Návštěva jihokorejské delegace v hlavním městě KLDR Pchjongjangu je dalším pokračováním mírové ofenzívy, ke které byly symbolicky využity už jihokorejské olympijské hry. Přinesla přelomové zprávy – KLDR je ochotna zmrazit jaderné a raketové zkoušky a neobnoví je ani během nadcházejícího společného cvičení Jižní Koreje a USA u severokorejských břehů, pokud bude trvat šance na seriózní jednání s USA o zárukách bezpečnosti pro KLDR. Jihokorejská delegace proto nyní urychleně odjede do Washingtonu, aby toto jednání zprostředkovala.

Co by mělo být cílem takových jednání? Vedoucí delegace Korejské republiky Čchong Ui-jong, bezpečnostní poradce jihokorejského prezidenta, se to dozvěděl přímo od severokorejského vůdce Kim Čong-una. KLDR usiluje o denuklearizaci Korejského poloostrova. Bylo to prý přání otce dnešního pokračovatele dynastie Kimů, které vyslovil na smrtelné posteli. A za tím svítá naplnění další touhy na obou stranách linie příměří, a sice sjednocení Koreje.

Internetový analytický bulletin Geopolitical Futures v tom vidí hned několik ústupků KLDR. Padá podmínka, že o jaderných zbraních KLDR se nejedná. Padá také podmínka pro jakékoliv jednání, kterým mělo být definitivní zrušení vojenských manévrů Team Spirit, považovných KLDR za nácvik invaze. Bude-li jednání, americké manévry budou tolerovány a severokorejské zkoušky nebudou obnoveny.

Připomeňme si, jak to probíhalo. Jihokorejský prezident Mun Če-min přizval KLDR k účasti na olympiádě, Kim v novoročním projevu souhlasil a vyslovil se i pro obnovu dialogu. Na olympiádu pak přijela Kimova sestra a mluvila s Munem, a Mun vzápětí poslal svého nejbližšího bezpečnostního spolupracovníka za Kimem. Nakonec se domluvilo i přímé setkání Kima a Muna, které proběhne v dubnu na linii příměří v Pchanmundžomu. Bude to už třetí takový summit po schůzkách prezidentů z let 2000 a 2007, ale tentokrát by mohl jít dál, než k obnově dalšího krátkého období „sluneční politiky“.

Nabízí se tak zcela odlišný vývoj, než jaký naznačovaly řeči amerického prezidenta Donalda Trumpa o „rozbití nosu“, což mělo být obrazné přirovnání pokusu o zničení severokorejských jaderných a raketových zařízení bez větších vedlejších škod. Riziko války znovu ustupuje. Jižní Korea, která je ze severu na dostřel takříkajíc ze vzduchovky, odmítá iluze o jinak neškodných „chirurgických“ zásazích. Zatímco v USA by šlo pouze o televizní podívanou srovnatelnou s akčním filmem, Korejci by to schytali napřímo. Všechny tlustější hlavně, které jsou shromážděny severně od betonových valů podél 38. rovnoběžky, dostřelí do metropolitní oblasti Soulu, kde žijí desítky milionů lidí.

Je dost pravděpodobné, že vývoj urychlily jak zesílené americké sankce, tak nová schopnost jejich kontroly, zda nejsou obcházeny nejrůznějším překládáním lodí. Podle jihokorejských zpravodajských zdrojů se devizové rezervy KLDR tenčí a vydrží nejdéle do října. Čínské zdroje zase tvrdí, že Kim už musel sáhnout do fondů, které byly na raketové a jaderné zkoušky. Přitom severokorejská jaderná výzbroj zůstává na půl cesty, zbraň už sestrojit umějí, ale není zvládnut její transport raketou, zejména přežití nejnebezpečnější klesající fáze s obrovskými vibracemi a vysokou teplotou. Tenhle pes je hodně zlý, ale pořád ještě Američany kousnout nemůže.

Čína zatím sankce podpořila a přerušila dodávky přes řeku Jalu, ale cítí, že roste riziko i pro ni. Překročení určité míry nedostatku na severu – a že jsou severní Korejci hodně otužilí! – může vést k nekontrolovatelnému vývoji. Jsou obavy z chování severokorejské armády, bude-li přitlačena ke zdi. Kdyby došlo k rozpadu státní moci, Jižní Korea by čelila nezvládnutelnému proudu uprchlíků a Číně by se otevřela bezpečnostní rána na zádech, protože bezvládí by jistě lákalo k nějakým dobrodružstvím.


Není divu, že iniciativa k rozumnějšímu vývoji přišla od nového jihokorejského prezidenta Mun Če-mina. Je představitelem liberální větve jihokorejské demokracie, která se otevřela až roku 1998 nástupem prezidenta Kim Te-džonga po dlouhém sledu diktátorských vlád. Dědictví Kim Te-džonga zpočátku vydrželo jen jedno další funkční období po roce 2003, a byl to právě dnešní prezident, který je prodlužoval jako šéf volební kampaně navazujícího Ro Mu-hjona. Připomeňme, že Mun byl zvolen loni v květnu poté, co prezidentské křeslo musela opustit dcera prezidenta Pak Čong-hui, který se k moci dostal roku 1961 jako diktátor a vládl nekonečných 18 let do roku 1979. Korejci na obou stranách tedy diktatuře rozumí.

A tak přestože je technologický vývoj Korejské republiky jedním z obdivuhodných zázraků, jehož dosah si možná ani neuvědomujeme, společnost sama je stále tísněna dědictvím nejvyhrocenější studené války. Stále platí zákony o národní bezpečnosti, které pravicové vlády zneužívaly proti svým oponentům. Tak jako severní Korea bývala snem našich komunistů, kteří Kimovi záviděli spořádaně pochodující obyvatelstvo a obrovité sochy a obrazy, pod kterými si nikdo nedovolil pípnout nic jiného než slova obdivu, naši demokraté by mohli hledat nedostižný vzor v pozůstatcích válečného a diktátorského jihu. Mají tam úžasné zákony umožňující nikoliv drobnou cenzuru „fake news“, ale přímo zákaz sledovat jakoukoliv „nepřátelskou propagandu“.

Tohle by prezident Mun rád setřásl a nemůže začít jinak než obnovou přímých vztahů se severem a jejich přeměnou na normální sousedství. Už dosáhl odkladu společného cvičení s Američany Team Spirit po dobu olympiády a paraolympiády. Toto cvičení každoročně obnovuje napětí v regionu a ospravedlňuje přítomnost vojenských sil USA v Jižní Koreji a Japonsku.

Američané pocítili změnu už ve chvíli, když Mun začal odmítat rozmístění protiraketového systému Thaad. Zmýlili se také v Číně, po které požadovali účinný nátlak na KLDR. Místo toho se dozvěděli, že případný preventivní útok USA na KLDR vyvolá čínskou reakci na straně oběti. Nyní jsme tedy v situaci, kdy je jasné, že KLDR se jednostranně přepadnout nedá a Korejská republika rozbíhá pokus překlenout problém jednáním.

Americká snaha uzavřít KLDR v neprodyšných sankcích a obklopit ji tlakem sousedů tak končí poněkud jinak, než její tvůrci očekávali. Izolovaná začíná být politika válečných hrozeb USA. Washington se bude muset podřídit diplomatické iniciativě vycházející z poloostrova. Lze předpokládat, že Čína je na straně této iniciativy.

Americký prezident Donald Trump této příležitosti nejspíš opatrně využije, byť jeho operační prostor je velice malý. Neocons, kteří ho svírají ze všech stran, si nebudou chtít nechat ukrást další válčiště. Trump nejspíš znovu použije taktiku, kdy slova střílí, ale hlavně mlčí. Uvidíme, jak dopadne tahle podivná válka, která vydržela od roku 1953 dodnes, byť v režimu příměří.