Brzy potom jsem si přečetl  o tomtéž slovním spojení v jedné knize od italského spisovatele Primo-Leviho, což bylo nejen původnější, moudřejší, ale i  méně kontraverzní a jasnější označení pro něco zcela jiného.  Šiklové se to snad z nějakých důvodů  tenkrát hodilo, aby  si plivla na ty domácí zbabělce, kteří podle ní proti rudému režimu nebojovali tak statečně jako ona. Později jsem se dozvěděl více o jejích názorech zastávaných v době, kdy se vzdělávala na FFUK  i potom, když zde pracovala jako asistentka a místní funkcionářka Strany. 

V tomto komentáři však nejde o to, jak se dají slova a jejich spojení komolit a zneužívat. Hlavním námětem je zde  disidentství. Ve svém  posledním komentáři jsem se trochu této tématiky dotkl, v souvislosti s kandidaturou Daniela Kroupy na europoslance. Ale ani k tomuto  případu se už nechci zbytečně vracet. Tím, že jsem se pokusil vysvětlit, proč je nemravné, když  se snaží o svoji recyklizaci jako  politika s odvoláním na své někdejší zásluhy o disent, jsem  uspokojil  svoji potřebu něco takového sdělit. Nicméně  otázka toho, co je , resp. co byl disent v nedávných českých dějinách, to je dobrý důvod psaní tohoto komentáře.   
   
S výjimkou pár  studií ála M. Otáhal „Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989“  (vydané v ÚSD AV ČR v r. 2011) a mnoha menších článků v různých časopisech typu Svědectví, Listy apod. chybí k této problematice dostatečné  zázemí v podobě znalostí, analýz atd.

• Zázemí, které by umožnilo   zodpovědět takové otázky, jako třeba:Co je  to disent, resp. kdo je disident. Jak lze tato slova  používat, aby  postihla jak to dobré, co je v nich obsaženo, tak to vyčpělé a zkažené  (jako obvykle  tato slova zahrnují i řadu protikladů a paradoxů)-    Lze být považován za zasloužilého disidenta celý život, i když  se mezitím podstatně změnil režim, proti kterému se dotyčný angažoval i dotyčný disident sám?

• Pokud dotyčný disident  v postdisidentském  /ale i před či během svého disidentství/ období své životní dráhy se dopustil  činů, které lze plným právem považovat za neslušné, amorální, má nějaké právo za své minulé zásluhy se  dovolávat  respektu ( a také odměny)  ke své minulosti, anebo  došlo k tzv. vynulování se, příp. ke znehodnocení   těchto merit?

• Proč se disidentství nestalo už dávno předmětem seriózního výzkumu v rámci studia rudé totality? Proč je tak ostentativně  ignorováno výzkumníky z pracovišť orientovanými na  studium totalitarismu

•  Lze obrozence považovat za disidenty starého  Rakouska, příp. lze bojovníky proti nacismu považovat za  něco takového? Nebo je disidentství spojeno jen s určitou fází vývoje  české společnosti?

Podobných otázek  si lze položit  mnoho, zvlášť pokud začneme  rozlišovat  disidenty na ty, kteří byli angažováni v boji proti  normalizaci  na tzv.  osmašedesátníky,  křesťansky orientované (resp. na katolíky, jinověrce atd.), na disidenty-spolupracovníky StB (těch nebylo mezi nimi málo!). Zřekneme-li  se názoru, že  slova jako “disident“, „disent“, „disidentství„ jsou příliš vágní k jejich využití pro badatelské  účely  v oblasti aspoň nedávné minulosti,  protože v českém jazyce se již vžila a jsou považována za důležitá pro porozumění některým  procesům  (těžko by byla nahraditelná), pak  bude lépe  se pokusit  očistit je od  různých příměsí a nevhodných spojení. A také je  přesněji vymezit. Byl to snad  proud, světonázor, hnutí, nebo co?

Jedním ze způsobů, jak to udělat, je zabývat se  trochu seriózněji než doposud tím,  kdo třeba tento proud  (chceme-li   se tím takto zabývat) reprezentoval a jak.  A to nejen   osob velmi známých, ale i těch méně medializovaných.  Zúžíme-li tuto problematiku jen na  období tzv. normalizace, zjistíme jak je něco takového nesnadné.  Byli snad disidenti jen ti, kteří podepsali různé manifesty, petice, prohlášení, atd.? Zjistíme rychle, jaký mišmaš lidí  vzniká, uplatníme-li toto kritérium. Byli snad disidenty jen ti, kteří byli zavíraní za své názory hned po nastolení normalizace, nebo   až v r. 1977, nebo i později? Byli jimi snad i lidé jak Křižan, Vondra, Urban  a jiní, kteří tzv. podepsali Chartu doslova na  chvíli?   Zrovna tak  „narazíme“, když použijeme za  kritérium pobyt ve vězení (za co, kdy, na jak dlouho?) nebo jiný, zdánlivě  velmi jednoznačný  znak. Člověk však žije i předtím, kdy do vězení přijde (a nějak  tamjedná) a kdy z vězení vyjde, koná další činy a  nějak se chová. Nějak i myslí. Neustále se vyvíjí, mění se. Může být tedy  taková „zásluha“ něco doživotního?  Zvlášť, když se pak ukáže, že to tak slavné nebylo.  Podle čeho  vůbec disidentství lze  oceňovat? Podle  někoho, kdo si získal pověst největšího disidenta?  Byl tou osobou snad Václav Havel?

Tím se logicky dostaneme k otázce, co a kdo to byl. Co o Havlovi spolehlivého víme? Je pro jeho autoritu u nás podstatné, jak je hodnocen v cizině, když  tamější hodnotitelé jej evidentně  znali jen nepřímo z jeho  dramat, článků a z toho, co jim kdo o něm řekl a někdo jiný o něm napsal? Notabene v době, kdy víme, jak se mýty o určitých lidech vytvářejí, jak se kulty určitých osobností  generují? Václav Havel není zjevně ten nejvhodnější kandidát na  největšího disidenta v Čechách, stejně jako jím není v Polsku Bolek-Walensa, a jako jím nejsou jiní  odpůrci totalismu v jiných satrapiích či v centru někdejšího sovětského impéria.  Tito známí lidé jsou ovšem zajímavým   objektem pro studium tamějšího disidentství.  Většinou jsou to ale  kandidáti na „padlé“ disidenty, kteří mohou být brzo už vyhnáni z ráje disidentství, tak jako údajně Bůh měl vyhnat  některé  svéanděle za svého okolí, protože hřešili. U disidentů jen  k tomu ještě nepřišla ta správná doba, kdy se najde badatel, který je „odhalí“. Tato doba však se blíží, možná přijde dříve, než se nadějeme. To vědí i lidé jako Kroupa, který by rád v eurovolbách prodal na volební kanditátce  ave spotech na TV svůj drolící se kredit někdejšího prominentního disidenta.  Disidenta bez  zásluh, které by odolaly zubu času. Možná jej však přeceňuji. On sám dobře ví, co je a co  má za sebou. Možná mu dělá jen dobře – tak jako mnoho  nynějším uchazečům o křeslo v europarlamentu - ukázat se na plakátech, na obrazovce, prostě být viděn. Potřeba být slavným či aspoň známým, pokud někoho posedne, jevšak  hrozná věc.

Vladimír Čermák