky jejich analýz nejsou dostupné, a lze  se o nich dohadovat jen na základě   jednání  Západu a jeho vystupování vůči současnému Rusku.  Nejzřetelněji v oblasti Ukrajiny.  Vzhledem k tomu, jak se však Západ a zvláště USA  v posledních dekádách chovají   jak ke svým spojencům, tak ke svým odpůrcům,  není zrovna  jejich  jednání spolehlivým měřítkem věcí samých. Nemyslím tím   jen takové úděsné úchylky jako např. existence Quantanáma (zvláště pak na pozadí jimi hlásaných hodnot), poměry v Abú Ghrajb (věznice v Iráku), neschopnosti řešit  četné rozpory uvnitř svých společenství (ála neustále zvyšující se  věk odchodu do penze při obrovsky narůstající nezaměstnanosti mladých lidí  apod.). Současný Západ zjevně nepředstavuje  pozitivní alternativu do budoucnosti, přičemž  chybí pocit, že je vyvíjeno dostatečné úsilí takovou alternativu nalézt. Souhrnně by se to dalo nazvat ztrátou nebo aspoň silným oslabením autority Západu poté, co někdejší industrializace a pak to, čemu se dříve říkalo vědeckotechnická revoluce, vynesla  tuto civilizaci do popředí rozvoje  našeho druhu.

Pro Putina a jeho blízké je charakteristické, že přes všechna negativa  sovětské minulosti   přesto  želí rozpadu SSSR. Dokonce ji označují za největší geopolitickou  katastrofu nedávné minulosti. Něco takového přirozeně vyvolává  u těch, kteří si o tomto systému nedělají iluze, zpozornění.  Putina  to automaticky  vyřazuje z okruhu proreformně orientovaných lídrů Ruska. Ani Gorbačov nakonec  tuto transmisi nezvládl.Fenomén  těchto osobností   rozkročených mezi  poststalinským Ruskem a mezi Ruskem novým lze vysvětlit  jen jako zřetelné  dědictví poststalinské  garnitury. V mnohém odlišní od toho,  k čemu směroval stalinismus, ale v mnohém přesto  jím poznamenaní. Něco jako nový mišmaš mezi dobrem a zlem.   Ukrajina se logicky stala jejich  prubířským kamenem.  K jejich  kladným stránkám vysvětlujícím - nikoliv však  omlouvajícím -  jejich  rozhodnutí  přistoupit na politiku konfrontačních vztahů s ukrajinskou společností (v níž zdaleka nejde jen o tzv. „majdanovce“, kteří jsou  sami stalinismem silně infikováni) jako velké, evropské - v minulosti i v současnosti těžce sužované – společnosti, patří i to, že  musí čelit důsledkům  rozpadající  se mocenské  struktury USA. Stav dolaru, následky fakticky prohraných válek v Iráku a v Afghánistánu, neschopnost vyřešit problémy kolem stále se  zvyšující  kriminality, nezaměstnanosti a dalších   defektů  žene stávající  americkou mocenskou elitu  zcela zřetelně do náruče vojenskoprůmyslového komplexu, s jehož existencí se minimálně od dob Eisenhowera   více méně otevřeně  potýkala každá vládnoucí  garnitura v této zemi. Ozvěny toho jsou zřejmé nyní již i u nás, kde  v politických kruzích stále více zaznívají  hlasy, že je třeba znovu zbrojit a zbrojit,  ačkoliv je zjevné, že  česká armáda  je v permanentním kolapsu nikoliv z důvodu nedostatku peněz, ale především kvůli své vnitřní neschopnosti se uřídit, což se projevuje  zkorumpovaností a diletantstvím všude, kam oko dohlédne.

U Rusů i u Američanů jde v principu o upřednostnění silového řešení problémů. To  je něco jako obrácená strana mince, kterou od dob Stalina (snad s výjimkou  tzv. nejlepších let Gorbačovovy éry) praktikují nejen  sovětské, resp. ruské mocenské elity.  Základní elementy ruské i americké praxe vládnutí ve svých zemích  i světu jsou přitom jakoby založeny na nápadně podobných, tedy oligarchických principech moci. A také na neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí  (i když ta americká  vypadá na první pohled o něco méně krvavě a drsně). Tedy i  na neschopnosti nezávisle, tedy objektivně zhodnotit předchozí i současný vývoj vlastní společnosti i jiných společností, což jakoby žene lidi stojící v jejich čelech k takovým  podivným   a nesmyslným akcím, jako jsou ty,  které se dnes odehrávají na Ukrajině.

To, co se dnes děje  v blízkosti hranic Ruska a Ukrajiny, je zjevně  součástí  v podstatě patogenních  - nebo-li zhoubných  - procesů, jejichž cílem je    zde žijící lidi chaotizovat v důsledku už výše zmíněného neporozumění  vlastní minulosti  a tedy i  sobě  samým.  V kombinaci s dlouhotrvající vnější i vnitřní faktickou podporou  korupčnictví a kriminogenního chování ukrajinské věrchušky jde vlastně o smrtící koktail, ne o recept jak z toho ven. Vnější struktury ovlivňující vývoj na Ukrajině by se především měly zbavit  představ  o tom, kam by Ukrajina podle nich měla směřovat. Měly by se především oprostit od  snah vnutit jim svoji vůli. V případě Ruska a Ukrajiny  jde o  zvlášť komplikované procesy s ohledem na prolínání  dávnější minulosti  obou společností, když ještě fungovaly v principu  jako jedno etnikum. Bylo by možné vyjmenovat  celou řadu faktorů, které hrály  významnou roli v erosi někdejší  jednoty východního slovanstva, včetně působení samoděržaví, konfliktů s okolními státy. Či vztahů k tzv. Aškenázům, k tomuto  velmi zvláštnímu shluku etnik indoevropského původu, které někdy v 9. století přijaly judaismus a dnes představují velmi vlivnou a  kariérově úspěšnou strukturu nejen ve svých mateřských zemích, ale  i na Blízkém východě  i v severní Americe. Ve skrytých  procesech souvisejících s jejich působením  lze identifikovat  mnohé záhady, se kterými se  dnešní badatelé zaměření na  vývoj  světa  ve XX. století potýkají, včetně:

• příčin a následků revolucí v Rusku na sklonku 1. světové války

• občanské války a vzniku a vývoje SSSR

• vytváření vůdcovských režimů založených na mýtech o genialitě vůdců

• procesů spjatých s holocaustem is činností Himmlerovy skupiny Ahnenerbe zabývající se tímto  děním

• obrození ukrajinského národa (navazující na dění z dob B. Chmelnického)

• mnoho dalších událostí a procesů.

Pokud by  lidé jako Putin a jeho okolí, stejně jako jejich protivníci v mocenských elitách USA  či v EU  byli schopni (stejně jako mnozí Ukrajinci i Rusové)  věnovat přiměřenou pozornost těmto změnám ve strukturách velkých společností, nepadali by  nejspíše  tak snadno do pastí  v podobě zbytečných konfliktů, které jim  neznalost minulosti připravila.   

Čelit těmto nástrahám  lze  přitom i aktivně, dokonce jim lze i předcházet. Ale  jensnad za cenu  toho, co kdysi F. Nietzsche nazval přehodnocením hodnot, což je  mimořádný, na myšlení a jiné schopnosti  dost náročný  úkol, který můžeme-li ukončit, tak aspoň zmírnit následky  rozsáhlého přepisování dějin a jiných deformací minulosti. Naneštěstí mocní tohoto světa nejsou  žádní velcí myslitelé, a což je snad  ještě horší, nejsou jimi ani ti,  které lze označit za jejich loutkovodiče. Jejich ochota  vrátit minulosti úlohu, která ji náleží, zařadit ji  mezi  nejcennější cennosti, mezi poklady všech pokladů  našeho druhu, které nás mohou imunizovat dokonce proti  nám samým, nejen proti všem těm samozvaným vůdcům a autoritám  nabízejícím slepé uličky vývoje, je limitována  jejich intelektovou, etickou i jinou nedostatečností.

Vědění o minulosti  bylo  a je v systémech moci jako bylo  stalinské Rusko či jiné totalismy a prototalitní struktury  minulosti i současnosti vnímáno  jako nežádoucí a hodné  vyhubení. Je to úkol, který silně převyšoval i  možnosti takových osobností jako byl Solženicyn  a mnozí další   myslitelé zabývající se touto  problematikou, kteří usilovali o nápravu těchto snah. Ne, že by takového úkolu nebyli hodni, ale byli a jsou příliš osamoceni ve svém úsilí. Věděli, že minulost si zaslouží  úctu stejně jako pravda. Není od věci si opakovat jako mantru: chraň minulost, braň minulost, miluj minulost. Vždyť tohle  všichni přece známe, jak  zpívá  Hegerová v písni Berná mince! Znalost minulosti, a to i té docela nedávné, byla a bohužel stále je minulým i současným generacím tvrdě odpírána. Místo toho je nám nabízena cinknutá minulost. Výsledkem je, že dnes celé velké společnosti vytvořené Rusy, Ukrajinci i dalšími národy uvázly v beznaději  vzájemného obviňování. Dokonce jim hrozí, že budou znovu vystaveny (i v oblastech, kde se dlouhá léta lidé z různých, často velmi příbuzných  etnik mísili  a spolupracovali) nejen nějaké obdobě  prastaré krevní msty (která je jednou z nejdrsnějších variant neporozumění minulosti), ale i nesmyslným obviňováním  směřujícím k sebevražednému, nesmyslnému  jednání generujícímu navíc další a další  akty násilí. Všechna ta vzájemná obviňování z fašismu, banderismu,  velmocenství, přezírání národních zájmů a imperialismu podněcována zvenčí od lidí  a skupin, včetně  mocenských elit Západu  sledujících pod záminkou demokracie (o které toho sami moc nevědí  a kterou především důsledně nepraktikují!) své sobecké cíle, mohla být již dávno vyjasněna, kdyby se z minulosti už dříve stal legitimní zdroj  sebepoznávání.

Platí to i o nás, když pozorujeme, jak  vybuchují  nesmyslné půtky kolem  pracovišť jako  je ÚSTR, do jejichž aktivit se zaplétají  už i  diletanti ze soudních kruhů rozhodující kdo smí a nesmí být ředitelem  pracoviště pro výzkum minulosti, které není delší dobu schopno plnit své cíle. Představa, že lidé jako Herman  jsou podle soudkyně  z OS ze Žižkova tím, kdo na to má oprávněný nárok – při jeho  absolutně nedostatečné formální i faktické způsobilosti k takové funkci - jasně ukazuje na  manipulovatelnost  českého soudnictví, což je chronický  a  zdá se neřešitelný problém celé české justice.

Zásadním poučením ze současného dění na východě Evropy  však není jen  ztráta respektu k ambicím USA  (k tomu došlo u mnohých z nás už po  tzv.humanitárním bombardování Srbska v 90. letech), nebo deziluze  z kvalit kremelských vládců, což  v Čechách po zkušenosti ze srpna 1968 příliš nehrozí. Poučením je ale zjištění  o tristním  stavu vlastních elit. Nejen těch mocenských, či vědomostních, kulturních,  ale třeba i těch řemeslnických, bez nichž se  společnost, v níž žijeme  také neobejde. V posledních dekádách  dochází v důsledku této zanedbanosti k značným problémům v udržování  životně důležité kontinuity národní identity. Při předávání štafety mezi generacemi, což je jeden ze základních procesů spojený s generováním české společnosti,dochází k neobyčejným  potížím. A to  prakticky ve všech sférách dění. Jakoby k nám již dorazil proces mutování  nepravých elit, jehož  následkysi lze všimnout i jinde. Pozorujeme je třeba ve světové politice, konkrétně  v oblasti východní Evropy. Patří k nim i   nezpůsobilost vyslat  do Bruselu  do europarlamentu  skutečné elity. Nejspíše  se budeme jen divit, kdo byl  v „demokratických volbách“  za účasti nanejvýše 20% oprávněných voličů  vybrán a jaké „osobnosti“ z Čech se posadí na  eury vypolstrovaná sedadla v této instituci.  Jenže –a tak jako je to  v celé politice i v jiných  strukturách - potřeba tvořivých, samostatně přemýšlejících, nezkorumpovatelných a jinak pozitivních osobností  je  zjevně mnohem nižší, než by tato společnost – tedy my všichni -  měla pociťovat.

Vladimír Čermák