Zprávy z fronty tomu nenapovídají, ale připusťme situaci, že by Ukrajina s výraznou pomocí NATO vojensky porazila Ozbrojené síly Ruské federace, nebo kdyby vnitropolitické problémy přinutily Rusko vzdát se Donecké, Luhanské republiky, Chersonské oblasti a Autonomní republiky Krym. Co by pak nastalo.

Za prvé, do těchto republik by vstoupili vojáci Ukrajiny, možná i vojáci NATO a nejspíše by začali zatýkat funkcionáře a vojáky těchto republik. Nastala by zajímavá právní situace. Krym od roku 1783 spadal pod Rusko, pak byl v roce 1954 převeden v rámci Sovětského svazu ze správy Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) do správy Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). V roce 2014 proběhlo referendum a Krym byl začleněn pod Ruskou federaci. Část států planety a většina občanů Krymu by považovala návrat ukrajinské moci za okupaci. Státy kolektivního západu, Ukrajina a malá část krymské populace by obsazení Krymu ukrajinskými vojsky považovalo za osvobození a legitimní začlenění Krymu zpět do státu Ukrajina. Část obyvatel Krymu by se znovuzačleněním nesouhlasila. Mohl by vzniknout silný odpor místního obyvatelstva a donucovací aparát Ukrajiny by musel použít všechny prostředky pro potlačení projevů nesouhlasu. Občanská válka na Krymu by se stala velice pravděpodobnou.

Za třetí, po stažení ruských vojsk z Krymu by USA i Velká Británie získaly od vítězné Ukrajiny právo na vybudování vojenských základen v Sevastopolu a na pobřeží Azovského moře. Když k tomuto pravděpodobnému výsledku přidáme snahy o ovládnutí Gruzie, Abcházie kolektivním západem pomocí barevných revolucí, dostaneme dominantní postavení NATO v Černém moři a na Kavkaze. Kontrola Černého moře a nepřátelské vztahy států kolektivního západu s Ruskem by podstatně omezilo obchodní cesty Ruska po Černém moři směrem do Středozemního moře. Hodně by záviselo na postoji Turecka, které je členem NATO, ale prezident Erdogan má specifický postoj k politice USA. O volném pohybu vojenských lodí ani nemluvě. Ruské Černomořské loďstvo by bylo zablokováno v přístavech. Pohyb obchodního loďstva by podléhal povolením vítězných států za určitých politických, ekonomických a vojenských ústupků ze strany Ruské federace. To by se negativně projevilo na rozvoji ekonomiky Ruska, jeho vojenské síle a mezinárodním postavení. Na uvedeném území by byly rozmístěny raketové prostředky, protiraketová obrana a letectvo. Ve Středozemním moři by se volně pohybovaly letadlové lodě se značným počtem útočných letadel s operačním dosahem k Volgogradu a ke Kaspickému moři. Silná pozice na straně NATO, by byla lákavou příležitostí využít této převahy a jednou provždy skoncovat s nenáviděným Ruskem. Pokud by se podařilo provést barevné revoluce v Arménii, Kazachstánu a Kyrgyzstánu, naskytla by se příležitost v příhodné chvíli provést útok směrem k Volgogradu a ke Kaspickému moři. Pro Irán a Sýrii by to byla nepříjemná situace. I kdyby nedošlo k útoku na Sýrii a Irán, pro západní spojence by existovala možnost trvalého nátlaku na Rusko, Sýrii, Irák a Irán. Uvedené plány by blokovaly vybudování lodního a železničního dopravního koridoru v rámci hedvábné stezky. To by na jedné straně zastavilo pronikání Číny na západ, ale na druhé straně to nutí Čínu podporovat Rusko v jeho odolávání tlakům západu. Podmínkou realizace této vize je: a) vznik barevných revolucí v uvedených státech a podřízení se vedení těchto států politice USA; b) oslabení ekonomiky Ruska působením sankcí; c) vyvolání nepokojů obyvatelstva v Ruské federaci, posílení opozice, oslabení podpory vedení Ruska obyvateli; d) úspěchy Ozbrojených sil Ukrajiny na frontě; e) vyčerpání ruských vojenských jednotek spolu s nemožností jejich doplňování pro nesouhlas s válkou občany Ruska a odmítavý postoj ruské populace k mobilizaci vojáků; f) mezinárodní izolace Ruska.

Tato situace by neeliminovala nebezpečí další války. Naopak. Neuvěřitelně by zvýšila pravděpodobnost konečného vítězství kolektivního západu nad Ruskem. Západ by odvrátil trend ztráty vlastního dominantního postavení. Na straně druhé, Rusko, vědomo si vlastní vojenské prohry a následného rozčlenění na malé státy, by bylo dohnáno k použití prostředkům krajního řešení. Možnost termojaderné války by přerostla v nutnost. Na programu dne by nebylo slovo jestli, ale kdy.

I kdyby by byl mír a nestřílelo se, situace by byla krajně nestabilní. Obavy o přežití by jednu i druhou stranu vedly ke značnému posilování vlastních ozbrojených sil, zejména protiraketové a protiletecké obrany. Tyto obranné prostředky by si přímo vynucovaly kvantitativní posílení útočných prostředků, zejména leteckých nosičů jaderných pum a pozemních raket. USA odstoupily od dohody o zákazu vývoje a rozmísťování raket středního doletu s dosahem 500 až 5000 km. Pro Rusko by bezprostřední sousedství nebezpečných útočných zbraní zkrátilo reakční dobu k obraně na neúměrně krátkou dobu. V praxi by to znamenalo provádění nepřežitého průzkumu počínání protivníka a okamžitou připravenost k odpálení protiraketových a protileteckých střel a provedení odvetného úderu. Mít soustavně prst na spoušti zbraně je neúnosné. Nadměrně by byly vyčerpávány fyzické i psychické síly vojáků. Tento stav by zasáhl i ekonomiku proti sobě stojících stran. Filozofie Arthura Schopenhauera, tj. filozofie vůle k životu, přežít za každou cenu, by našla své nejlepší podmínky. Tlak okolností na vojáky a ekonomiku by si přímo vynucoval využít momentu překvapení. Zaútočit jako první by se stalo velkým lákadlem. Možná i nevyhnutelností.

Proti nutkání využít momentu překvapení, by stálo vědomí hrozby použití odvetného úderu celým arzenálem jaderného potenciálu a zničení ekosystému planety. Novináři hlavního proudu se bojí plynu CO2, ale nebojí se odpálení několika tisíců jaderných hlavic. No což, žijeme v atnropocéně, říkáme si člověk moudrý a jako takový nejlépe víme co nám škodí více, jestli CO2 nebo gama záření z výbuchu jaderné pumy.

Jiné řešení

Daleko užitečnější by bylo dostat od sebe bojující strany. Ostatně, součástí Minských dohod bylo, že se od sebe bojující strany odpoutají. Každá ze stran stáhne své ozbrojené složky a vytvoří se mezi nimi bezpečnostní zóna demilitarizovaného pásma o šířce 50 až 140 km podle jednotlivých druhů zbraní. Toto pásmo by zamezilo vzájemnému ostřelování bojujících stran. Nestalo se tak. Ukrajinské síly ostřelovaly území Doněcké i Luhanské republiky. V roce 2021 a v roce 2022 se ostřelování civilních oblastí ukrajinským dělostřelectvem zintenzívnilo. Kdyby byly dodržovány Minské dohody nemuselo ke krvavému konfliktu vůbec dojít. Jak přiznal prezident Porošenko, kancléřka Merklová a prezident Holande, Minské dohody měly pouze posloužit přípravě ukrajinské armády na vojenské operace velkého rozsahu. Neexistoval žádný plán na oslabení sil inklinujících k oslavě a napodobování 14. granátnické divize SS – Galicia, nebo mírnění rusofobních nálad u obyvatelstva, hledání řešení soužití rusky a ukrajinsky mluvícího obyvatelstva v rámci jednotné Ukrajiny. Politici kolektivního západu v tomto ohledu nepodnikli nic konstruktivního, naopak protiruskou politiku všemožně podporovali.  

Naskýtá se hypotéza, že výše popsaná situace pochodu na východ, ovládnutí Černého moře a vojenský dosah na Irák, Irán a Sýrii bylo záměrem a cílem vojenské operace Ozbrojených sil Ukrajiny. Rusku se podařilo za velkých obětí tuto hrozbu odvrátit. Navíc se podařilo Rusku přežít i uvalení sankcí, které měly oslabit ruskou ekonomiku a vlivem zhoršení situace obyvatel je postavit proti vedení Ruska. Navíc řada akcí na poli ideologického působení mělo dostat Rusko do politické a ekonomické izolace. Celá tato hypotéza má kompaktní charakter. Rusko by bylo oslabené, nebo dokonce poražené a západ by opět našel sílu pro překonání vlastních rozporů, čímž by prodloužil vlastní dominantní existenci.

V roce 2022 stála proti Luhanské a Donecké republice dvou set tisícová vyzbrojená a vycvičená armáda. Kárná operace, započatá v roce 2014, mohla být dokončena. Vedení Ruské federace stálo před těžkým rozhodnutím. Překročit hranice se všemi důsledky, nebo riskovat vznik chaosu na západních hranicích. Případně i přelití se války na ruské území. V lednu a v únoru 2022 se část vojenských expertů shodovala na tom, že ruské vojenské jednotky nejsou připraveny provést útočnou akci na Ukrajině. Zdůvodňovali to malým počtem uvolněných jednotek. Poměr sil byl 1:1, kdežto pro každou útočnou operaci je vyžadován poměr nejméně 3:1. Dále průzkum nezjistil významný přísun zásob a munice. Přesto vojska, která prováděla cvičení na západní hranici Ruska, dne 22.2.2024 překročila státní hranici Ukrajiny a zahájila SVO (Speciální vojenská operace). Nemělo se jednat o plnohodnotnou válku. Události však vedly k tomu, že SVO gradovala ve válku s Ozbrojenými silami Ukrajiny a dnes stupňování intenzity sporu směřuje k válce mezi Ruskou federací a NATO. Pochod NATO směrem ke Kaspickému moři, který se v roce 2022 jevil jako naprosto nemyslitelný, jako fantasmagorie šíleného generála, se dnes ukazuje jako možná strategická vize. Otázkou je, zdali se od této vize upustilo pro nedostatek prostředků a existenci rizika pro planetu, nebo je přežití dominantního postavení západu silnější než pud sebezáchovy.

Spor západ východ eskaluje. Neodehrává se pouze na území východní Ukrajiny. Probíhá v Africe, v Rudém moři, může se dostat k Gibraltarskému průlivu. Odehrává se v Jižní a latinské Americe, samozřejmě v Čínském moři. Nepoužívají se pouze vojenské prostředky, boj se vede i na poli finančním, v oblasti platebních systémů, v obchodních vztazích, v diplomacii a ideologii. Soupeřící strany se snaží ovládnout co nejlepší pozice pro následné velké poměřování sil. Ani jedna strana se nemůže vzdát Krymu, protože je malou, ale významnou částí budování pozice pro velký střet. Takže, jak je to s tou radou „Ať Putin odtáhne z Krymu, pak bude mír a nemusíte tady stát“? Válečný konflikt je složitý celek. Má své části, které podmiňují existenci celku, a samy části existují skrze celek. Celek a části se vzájemně podmiňují, zprostředkovávají a reprodukují. „Ať odtáhnou z Krymu,“ je hodně naivní a realitě odporující řešení. Je však snadné pro pochopení a zaujetí zásadního a spravedlivého postoje. Má jednu podmínku. Odložte rozum a myšlení stranou, pak můžete takovýto postoj s vervou zastávat. Příhoda ukazuje ještě na jednu věc. Propaganda nasazuje rusofobní postoj, skrze který se jako přes filtr posuzuje skutečná situace. Jeden jediný jev zakrývá složitou podstatu celku.

Válka i mír jsou komplexní a takto je potřebné k nim přistupovat. Světoví politici jsou tak dobře placení, že by jim myšlení v kategoriích části a celku nemělo dělat potíže a měli by si dialektickou logiku části a celku osvojit. Poslední průzkum v zemích NATO ukázal, že nadpoloviční část populace zastává protiruské postoje a odhodlanost podporovat Ukrajinu. Pokud se tento subjektivní postoj nezmění, hrozí hollywoodská scéna, kdy se hráči u karetného stolu pohádají, jeden druhého obviní z podvádění, převrhnou stůl a tasí kolty. Nehledě na reálný stav situace na ukrajinské i globální frontě, stále existuje víra v převahu západu a ve vítězství. Je nutné se podívat na větu „Ať Putin odtáhne z Krymu, pak bude mír…“ i z pohledu subjektu a objektu, kdy objektem je stav míru nebo války a subjektem vnímání reality politiky jednotlivých států a jejich národů. Jinak řečeno vnímání reality „chciválky“ a „chcimíry“. Ale o tom až příště. Spanilá jízda Viktora Orbána do Kyjeva, Moskvy a Pekingu potvrzuje význam tohoto vztahu.