Totéž se týká knih, filmů a jiných „produktů“ zaměřených na vhledy do budoucího času.  Každý s nimi můžeme vést   osobní polemiku o tom, co je, co bude i co nebude. Nejvíce si  z nich považuji ty, které se zabývají   lidstvem  jako celkem. Najít  v této množině však něco, co by ve Vás podrželo  optimismus, je  zvlášť obtížné.   Obvykle  zde, zpravidla až na konci diskursu zjistíte, že je vlastně div, že jste  - a s Vámi i  ostatní lidé - ještě zde. Jako podpůrnou literaturu lze  k tomu použít knihy sociobiologů a jiných badatelů v tzv. mezních oblastech. Obtížné  je vyhledávat a  najít mezi nimi něco, co by pro nás – tedy pro lidstvo -  neskončilo špatně. Někdy   jde o   texty  zabývající se otázkou co  vlastně evoluce mohla sledovat tím, že na této planetě připustila vznik našeho druhu. Byl to úlet, nebo naopak něco jako naděje  pro život jako takový?

Ví se, že byla poměrně dlouhá období trvající  snad stamiliony let, kdy někde – nejspíše ve východní Africe - stačilo, aby  nějaký dravec  zabil jednoho z našich prapředků, a celý evoluční experiment s druhem homo mohl tiše skončit. Vznik dnešního člověka  visel tzv. na vlásku, a   zdaleka ne jednou. Ostatně   možnost termonukleární či dokonce bakteriologické války a s tím i konec existence lidstva je stále aktuální. Nemluvě o dalších rizicích, včetně zavlečení  neznámých virů na planetu, či návštěva  trochu většího asteroidu z vesmíru na jejím povrchu by znamenala spolehlivé ukončení naší existence.

Otázkou také je, jaký to má smysl, aby  nás zde  nyní žilo pomalu sedm miliard, což  je docela slušně velká množina. K čemu  to může být dobré?   Je zde snad nějaká naděje, že mezi těmi stále narůstajícími miliardami lidských  bytostí se jednou, možná zítra či za několik let, objeví jedinec, který svým myšlením  způsobí velkou změnu k lepšímu? Který  udělá něco, co povede  ke změně – rozumí se  dobré –způsobu existence nejen jeho, ostatních lidí, ale třeba celé přírody? Nebo když by to bylo příliš náročné na možnosti jednoho individua, objeví se taková skupina jedinců  či celá národní společnost, která něco takového dokáže? Myslím si, že něco takového ale neočekáváme. Aspoň ne  dnes, ani v dohledné době nejbližších několika set či tisíc  let. Vyjadřuje to i beznaděj číšící z masové produkce Hollywoodu a mnoha jiných filmových či televizních, včetně tzv. nezávislých studií  produkujících jeden katastrofický film, horor, thriller či něco podobného za  druhým. Potvrzují tím spíše příklon k názoru, že jsme v tunelu. Že vše směřuje jen k nějaké, dosud  nejasně se rýsující katastrofě.

Díky evoluci máme slušně vyvinuté mozky, i když zase ne tak, abychom se na ně mohli v krizových situacích  (i těch zcela osobních) zcela spolehnout. Máme i   techniku, která jejich další rozvoj podporuje v podobě ještě před několika desítkami let  netušenými mobily, počítači a jejich hybridy, umožňujícími  jejich zesíťování a tím – aspoň teoreticky - i nárůst synergických efektů.  Ale to, jak je dokážeme používat příliš nenasvědčuje, že si s nimi  víme rady.  Je to jako u televize: když se   pokusíme ji  uvnitř, tedy přímo v bedně prozkoumat, zjistím, že ti, kteří ji vynalezli, dokonce i v těch nejstarších technických variantách  tohoto vynálezu,  nebyli žádní blbci. Ale už od počátku byla tato technika  konfrontována s faktem, že programy, které na obrazovce běží,  jsou většinou nesmírně hloupé.  Podobný nepoměr mezi hardwarem i softwarem lze ale identifikovat i u jiných technologií. Nejhorší je to s ekonomikou, která udržuje  v chodu obrovská společenství  s miliardovými kvanty obyvatel (nejen obyvatelé Číny, Indie, ale i  Euroameriky a jiná podobná společenství), aniž někdo   ze zdejších  ekonomů tvrdících o sobě, že jsou na tyhle věci odborníci, dokáže vysvětlit aspoň sám sobě, když ne nám neodborníkům, jak to, že to  všechno již dávno nekrachlo.Jak  se dokážeme  srovnat s tím obrovským nadbytkem  dolarových a jiných bankovek, který nic  nekryje, a věřit, že to bude fungovat i zítra?  Přirozeně, celá ekonomika  nemusí být  možná nic jiného než trochu upravený software nejen pro všechny ty vynálezy, objevy  či zlepšováky,  ale i  ty zhoršováky,  které lidstvo zatím spáchalove svém úsilí přežít to slzavé údolí, v němž jsem uvízl. A  to, co se tváří jako věda, tedy ekonomie stejně jako právo není nic jiného než  přehled  použitelných praktik, jak to provést, abychom vůbec přežili.

Měli bychom  si  připustit  fakt křehkost  našeho bytí, i záhadnost   toho, že jsme ještě jako lidé na planetě Zemi neskončili. Netušíme, jak je to vlastně  řízeno. Nejlépe jsou na tom asi věřící všech  možných religií. Mohou  se  uchýlit k představě božího záměru, některé z těch mnoha představ Boha/ů, který/ří to  tady dozoruje/í a má/ají svůj vlastní, nám lidem nezjevný záměr, k čemu to vše slouží, resp. bude sloužit. Je dost pravděpodobné, že platí i ono slavné Matoušovo „blahoslavení chudí duchem“. Prosťáčci   mající  tzv. jednoduchou víru,  si to tady na Zemi prostě jen tak odžijou. Narodí se, dospějí, rozmnoží a pak zestárnou a umřou ve víře, že se jich  výše naznačená otázka „ a k čemu, proč a jak?“ vlastně netýká. Horší to mají  ale lidé církve, včetně teologů, kteří tvrdí o sobě, že se tím   dokáží zabývat. Ti si příklon k těmto ilusím a pověrám  většinou nemohou dovolit, i když i mezi nimi je dost  chudých duchem.  Mohou jen předstírat, že tomu věří, protože se jim z toho dobře  a pohodlně žije. Podobně jako bezvěrci  však čelí obavám, zda, resp. kde, jak a kdy  to asi půjde do finále.

Vedle  těchto skupin lidí se ovšem  vyskytují i  ti, kteří si myslí (a doufají v to), že všechny tyhle na lidské myšlení dosud příliš složité procesy a jevy už dávno řídí nějací mimozemšťané. Nejspíše  proto, aby si na nás, tedy na  lidech ověřili  jim nejasné hypotézy o  nás a o našem světě. Něco na způsob  scénáře filmu „milionová bankovka“. Jinak řečeno: oni se tím mohou jen bavit. Další lidé si  zase myslí, že to ani nemusí být ufóni, ale nějaká, z našeho úhlu pohledu jen paralelní zdejší civilizace, která zde už dříve vznikla  (třeba dinosauři a jiní ještěři, příp. některé  druhy sociálního hmyzu apod.), a žijí zde mezi námi, aniž  bychom si ji všimli. Vrabci a holubi jsou vlastně také  potomci  údajně dávno zaniklých ještěrů. V nějaké, naši pozornosti však neunikající  podobě žijí vedle nás. Možná si ti pro nás „neviditelní“ jen pěstují  lidi pro nějaký, nám neznámý účel. Snad pro zábavu či pro potravu nebo pro něco jiného.Anebo jsme pro ně jen  užitečný nástroj, o jehož účelu vědí jen oni.

O něčem takovém lze samozřejmě uvažovat, ale záruku, že se  tím dopracujeme k nějakému poznání  či aspoň k názoru, kdo nebo co to tady řídí, nemáme šanci  získat.  Navíc bychom   stejně  jako kdysi Kant či jiní myslitelé, kteří se tím také zabývali, uvázli u jiného, návazného problému:  kdo řídí ty, co to tady řídí   či kdo stvořil toho, kdo to tady stvořil etcetc. Nicméně se tím  vracíme k původní úvaze: jestli to tady někdo či něco neřídí, tak je zázrak, že to, čemu říkáme evoluce našeho druhu, ještě pokračuje. Možností, když už to všechno mohlo skončit, bylo přece tolik.

Otázky tohoto druhu si může ovšem klást každý, včetně hledání odpovědí na ně. Jsou přítomny v myšlení lidstva již  celá tisíciletí.  Objevují se i dnes, zvláště  v  kavárenských  debatách,  jako tzv. věčné, těžko zodpověditelné otázky. Anebo v náboženských  společenstvích v přemýšlení o bohu a v rozmluvách s faráři, pastory, imámy, rabíny, různými guru či jiných vyvolenců Boha/ů. Nemusí to být  nutně diskuse o tom, jaký mají smysl a také původ různé zázraky,  tzv.de-ja-ve, neuvěřitelné příběhy z minulosti  či naopak ty, které by se mohly stát v budoucnosti. Osobně bych si vystačil  s tím, kdyby mi někdo vysvětlil, jak je možné,  že dnes je  nejlevnější benzin v Praze za poslední léta, a to dokonce u tak předražených pump jako je třeba Shell. Nota bene v době, kdy údajně ceny nafty na světových trzích údajně letí nahoru kvůli událostem na Majdanu. I současnost je totiž plná záhad.

Vladimír Čermák