Nejsou ovšem tak osobní. Týkají se spíše celku, který spoluvytváříme, a  jenž zase dotváří každého  z nás v jedince. Tedy  i  společnosti, v níž žijeme a kterou zároveň každý z nás ve svém sociálním bytí formuje.  Každý z nás. V našem případě jde o českou společnost  v celém jejím časovém kontinuu, vedle těch mnoha jiných společenství, ke kterým také patříme. Tři slova o nichž jde řeč, tvoří skutečné jádro naší existence spolu s dalšími  znaky. Můžeme sice žít své životy i bez toho, že bychom je akceptovali a naplňovali,   ale tyto životy pak zůstanou neúplné. Nebudou dávat smysl.  Bez nich nikdy nedosáhneme  na to, abychom byli pro svoji společnost užiteční. Abychom jí podporovali svými činnostmi tak, aby  byla dynamická. A také, aby  byla vyvážená ve vztahu k jiným společnostem. To vše je v našich silách, pokud  se budeme snažit  a nepřenecháme  to na  zplanělých nepravých elitách,   což se však posledních dekádách často děje.Lze dokonce říci, že  i díky tomu se za dvě či tři století bude o této fázi vývoje české společnosti může psát jako o nové době ztemnění, úpadku a vůbec doby, kdy  jsme jako společnost postrádali osobnosti, které by ji rozvíjeli.  

Tradičním skuhráním na  absenci skutečných elit v české společnosti si  snad  můžeme  trochu ulevit, ale moc si tím nepomůžeme.  Z mnohých našich spoluobčanů se takto stali  notoričtí skuhrači.   Potřebujeme se z toho dostat. Proto hledáme  inspirace jak překonat  tuto slepou uličku vývoje kde se dá. Není to ale snadné.Z denních zpráv v médiích monitorujících  to, co se kolem nás děje,  moc  inspirací, a ještě méně pak odvahy  a statečnosti  nenačerpáme.   Příčina je jasná: ten kdo vlastní  česká média, nemá žádný zájem, aby čelil snahám  společnosti,  se kterou se nedá snadno manipulovat.   Vzít  lidem  pozitivní příklady, a místo nich  jim vnutit představu, že  se věci nedají dělat jinak, lépe, než se to děje,  by  mohlo  být pro ně nanejvýše  užitečné.Je přece daleko snadnější  využívat příběhy – skutečné i umělé - tzv. veřejných osobností,  massmediálně známých politiků, umělců,  stokrát  různým způsobem přežvýkané  a zjevně konzervující status quo ve společnosti, než  nechat v nich prostor lidem invenčním a skutečně aktivním, schopným tuto společnost měnit.  Osobnostem, které by   v médiích donekonečna nereplikovaly omšelé fráze  a historky, a byly by schopny jejich uživatelům nabídnout něco jiného a nového. Přesto - byť jen čas od času - se v médiích, spíše náhodou  a kouzlem nechtěného ,objeví i  něco pozitivního. Něco, co nás aspoň  na nějakou chvíli osvobozuje  od našich komplexů  a nutí nás  zamyslet se nad sebou,  nad svými nedostatky. Za příklad zde může posloužit  informace, týkající se Národního památkového úřadu, který minulý týden odmítl vydat v rámci církevních restitucí majetky někomu, kdo na ně nemá právo, ale má  pocit, že si na to může troufnout.   Agresivně se chovajícím a jednajícím zlodějům, kteří  vycítili příležitost jak  si díky  současnému pseudoprávnímu systému  (který si na právní stát jen hraje) urvat něco pro sebe co nejvíc  na úkor české společnosti, někteří z nás radši couvnou, než aby je odkázali do správných mezí.   Rozdíl mezi skutečným právem a pseudoprávem je přitom celkem jednoduchý – v pseudoprávu nejde o spravedlnost.  Skutečné právo však spravedlnosti slouží.  Spravedlnost je pro takové právo nejvyšší hodnotou a takové právo vzdoruje silám, jejichž dominantním znakem je „tah na branku“,  s nímž prosazují lstivým a  promyšleným  způsobem pseudoprávní  a falešnou kodifikaci   svých zájmů. Tedy tak,  jak se to  prelátským strukturám katolické církve podařilo nedávno   (připomeňme, že za  podpory hlasu jednoho kriminálníka kooptovaného do parlamentu jen pro tuto jedinou akci). To vše díky promyšlenému postupnému obsazení pozicve výkonné, zákonodárné i soudní moci, včetněÚstavního soudu. Jen tak měli šanci vztáhnout své zlodějské ruce po rozsáhlých,  nespravedlivě  nárokovaných majetcích, na něž neměly,nemajía nikdy nebudou mít právo.

Řeč je teď o  jednom z těch majetků, o něž jim šlo - o   hrad Bouzov.   Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, jak  se snad teď jmenuje  Řád německých rytířů (slyšeli jste snad o této podivné náboženské společnosti ?) chce  hrad i všechen  inventář. Taky  tzv.sakumpak.  Jsou skromní: nevolníky, kteří na ně staletí dřeli, včetně jejich potomků, už nenárokují, i když by podle  všeho – kdyby to jen trochu šlo - nebyli proti.  Zatím    -  ze stručné informace  zveřejněné v médiích (jen v některých) - není moc zřejmé, kdo se  v Národním památkovém úřadu  proti této smečce vzepřel, kdo projevil odvahu a šel tzv. do toho. Ani  není zřejmé, jaké byly jeho/jejich  motivy.   Lze z toho ale  odvodit, že-  konečně – někdo  projevil  zdravý rozum, smysl pro pravdu a  hlavně  to, co bychom mohli nazvat smyslem pro  odpovědné chování  k této společnosti. Možná už našel recept na to čemu se říká „nebát se“. To je něco jiného, než když  herec Stropnický katapultovaný do křesla ministra obrany  (zatím  komické role moc nehrál, zde si užije)  projeví v rozhovoru s někým z redakce Reuter náznak zdravého rozumu a řekne,  že tato společnost nechce žádné cizí základny na svém území. Vyslovil  sice pravdu pravdoucí, ale šel hned  na koberec, kde dostal poučení.A pak se zase bál. O křeslo i o pocit, že už nebude “někdo“. A takéžvatlal o tom, že on armády NATO miluje. Komik nad komiky. Prostě  mu  to jen tak vyletělo omylem  z huby, když dostal  otázku, v níž někdo v pozadí sondoval, jak by se tvářil na přítomnost cizích vojsk v zemi, která  si „laskavostí“ okupantů už užila  dost. Možnápřitom  padla zmínka  i o uniformách, které by  tito „vyslanci  bratrství ve zbrani“ nosili.Snad uniformy Bundeswehru či polské armády,  anebo  jiné  armády, která se v minulosti  - byť   v trochu jiném střihu a barvách - podílela na  některém z těch dočasných okupačních pobytů  v této zemi v minulém století.A hned se v domácích (ale  cizinci téměř kompletně vlastněných) médiích objevili žurnalističtí šantalové  prohlašující, že  jsme  bezprostředně ohroženi, a že se  přece  sami bránit nemůžeme. Že prý jinak za nás a  za naši svobodu nikdo  jen tak, tedy zadarmo, bojovat nebude. Co na tom, že nás nikdo další ( kromě těchto obhájců cizích zájmů) neohrožuje. Jde prýi o to,  čím se za to máme revanšovat, zadarmo to být nemůže.  Lidé ze zbrojařských firem (domácích i cizích) tlačí proto hned  přes struktury velení NATO v Bruselu  na  nákupy dalších, naprosto zbytečných vojenských propriet v podobě dalších Pandurů, letadel jako Grippeny, Alky, Casy a  dalšívýzbroj.  Akvizice, akvizace a ještě jednou akvizice – o to jim jde nejvíce. Jako bychom přitom neměli dostatečné pasivní  obranné (a víc než jen dostatečné) prostředky, které by  případného nepřítele (kterého by bylo  nejdříve nutné vymyslet) spolehlivě odradily . Nemluvě o domobraně ala Švýcarsko, včetně využití Temelína  či Dukovan.  Jinak řečeno: tato společnost NATO nepotřebuje, ale je jasné, že NATO potřebuje nás.

Je  holou skutečností, že   pozitivních případů individuálního či  skupinového vztahu k zájmům vlastní společnosti  (což není vždy totéž jako podobných vztahů   k českému státu řízenému již delší dobu  podivnými zájmovými skupinami, u nichž vlastenectví a odpovědnost nepatří k  jejich výbavě) je pomálu.  Najít na postech  členů vlády či dokonce mezi nejvyšší  reprezentací státu   lidi  statečné, schopné a odpovědné  není to nejsnadnější. Nelze se ale tomu příliš divit. Kdo  kdy byl v této zemi veden, resp. cíleně  vychováván k něčemu takovému?  Nikoliv tedy k těm pověstným- a už silně opotřebovaným a špatným používáním nevhodnými lidmi znehodnoceným - floskulím typumasarykovského „nebát se a nekrást“, ale k tomu  sice kratšímu, nicméně přesnějšímu a prostému,  vonícímu dávnou husitskou tradicí:   “nebát se“.  A na množství nehledět.  Nota bene v době, kdy se  spolky, které se formálně hlásí k těmto tradicím a dokonce se   někdy i  honosí přívlastkem „husitská“ ve svém označení, spolčili se zlodějskou  církví  svatou, aby také něco urvaly pro sebe.  Přesto se  občas, byť ne tak často jak by to mělo být, objeví to, čemu se někdy –snad už od 80. let - říká „ostrůvek pozitivní deviace“.  A na němpak  lidé, kteří se dokáží vzepřít, zbavit se   strachu, kteří umířci: dost.  Jen někteří z nich přitom bohužel patří k těm, kteří ochranu práva a cti mají zakotvenu v obsahu své pracovní  náplně  (tedy osoby, pro něž by to měla být povinnost, včetně členů ústavního soudu, parlamentu, senátu i toho z Hradu).  I zde se ale občas najdou bílé vrány.

Od chvíle, kdy byla  spuštěna  akce zasluhující název  „právníci vpřed“, při níž  se z této nikdy příliš vážené profese stala (podobně jako o něco později i z profesionálních politiků, akademických funkcionářů, ajťáků, dokonce  zněkterých skupin  lékařů,  a z řady dalších) privilegovaná sorta lidí, začal předvídatelný vývoj.  Vytvořily se  z nich  skupiny s výjimečnými výdělkovými možnostmi  nikým  neregulovaných zvenčí  a  společnost  byla vystavena  pokusu  zavést zde znovu tvrdý kastovní systém. Tak jak to bylo v dávných dobách, a také v minulém století, kdy  se to snažily zavést třeba komunisté (se svoji vedoucí úlohou Strany), společnost  má býtpostupně rozdělena na ty, kteří jsou za vodou a na ty druhé.  Předpoklad  úspěchu  této grandiózní akce byl v tom,  aby  právo  studované  na  desítce veřejných i soukromých  fakultách a  školách  a praktikované na  stovkách institucí, bylo „očištěno“ od  vazby na  „spravedlnost“.  Něco na způsob modelu v Plznipraktikovanému  tam i na jiných právnických fakultách v minulé dekádě. Stejný proces už zasáhl  celou justici  (možná s výjimkou některých  státních zástupců z posledních let) a jiné právnické struktury, o advokacii ani nemluvě. Kdyby se soudci (včetně těch ústavních) nebo třeba historici či jiné profese začali zabývat nejen tím, coto “nese“, ale i tím, aby hájili spravedlnost, pravdu, nezávislost, čest, tedy  vše  to, co by měli mít teoreticky v popisu své  práce  tak, aby byla vykonávána řádně a poctivě, dnešní  trable s církevními restitucemi by se nikdy  nedostaly na pořad dne. Dokonce ani trable s restitucemi a vůbec s tzv. transformací  jako takovou.  Zatím se ale snaží z nás vytvořit kasty.

I proto je nejvyšší čas přehodnotit takzvanou transformaci.  Říci nahlas  a také „natvrdo“, jak to bylo, co se s touto společností a s jejím majetkem stalo,  a pokusit se to zastavit a napravit.  Přiznat, čím byla „zaplacena“  změna  systému, která – jak p. Tchatcherová  v r. 1999 na adresu „zasloužilých“ českých  transformátorů ( a jak to později i někteří z předáků transformátorů potvrdili)  řekla něco v tomto smyslu: „tato transformace nebyla transformací, ale obyčejným kriminálním a hlavně kriminogenním aktem, který  významně přispěl k devastaci Vaši společnosti“.   

Vydělali na tom jen ti, kteří  na straně práva a  spravedlnosti nikdy nestáli, včetně  mnoha restituentů. Konkrétně potomků majetných rodů z doby před Únorem. Jeovšem  pravda, že někteří z nich se ke svým někdejším majetkům na rozdíl od jiných bohatých dopracovali poctivě. Těm asi  můžepřipadat  - pokud se ovšem nad tím vším nepokusili nikdy zamyslet -  podivné, to co je třeba k celému  procesu restitucí v této společnosti doplnit: kdo jiný než jejich předci, kteří vlastnili ještě před Únorem velké movité i nemovité majetky, nesli největší odpovědnost za to, že se tehdy k moci dostali  bolševici a jiná lůza, pro kterou  se posléze i  znárodňování  malých živnostníků i těch jen o něco majetnějších stalo něčím jako adrenalinovým sportem?  Oni přece věděli, co tento způsob vládnutí je, a k čemu vede.  Informací zde bylo dost.  Mohli tomu zabránit, ovšem jen  tehdy, kdyby se přestali vzájemně  hádat a bojovat proti sobě, místo aby společně  čelili  těm, kteří je později znárodnili.  V této společnosti bylo vždy, i před válkoudostatečné množství informací o tom, co bolševismus sovětského typu představuje.Z archiválií i z jiných dokumentů je  dokoncezřejmé, že to věděli  i lidé jako Gottwald, Slánský či Švermová.  Byli však povahou zbabělci, kteří se  báli  svých idolů, jimžbyli  za moc, k níž se dostali, navíc zavázáni. Radši proto  vedli tuto společnost do marasmu.

Všichni ti „bývalí lidé“, jak byli  rudým režimem označeni ti, jejichž potomci  později restituovali  jejich majetky, nesli  velkou a přímou odpovědnost za to, že nezabrániliv přístupu k moci komunistické sebrance, která v dalších čtyřiceti letech opakovaně prokazovala, že není schopna řídit tento stát a dokonce ani sebe sama, jak ukázal rok 1989.  Ztrátu  majetků z vůle Strany, která tyto bývalé lidi  postihla,  lze pro jejich neschopnost  postupovat proti tomuto zlu  efektivně a také čestně a koordinovaně, považovat za spravedlivý trest za to, že  tato společnost uvízla i jejich zásluhou   v područí  sovětského impéria se všemi důsledky  pro další generace.  Nejhorší je, že toto selhání i se má zopakovat i v další generac, která výměnou za restituované majetky  vystavila bianko šek   těm, kterým šlo o  velké majetky z velké privatizace – transformátorům.

Selhání  potomků těch „bývalých“ spočívalo hlavně v tom, že souhlasili s tím, abytzv. transformace  nepodléhala žádné kontrole ze strany  státu,  což nakonec uvedlo tuto společnost  do velkého chaosu.  Dnes nelze ani dohledat, komu co  vlastně patří. Zda cizincům či samotbýmtransformátorům  anebo někomu jinému. Majetkový, kulturní  i politický chaos se  mj. projevil obrovským  zadlužováním  celé společnosti. Staronoví  i zcela noví boháči se ruku v ruce spolupodíleli  na  nepřipravené a  eticky krajně  nevhodně zaváděné transformaci v domnění, že oni jsou přece za vodou, a že jich se vzrůstající chudoba a také stres  velkých skupin spoluobčanů netýká.  To přirozeně má  své následky a bude  mít těžké dopady i v budoucnosti. Nesouvisíto  jen s posledním čtvrtstoletím  existence českého státu, kdy  - jak o tom v rozhovoru pro Hospodářské noviny v březnu minulého roku řekl své i první prezident České republiky /na počátku roku 1993 jím nebyl Havel, ale J. Stráský!!/ - došlo k rozkradení  významných majetků státu.   I díky nim  patří tento stát z významné části  podivným oligarchům a těm, kteří je nejspíše používají jako své bílé koně. Tzv. transformace ekonomiky spuštěná výměnou za  restituce obrovských majetků, díky nimž se tehdy vybrané rodiny a rody, včetně církví  dostaly tzv. k balíku,   patří  k velkým  a osudovým tragédiím posledního čtvrtstoletí. Lze ji směle přirovnat  k národním katastrofám z minulého století, jako třeba  Únor 1948, čipředtím 15. březen 1939.  Od těch dob se nejen v hospodářské sféře, ale třeba i ve státní správě,  českoujustici  nevyjímaje,  setkáváme stále častěji  s lidmi  mluvícími sice česky, ale hrajícími za jiné manšafty než je česká společnost. Dokonce  to platí i pro  instituce, které byly zřízeny proto, aby něčemu takovému zabránily, včetně  před více než dvaceti lety zřízenému Ústavnímu soudu. Jak mohl tento soud  uznat církevní restituce, které negovaly veškeré dřívější snahy odčinit pobělohorské zlo a křivdy?  Jak může její dlouholetýpředseda  být dál jejím představitelem, když přes jeho údajné námitky   tento soud – vytvářený  z lidí, kteří nesloužili státu, ale někomu, kdo je zvenčí úkoluje,  pořád vykonává svoji funkci? Jak může  pobírat  penzi místo vězeňského kapesného bývalý prezident, který plně odpovídal  za tzv. transformaci?   Jak to, že nebyl odsouzen za vlastizradu?

Na to vše je poměrně jednoduchá  odpověď: scénář v němž sehrálo  zásadní roli promyšlené plánování  toho, co mělo přijít, včetně úsilí včas obsadit všechny významnější pozice nutných pro dosažení svých cílů, nedělali hloupí lidé.  Dělali to lidé chytří, ale  bezectní a všehoschopní.   Jejich jména jsou dnes většině  veřejnosti neznáma. Cílem vlastníků dnešních  médií je to, aby zůstala dále v anonymitě.  Co třeba víme  o církevních  a církvi  oddaných  právnících, kteří  tahali za nitky v tzv. církevních restitucích?  V principu byla jejich strategie prostá:   několik  profesních  cechů tady mělo získat  - a také získalo -  přílišný, fakticky neomezený vliv na všechno dění. Právníci, politici, ekonomové – ne všichni  z nich, ale mnozí - vytvořili  mafie, které dnes tento stát  vlastní. Samozřejmě,  v dnešním globalizovaném světě jsou jen součástí globálních mafií, které je kryjí. Proti nim  pakstojíme  my, kteří se cítíme být součásti české společnosti,  ale hrajeme jen role poměrně bezvýznamných protivníků těchto skutečných silových a mocných struktur.

Je to trochu podobná  - byť v jiném čase - situace, jako v době, kdy Zikmund, syn našeho nejznámějšího a  nejrespektovanějšího  vládce  Karla IV.,  se chtěl ujmout po smrti svého prvorozeného bratra vlády v českých zemích. Ztratil sicepředtím  veškerou důvěru české společnosti za své podrazy v Kostnici, ale pokusil se to vyřešit tím, že   připravoval  proti našim předkům křižácké výpravy.  Dalo by se snad politovat, ne-li povzdechnout nad  chudákem Karlem IV, který se pod jménem Václav  narodil před necelými 7OO lety (už se dokonce připravují oslavy tohoto výročí). Kdo si dnes  alevzpomene  na jeho chyby? Zvláště na tu chybu největší, totiž že tento bezesporu schopný, vzdělaný král, nějak opomněl  připravit za   sebe nástupce a vychovat  ze svých synů vládce,  kteří budou schopni český stát nejen převzít, ale i zušlechtit.  Česká společnost  naštěstí měla  způsobilost  se této Karlově neschopnosti vyhnout. Tím, že  zde vzniklo to, čemu říkáme husitství,  se  ve střední Evropě  objevilzárodek  budoucí  evropské reformace, z něhož se vyvinula západní kultura. Díky husitům, ke kterým  nepatřili jen radikálové zahynuvší na lipanském návrší, ale i ti, kteří si říkali kališníci a umírnění husité,  Evropa nešla  od té doby  cestou  totality římského typu (tzv. černým totalismem). Díky tomu naši předci tehdy  pomohli významným způsobem pootevřít na tomto kontinentu lidstvu  zcela novou civilizační perspektivu. Oni byli těmi, kteří iniciovali vznik budoucího Západu! Samozřejmě, že k tomu, aby se to podařilo, bylo třeba i skvělých a velkých  „výkonů“ i jiných společností, včetně zahájení zámořských cest   Evropanů do  okolního světa, odkud se mezitím stáhla  Čína, jejíž císaři ze strachu před dalšími změnami radši zvolili variantu soběstačně orientovaného státu chráněného před riziky tehdejšího globalismu, a mnoho další faktorů. Faktem je, že Češi tehdy   významně přispěli ke vzniku novověku. A také jsmeza to zaplatili. Třeba  tím, že  jsme ztratili  své elity vždy, když  došlo na lámání chleba. Ztratili jsme je  nejen v Lipanech, ale i  v cizině, kam byla vyhnána významná část pobělohorské kulturní vrstvy. Ztráceli jsme je i v minulém století, když se zdálo, že jejich obnova je již na dosah a ztrácíme je i  dnes.  Ale čas od času  struktury, z nichž se nové elity rodí, dají o sobě vědět. Jako v případěstřetu o  hrad Bouzov. Kéž by takových lidí jakojsou ti z Národního památkového úřadu, kteří se  přestali bát, bylo už  více!

Vlsdimír Čermák