Do  Evropského parlamentu  sice právě volíme naše zástupce, ale který má téměř nulové pravomoci, neboť většina rozhodování v Unii se děje na úřední úrovni v Evropské komisi. Konečně si tedy klademe masověji otázku, k čemu je nejen evropský parlament, ale celá Unie.

Abychom se však nemýlili, naše euroskeptické strany v tomto pokládání oné základní otázky nejsou samy. Tak například slovenská strana Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka vypsala na svých webových stránkách soutěž o 20 největších absurdit vzešlých z Evropské unie.  Zde jsou průběžné výsledky: Na prvním místě se s náskokem umístily kvóty na splachování záchodů. Na druhém najdeme zákaz vyobrazení medvědů a slonů na obalech mléčných výrobků a na třetím vynaložení dalších 3 miliard na řecké dálnice. I na dalších místech však najdeme skutečné perly. Tak například směrnice zakazující „silné vysavače a standardní žárovky, zákaz plastových tašek, regulace obsahu cukru v džusech či zkrácení platnosti řidičských průkazů.

Vedle těchto spíše úsměvných opatření, z nichž jako sláma z bot čouhá lobbing výrobců úsporných žárovek a vysavačů, průkazových kartiček a látkových či papírových tašek, tu ale najdeme skutečně nebezpečné nápady.

Nejen ony propírané a ničím nezdůvodněné vynucované kvóty pro ženy ve firmách, ale třeba také stále zvyšující zátěž pro zaměstnavatele, příkaz, aby nejméně 40% mladých lidí mělo vysokoškolské vzdělání – a to víceméně bez ohledu, zda na to tito lidé mají a zda je pro ně na pracovním trhu místo – což, jak víme, rozmnožuje například ve Španělsku armádu nezaměstnaných vysokoškoláků až k 50%. Výčet obsahuje i připomínku sice zatím neplatné, ale jistě vbrzku kýmsi z Bruselu zase oživené úmluvy ACTA jako nástroje na cenzuru internetu.

Slováci tak spontánně pojmenovali hlavní důvody, proč se velmi vážně zamýšlet nad smyslem existence této Evropské unie. Nikoli té, do níž jsme před deseti lety vstupovali, a už vůbec ne do té, do které jsme v roce 1996 podávali přihlášku. Tehdy šlo o hospodářské společenství, jehož smyslem bylo uvolnit pohyb zboží, služeb, osob, a kapitálu, tedy fenomény prorůstové a liberalizační. Dnešní Unie se všemi svými směrnicemi veškerý růst brzdí a místo svobod zavádí direktivy. Místo svobodného společenství států těžících výhody ze svého spojení a vyvažujících své přednosti i handicapy dnes máme stále více se unitarizující superstát připomínající neblahé časy RVHP.

Projížděl jsem v těchto dnech také předvolebním Rakouskem. Také tam je hlavním tématem eurovoleb otázka: Jsi pro Evropu, nebo proti ní. Na jednom obřím silu u Salzburgu visel dvoumetrový nápis:  Nebude-li Euro, nebude ani Unie. Těžko říci, zda měl nabádat k posílení víry v mrtvou měnu, nebo k její likvidaci. Každopádně měl v jednom pravdu: až se sesype Eurozóna, skončí své smutné dějiny celá Unie, jak ji dnes známe. A otevře snad i dveře novému společenství těch, kdo chtějí sčítat své výhody, a nikoli násobit své nevýhody.

Petr Žantovský