Materialističtí pragmatici si pod praporem nových idejí vybudují na základě nového přerozdělení statků své lepší bytí. A na revoluční ideje potom vždy tak trochu pozapomenou …

Řada filosofů dob dávno minulých dlouze přemítala a formulovala cosi o vztahu mezi lidským vědomím a lidským bytím. Obávám se, že právě lidské vědomí nelze vůbec nebo jen velmi obtížně měnit revolučními skoky, neb ono více či méně podléhá evoluci, vývoji na základě prožitých zkušeností, jejich přenosu z generace na generaci, jeho změna nejde nařídit a zatímco revoluce přináší změny bytí, zejména vůdců, revoluce prostě nedokážou změnit stejně radikálně změnu vědomí především občanů či národů, které potom zpětně ovlivňují vědomí vůdců.

Od vynálezu vlády lidu, chcete-li demokracie, existují právě jen revoluční chvíle plné nových vůdců a nových idejí, kdy vůdcové určují pohyb nespokojených občanů, kteří nespokojeni se svým předchozím bytím, ochotně podpoří naději, že noví vůdci pod novými idejemi změní i jejich společenské bytí.

Jakmile však noví vůdci dosáhnou svého nového bytí, anebo revoluční idealisté jsou vytlačeni pragmatiky, narazí křídla revoluce na realitu lidského vědomí – mechanismů a vzorců chování, vzdělanostní úrovně, schopností, zvyků atd.

Časté revoluce potom neustále vytlačují do čela vůdce, kteří neprošli přirozeným vývojem, vzděláním, přípravou a k vládnutí jsou více či méně nezpůsobilí. Ti potom na jedné straně potlačují společenské vědomí na úroveň svého, a obklopují se sobě podobnými za účelem udržení svého nově dosaženého bytí.

Hledání nových, nezkažených, nezkorumpovaných a čistých vůdců, kteří budou jiní, noví, lepší, končí vždy stejně. Buď zneužijí svého revolucí dosaženého postavení k dominanci sebe, svého rozhodování a svého bytí, anebo se dříve či později přizpůsobí svému novému já, svému pečlivě vybranému okolí, které mu pro jeho vládnutí vytváří virtuální realitu, a fenoménu lidského novověku - demokratickému rozhodování prostřednictvím většinového hlasování.

Jenom lidská vzdělanost, politická kultura, vyspělost a míra dokonalosti těch, kteří rozhodují, potom může ovlivnit výsledek vládnutí a řízení celé společnosti. Těm nejhloupějším mohou vyhovovat diktátoři, těm méně hloupým osvícení vůdci, těm průměrným průměrné vlády, těm vyspělým osvícené vlády, těm nejchytřejším vzdělané a schopné vlády.

Problém je v tom, že každá revoluce primárně likviduje dosavadní elity národa, a to nejen politické, ale i vědecké, umělecké či manažerské, protože podle revolučního učení byly s těmi politickými spřaženy….. A každá revoluce zpravidla vylije s vaničkou i dítě, protože revoluční nadšení velí vše staré odhodit a zlikvidovat…..

A tak hybatelé pokroku a změn v podobě národních elit jsou revolucí zadupáni a myšlení a hlavně jednání národa po krátkodobém revolučním snění opět sklouzne do chyb a stereotypů minulosti. Noví hybatelé skutečného pokroku a opravdových změn musí nejprve znovu vyrůst, dospět, získat vzdělání a životní zkušenosti a doufat, že nepřijdou noví borci, kteří budou chtít bez jejich zkušeností a znalostí chtít opět dělat vše jinak a lépe, jenomže bez oněch znalostí a zkušeností …….

Jsem dalek toho obhajovat současný politický systém, jeho vůdce, elity i více či méně poslušná stranická stáda, která pod katalyzátorem pisálků všeho druhu vedou válku proti sobě, mezi sebou, pro sebe a proti všem. Jsem ostatně jedním z těch, kteří v současném kovbojském způsobu vedení politického boje museli z kola ven ve stylu starého japonského přísloví:

Hřebík, který nejvíc vyčnívá, musí být zatlučen jako první". Je přitom zajímavé, že jsem dopadl podobně nejen v předchozím režimu vzniklém revolucí proti předchozímu nespravedlivému režimu, ale i v tom současném, který vznikl revolucí proti tomu předchozímu nedemokratickému režimu vzniklému revolucí proti předchozímu nespravedlivému režimu.

Čím dál víc mých známých se mě po posledních volbách ptá. Jak z toho ven, kudy dál. Vždyť národ dal v posledních volbách spoustu hlasů těm, kvůli kterým jsme stáli před čtvrtstoletím na náměstích a cinkali klíči a Ti nám teď tvrdí, že Ti se kterými jsme na těch náměstích klíči cinkali, nás čtvrtstoletí okrádali.

Před 25 – ti lety jsme chtěli odborníky na svá místa, kteří nebudou jako oni a kteří nás povedou ke společenskému blahobytu. A dnes slyšíme, že oni vlastně byli a jsou jako oni a odborníky nebyli a nejsou. A slyšíme to od těch, kteří už zase slibují, že vše bude jinak a že vše budou dělat lépe, i když politice nerozumí a politiku neumí.

A je sotva pár měsíců po volbách a Ti noví, kteří neměli být jako oni, už jsou zase jako oni. A už zase začínají myslet jen na sebe a svá plná koryta. A moji přátelé se mě ptají – nemáme založit nějakou novou, jinou, moderní a čistou stranu? Stranu, která na jedné straně bude jiná, lepší, schopnější, a na straně druhá získá podporu a hlasy většiny občanů naší malé země.

Odpovídám jim takto – v dnešní době můžeme snít a možná i usilovat o založení nového politického subjektu. Čím více však bude jeho program radikální, populistický a demagogický, tím více přiláká málo vzdělaných, málo schopných, málo úspěšných a málo pracovitých nespokojenců, kteří budou spoléhat na to, že ty současné představitele nahradí oni, aby pomohli svému současnému bytí, které je nedobré kvůli jejich nedostatečné lidské kvalitě. To jsou ony revoluční masy, které se zpravidla nechají opít jakýmkoli politickým rohlíkem, který dostatečně zkritizuje vše minulé. A právě ony jsou největším nebezpečím rozvoje vzdělanosti, kultury, vyspělosti, úrovně národa. Ať pochodují našimi městy a obcemi zleva či zprava. Tvoří totiž většinu….

Na druhou stranu však, čím sofistikovanější, důmyslnější, chytřejší a tím pádem i složitější bude program nového politického subjektu, tím více přiláká národních elit všech směrů a oborů. Ale tím bezzubější bude. Bez ohledu na peníze, bez ohledu na schopnosti, záměry a cíle jeho představitelů.

Je tedy více než zřejmé, že krátká, rychlá a radikální cesta ze současného politického marasmu u nás neexistuje. Ostatně moji političtí učitelé vždy říkali, že politika je řezání tvrdého dřeva anebo také běh na dlouhou vzdálenost. Bez dlouhodobého procesu zvyšování společenské, politické, kulturní i vzdělanostní úrovně národa, mas, hlasovací většiny a bez zapojení a postupného zvyšování vlivu národních elit a kapacit ve všech oborech lidské činnosti do práce v jednotlivých existujících a rozhodujících stranických subjektech, nebudou ani vzdělané, kulturní a politicky zralé politické elity.

Pokud hlasovací mašinérie demokratického rozhodovacího systému budou stále dokola rozdělovat hlasující jen na bolševiky a menševiky všech barev, náboženského vyznání a politického přesvědčení a nikoli na chytré či hloupé nebo na schopné a neschopné, na ty s podporou dobrého a ty s podporou špatného řešení, nezmění současné vědomí českého národa a jeho politických elit ani nové politické strany ani nové revoluce.
            
Michal Kraus