A vzniknul samostatný stát Čechů a Slováků. A taky tradice cyklických personálních čistek, které pravidelně likvidovaly na principu kolektivní viny kromě skutečných gaunerů předchozí doby také národní elity ve všech oborech lidské činnosti.

Ty byly dehonestovány, zesměšňovány, uráženy, popravovány, vězněny či vyháněny ze země do zahraničí, kde se zpravidla v oborech své činnosti prosadily, ale slávu a užitek přinášely cizím zemím, cizím společnostem a cizím lidem.

Místo nich zpravidla nastupovali ambiciózní, třídně či společensky uvědomělí neposkvrnění „vlastenci“, kteří však až na výjimky svými znalostmi, schopnostmi, dovednostmi, vlastnostmi či charakterem svým předchůdcům nesahali ani po paty. A na rozdíl od svých předchůdců škodili a šířili morální marasmus. Pořád a stále, dokolečka dokola.      

Vždyť zbavit se lepšího, chytřejšího, dovednějšího, schopnějšího a často i lidsky lepšího konkurenta prostřednictvím principu kolektivní viny bylo tak snadné. Že nic neudělal, nikoho nepoškodil, nikomu neublížil? No, a co? Vždyť to podle jednotlivých historických etap vývoje našeho státu byl nejprve přisluhovač Rakušanů, potom Čech v německém pohraničí, potom Žid, po atentátu na Heydricha zase Čech, pak socialista či komunista, pak zase přisluhovač Němců, potom Němec, pak buržoa, kulak, kněz, protistátní živel, potom komunista s jiným názorem, pak zase komunista či jejich přisluhovač….

Dělo-li se tak v dobách nedemokratických, byl to jeden z typických znaků nedemokracie a pro totalitní vládce to byl pracovní nástroj personální politiky. Totální vládci nepotřebovali schopné, potřebovali poslušné. O tom, že notně zdecimovali české elity, českou inteligenci a notně tak pokřivili Gausovu křivku schopností, chytrosti, inteligence, pracovitosti, morálky, charakteru a člověčenství českého národa, nemůže být nejmenších pochyb.

Děje –li se tak však ještě dnes po dvaceti pěti letém budování demokracie v Čechách, je to opravdu na pováženou. Byť s mírnou odchylkou na principu – jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější, aneb – co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi.

Přes zřejmé nespravedlnosti lustračního zákona, který na flagrantním principu kolektivní viny činí lidmi druhé kategorie nejen estébáky a jejich spolupracovníky, bez ohledu na to, čím se zabývali, zda této zemi či konkrétním lidem škodili či nikoli, přes zřetelné výtky Mezinárodní organizace práce či Rady Evropy hodlají naši novodobí demokraté v diskriminaci evidovaných byť neškodících či ničím se neprovinících dále pokračovat. A je nutné zdůraznit, že lustrační zákon není jen o StB a jejich zaměstnancích či spolupracovnících, ale o obrovských skupinách osob, které někde byly. A zpravidla nic a nikomu neudělaly.

Že je mezi nimi stále řada těch, kteří by úroveň naší státní správy, úroveň a kvalitu státního hospodaření či chodu státusamotného či státem řízených podniků či institucí radikálním způsobem pozvedli, nemám vůbec žádných pochyb.

A je opravdu kuriózní, jak se k tomuto letitému vředu na těle české polistopadové demokracie staví dnešní lídři českého státu. Rozhodli se, že je lustrační zákon nespravedlivý, a tak nebude, tak jako doposud, platit pro poslance, senátory, ale i pro ministry. Pro státní úředníky už ale nespravedlivý není, tak nechť pro ně platí dál…. A i když je nespravedlivý, rušit jej přeci nebudeme, už proto, že jeho zrušení navrhli komunisti, kteří tak v této věci postupují mnohem demokratičtěji než novodobí demokraté…

Je to stejně komické, jako když prezidentský kancléř už téměř rok a půl pracuje bez bezpečnostní prověrky a je otázkou, zda ji vůbec někdy dostane, zatímco pro jeho podřízené je bezpečnostní prověrka základní podmínkou práce v hradní kanceláři.

Strašidelné je ale to, že s demokraticky prolongovanou dočasností lustračního zákona na věčné časy uplatňování principu kolektivní viny v demokratickém Česku zdaleka nekončí, ba právě naopak. Začínají se objevovat nové a další formy principu kolektivní viny, z nichž většinu přináší možná trochu paradoxně v současnosti nejoblíbenější „lidové hnutí“ ANO, bude líp. Zřejmě jak komu.

Pokud tyto zásady uplatňují v personální práci ve svém hnutí, když do politického klání v rámci komunálních voleb na principu kolektivní viny odmítají kohokoli, kdo se v politice angažoval, budiž. Většina z nás si asi nedovede představit, že by kterákoli nemocnice nabírala operatéry do svých řad s podmínkou, že nikdy neoperovali. Zdá se ale, že v politice Ano, je možné vše.

Daleko horší je však uplatňování principu kolektivní viny směrem k politikům obecně. Názor pana předsedy, že každý, byť sebevzdělanější či sebeschopnější, bývalý politik není odborník a nemá právo uplatňovat své zkušenosti například ve správních orgánech strategických státních firem, je arogantní zhovadilost, tím spíše, že jeho skutečným úmyslem je ve vedeních státních firem nahradit jiné odborníky odborníky svými. Podobně, jako s pomocí některých politiků učinil v případě Unipetrolu, na jehož následném opakovaném prodeji potom zásadně zbohatnul.

Navíc personální decimace na úřadech řízených členy Hnutí ANO včetně klíčového ministerstva financí už začíná připomínat jakousi personální úplavici, která může skončit zhroucením celého organismu. Všichni náměstci a 50 odborných ředitelů muselo z úřadu odejít jen proto, že už tam zkrátka byli. I to je princip kolektivní viny. A nahradili je mladí ambiciózní, ale neznalí a nezkušení manažeři, kteří se z ministerstva po vzoru svého vůdce snaží vytvořit firemní organizaci. Kvůli nim a jejich pracovním postupům a arogantní neznalosti však odcházejí desítky dalších odborníků z ministerstev na nižších funkcích a jsou nahrazováni dalšími „odborníky“ s nulovými znalostmi.

Problém je ovšem v tom, že někteří z těch nových, mladých a perspektivních manažerů už začínají odcházet taky, protože jejich představy o práci ve státní administrativě byli poněkud odlišné. Za nimi ovšem zůstává personální poušť… To je však (zatím) zrakům koblihových voličů skryto. Otázkou je, jak dlouho…..

Jsem přesvědčen, že demokracie buď je, anebo není. A státník buď demokratem je, anebo není. Pokud však stát, jeho systém řízení a jeho státníci provozují v praxi demokracii jen pro někoho a jen tehdy, když jim vyhovuje (Machiavelli by jásal), měli bychom se my občané začít mít na pozoru.

Protože dnes bude nedemokraticky postupováno proti našim známým, zítra už třeba proti nám a než se nadějeme, už v tom zase budeme lítat …