Irena Ryšánková: Noviny na prodej a politici ke koupi

KOMENTÁŘ

Jsou týdny, kdy se neděje nic. Jsou týdny, kdy se události překotně řídí a všichni je dobíhají. Tento týden má blíž k druhému typu.

30. června 2013 - 07:00

Prvně prezident republiky jmenoval premiéra. Nikoliv Miroslavu Němcovou, jak se domnívala sněmovna, ale Jiřího Rusnoka. Velmi konzervativnho ekonoma. Miloš Zeman, pokud si pamatuju, nikdy nebyl zastáncem nabízených řešení a tak ani tentokrát nedal na 101 podpis a udělal, co mu Ústava umožňuje. Vybral si. Důstojníka, který poslouchá svého nejvyššího velitele (to je citát) a umí sborku i rozborku politického samopalu. Je před volbami.

„Rusnokova vláda v podobě, do jaké se může transformovat v okamžiku budoucí volební kampaně (a nemusí to zdaleka být jen kandidátka SPOZ) se může zjevit jako onen soubor nových tváří, po kterých lidé, znechuceni současnou politickou realitou - ať již oprávněně nebo jen pod vlivem mediálních kampaní – volají“, varuje ustrašeně sociálně demokratický zástupce ombudsmana Stanislav Křeček. Tento zkušený politik, bývalý dlouholetý poslanec vidí to, z čeho má Sobotka strach. Změna by ale měla nastat na straně ČSSD – nové a atraktivní tváře má – resp. může mít.

Jména budoucích ministrů, která padají v zákulisí, zatím nejsou špatná. Pecina se koupit také nedá a co je vnitro, ví velmi dobře. Benešová má ještě více motivací ukázat, že se nevyplácí s ní válčit. Jan Kohout je sice diplomat, ale ne americký. A to je dobře. Ani jeden není neoliberál, ani hospodský účetní, škrající v jídelním lístku. Většinou jsou ta jména nám, kterým je více než dvacet pět, docela známá. Bohuslav Sobotka sice drobně šílí, že mu Rusnok loví v revíru a navíc některé organizace vypovídají poslušnost myšlence nepodpořit vládu, ale uvidíme.

Karolína Peake jistě uvidí taky, podle toho, co jí Rusnok se Zemanem nabídnou.

Jméno ministra kultury je ve chvíli, kdy tento text píšu, zahaleno rouškou tajemství. Seznam sahá od spisovatele Kohouta až po bývalého ředitele ČT a pozdějšího úspěšného a dlouholetého ředitele popové stanice Óčko Jiřího Balvína. Kdo to bude, nevíme. Ale obě jména pro ekonomického náměstka ministerstva kultury Sankota neznamenají povýšení. Bude to stejně zajímavé, jako to, jak dlouho si hoši a dívky od Starostů užijí limuzínu s řidičem.

Skončivší ministryně kultury Alena Hanáková se ještě na poslední chvíli snažila učinit některé kroky, které jsou sice vratné, ale je to otrava. Například jmenovat šéfa Národní galerie. Snad už ji to přešlo. No, já nevím, ale kdyby mi do konce ministerského postu zbývalo několik hodin (Hanáková je ve dvojité demisi, sama ji podala těsně před aférou Nagyová), asi bych spíš balila, než se usilovně snažila jít na ruku některým finančnickým skupinám. Zvláště když nesponzorují ji. Proč, inu kdo ví…

Dobře se bavící Andrej Babiš koupil (prý cestou z práce, jak mu nařídila manželka) Mladou frontu Dnes. A aby si prý početl, přikoupil celou společnost MAFRA. Po dlouhých debatách -  zejména na Twitteru a všeobecném přesvědčení, že to bude Blesk, potažmo celá česká skupina Ringier, se náhle zjistilo, že udeřilo na Smíchov. A tak Agrofertu teď patří nejen týdeník 5plus2 v milionovém nákladu, ale celé Anděl Media Centre - tituly Mladá Fronta, Lidové noviny, Metro, dvě rádia – Expres a Classic a hudební stanice Óčko. Martin Komárek pravděpodobně věděl, proč odchází. Možná se teď zase vrátí.

Pavlu Šafrovi dočasně odlehlo, zatímco Dalibor Balšínek píše do Lidovek úvodníky o tom, jak „jeho“ noviny nebudou nikdy podléhat tlaku žádných ekonomických a podnikatelských skupin. Inu, uvidíme, co to udělá s trhem.  Uvidíme, co to udělá se samotnou redakcí. Rozhodně se schyluje k souboji českých magnátů. Lidové noviny nejsou ani lidu, ani Balšínka. Uvidíme, kdo bude vítězem. Dlužno dodat, že Babiš má mnohem lepší osobní PR, než Bakala.

Moderátorka Petra Svoboda předvedla bulváru nohy až k rozkroku… Není také na prodej?

Velká vysílací rada na prodej není. Přišla na to, že potravinový inspektor televize Nova, tepající shnilé ovoce a zelené maso, nevěnuje svou pozornost rovnoměrně všem řetězcům a maloobchodům. V takovém Penny a v Bille například nikdy nebyl. Proč? Rada má podezření, že „… nízký zájem potravinového inspektora o uvedené dva řetězce souvisí s faktem, že Billa a Penny Market jsou významnými zadavateli obchodních sdělení ve vysílání programů provozovatele CET 21.“ Je to docela škoda, Potravinový inspektor ve své podstatě vůbec není špatný projekt a používat ho jako druh racketeeringu pro zvýšení inzertních příjmů televize je docela hloupý nápad. Celou akci, která mohla přinést televizi oblibu lidu prostého, znevěrohodňující. Billa a Penny mají ale zcela zjevně slušná PR oddělení, která, kromě utrácení za reklamu na Nově a jejích sestrách, sledují i diskuse, takže se pod články, uzpozorňujícími na rozhodnutí Rady, okamžitě začaly objevovat hojné „krizově komunikační“ příspěvky o tom, že Billa a Penny jsou prostě úžasné a nikdy tam nic nedobrého neměli. Je to možné (a bylo by úlevné zjistit, že tu takový řetězec je), ale v souvislostech to působí trochu křečovitě.

Leoš Pohl dostal prodlouženou licenci na CS film. O 12 let. A tak se na české filmy budeme moci koukat až do roku 2029. To je dobře. Leoš Pohl svůj pamětnický kanál zásobuje skromně, ale poctivě. Československé filmy mu do roku 2029 vydrží. Navzdory moralizujícím krasoduchům, pro které je vše socialistické odsouzeníhodné a zločinné. I večerníčky s medvědy od Kolína.

Seznam, spolu s Palackého univerzitou v Olomouci, udělal průzkum o rizikovém chování dětí na internetu. Výsledky jsou (pokud jim uvěříme) poměrně neveselé. 50,62 procent dětí se někdy setkalo s kyberšikanou. Skoro 52 procenta dětí posílají osobní údaje lidem, které nikdy nepotkaly. Ukázalo se, že dospívající děti, byť menšinově, neváhají posílat po síti ani své fotografie bez oblečení. Prý když se tím Hanychová živí, tak proč ne.

Možná, že by se měli zamyslet v prvé řadě rodiče. Ale na druhé straně, nad čím, když nahá prsa Agáty Hanychové a jiných podivných polohvězdiček najdete v každé trafice. Křesťany to sice pohoršuje, ale nahota a sex jsou nejpřitažlivější právě jako zakázané ovoce. Cenzurovat internet nelze. Takže milí rodiče – je to na vás, jen vy můžete stav změnit. Ale to musíte být trpěliví a se svými dětmi mluvit a ne prudit. Šikana byla vždy - i bez přepony kyber. Čelit jí lze jen důslednou socializací agresivních jedinců. Lhostejn ost rodičů a grázlovské vzory ve společnosti – i v nejvyšší politice - vytvářejí výbušné prostředí, ve kterém se šikaně slabých, starých a nemocných daří. Některé politické strany si z útoků na invalidy a důchodce dokonce udělaly program. I dětské a mladistvé lásky je nutno brát s pochopením a sebekritickými vzpomínkami na vlastní mládí. Že, milá Sally?

Taky lze  synovi či dceři obrazovou knihu o sexu a lásce „Ukaž mi to“ (v originále „Show me!“) v jejich deseti letech není určitě marné ani předčasné. Lepší, než když starší kamarádi přinesou do školy jeden z poměrně volně dostupných pornočasopisů. Kniha o sexualitě pro děti a jejich rodiče vznikla v roce 1974 v Německu pod názvem Zeig Mal! a napsala ji psychiatrička Helga Fleischhauer-Hardt. Ke společnému studiu. Fotografie, které opravdu ale opravdu nejsou pornografií, jsou od Willa McBridea. V Německu vyšlo už pět vydání. V prudérní Americe kniha o kojení, prvním ztopoření, hormonálním dospívání, pubertálních změnách chování, první menstruaci, sexuální anatomii, těhotenství, masturbaci, antikoncepci, sexuálních poruchách chování a pohlavních nemocích vzbudila jako o „příliš upřímný“ obraz dětské sexuality bouři kontroverzí a pokusů náboženských fanatiků ji zakázat jako pornografii. V češtině kniha vyšla v roce 1990. Nekriminalizoval ji nikdo. Přeložil Jiří Kostelecký, český úvod Jiří Raboch. V USA kriminalizaci knihy zrušil rozsudek Lid versus Paul Ira Ferber, který konstatoval, že první dodatek ústavy chrání i šíření ne-obscénního sexuální zobrazení. Los Angeles Times nazval fotografie „krásné ... okouzlující a elegantní“.

I když se věku internetu může zdát kniha s černobílými, byť estetickými fotografiemi už zasataralá, kupte si ji. Je to lepší, než jim zakazovat chodit na ulici nebo do parku. Ale zakázat zobrazení výsledků vyhledávání v Google je hloupost. Kriminalizovat provozovatele diskuzních portálů Spolužáci či facebook také nelze. Nabídnout místo toho Momentky ze života Jana Pavla II, je také hloupost. Žijeme ve věku kybernetických sociálních sítí. Nahota, s jakou k internetu přistupujeme, odpovídá naší sociální (ne)zkušenosti s tímto prostředím. Nazí po ulici nechodíme a na nudistické pláži nefotíme. Na internetu nám obé připadá bezpečné. Nic není bezpečné. Stejně, jako teplotu kamen musíme poznat tak, že se spálíme, i internet musíme nejdřív poznat. Chránit nás před poznáním je zpozdilé. Pokrok není z neznalosti. Nikdy nebyl. I o tom byl slavný proces Lid versus Larry Flynt, zfilmovaný mistrně Milošem Formanem.

Turecká vláda pokračuje ve snaze o kontrolu Twitteru. Také chce své občany chránit. Zejména před „revolucionáři“. Marně… Twitter prozatím na žádost ministra dopravy a spojů Binali Yildrima ještě nereagoval.

Murdochův, hackingovým a odposlechovým skandálem zdiskreditovaný News International změní název na UK News. Že by pomohlo britskému bulváru přemalovat fasádu bez změny obsahu? News Corp. prý chce konkurovat BuzzFeedu. CEO News Corp. Robert Thomson oznámil, že noviny budou rebrandovány jako „platformy“, což by mělo zlepšit spouštění digitálních produktů. Thomson uvedl, že zprávy musí být rentabilní. Není divu, protože ekonomická situace divize finančního publikování je neutěšená. Bulvár upadá. Realita ho předstihuje.

Huffington Post si nemůže stěžovat - expanduje do dalšího regionu - severní Afriky. Arabské jaro nese investiční plody a štěstí přeje připraveným.

Čínský Global Times napsal, že země by měla snížit svou závislost na amerických společnostech v telekomunikacích a informatice s tím, že představují „strašnou bezpečnostní hrozbu“. Není se čemu divit. Edward Snowden ukázal, že přes technologie Cisco, IBM, Google a Apple americká vláda špehovala Čínu. Na takovou zradu nepřipravenou.

BBC vyjádřila znepokojení poté, co jeden z jeho novinářů byl atakován „ohrožujícími“ tweety na Twitteru jedním z předních tureckých politiků za pokrytí protestů v zemi. Reportér BBC v Turecku Selin Girit byl obviněn ze  zrady a z toho, že „jedná jako cizí agent“  a to v sérii tweetů Ibrahima Meliha Gökçeka, dlouholetého starosty Ankary. Ředitel globálního zpravodajství BBC Peter Horrocks řekl, že je velmi znepokojen pokusy tureckých orgánů „zdiskreditovat BBC a zastrašovat její novináře“. Myslí si snad BBC, že způsob, jakým informuje, se musí líbit všem? Twitter je svobodné médium a „kamenná“ média i vlády si musí zvykat na zpětnou vazbu. Už veřejné mínění neurčují monopolně. A novinář, který „nepíše pravdu“, může být nakonec atakován i fyzicky. Stejně jako politik.

Severní Irsko odmítá reformy zákona o pomluvě a nactiutrhání, které byly zavedeny do právního řádu v Anglii a Walesu po tříleté kampani Lorda Lestera a Lorda McNallyho. Lester právě zahájil kampaň s cílem přesvědčit Severní Irsko k provádění nových zákonů, které byly schváleny parlamentem v dubnu s podporou napříč stranami. Lester varoval, že pokud zákon o nactiutrhání, kriminalizující pomluvu v Severním Irsku zůstává nereformovaný a pomluva trestná, jeho „mrazivé účinky jsou v rozporu se základními právy a to nejen těch, kteří se snaží zveřejňovat informace a názory o věcech veřejného zájmu, ale také se základními právy každého, kdo žije v Severním Irsku a zbytku Spojeného království“.

Krajně pravicovým americkým bloggerům Pamele Geller a Robertu Spencerovu, kteří provozují blog Stop Islamization of America a založili stránku Jihad Watch, byl zakázán vstup do Velké Británie na Woolwich Rally - demonstraci krajně pravicové English Defence League – uvedeným důvodem je, že jejich přítomnost by „nebyla příznivá pro veřejné blaho“. Matthew Collins ze skupiny boje proti extremismu Hope Not Hate, který propagoval nevpuštění Gellerové a Spencera do Británie, řekl, že jeho organizace byla tímto rozhodnutím nadšena. Svoboda slova může mít a má i v liberální demokracii svoje hranice.

Mediální analytik Philippe Karsenty byl odsouzen za pomluvu, když označil jako inscenovaná videa, zobrazující zabití palestinského chlapce v přestřelce mezi palestinskými ozbrojenci a izraelskými silami, která byla zveřejněná na veřejnoprávní France-2. Záběry vysílání France-2 dne 30. září 2000 ukázaly vyděšeného chlapce, Mohammeda al-Dura a jeho otce uprostřed zuřivé přestřelky v pásmu Gazy. A pak rovnou nehybné tělo chlapce zhroucené v otcově klíně. Zpráva obvinila izraelské síly z bojů na život a na smrt. I dětí. Ve zprávě, vydané v roce 2004, Philippe Karsenty řekl, že záznam byl řízený a neexistuje žádný důkaz, že chlapec byl zabit. France-2 Karsentyho žalovala pro pomluvu, a po dlouhé právní bitvě pařížský soud odsoudil Karsentyho k pokutě 7 000 EUR. Karsenty označil verdikt soudu za pobuřující. Během posledních deseti let Karsenty nashromáždil několik hodin videa ze dne natáčení. Jádrem jeho tvrzení je skutečnost, že podle zpráv France-2, otec a syn obdrželi celkem 15 zásahů, ale na videu není vidět krvácení. Karsenty tvrdí, že přestřelka je skutečná, ale střelba na muže a chlapce byla pouze na kameru. „Jsem klidný, protože vím, že pravda vyjde najevo,“  řekl Karsenty. Minulý měsíc vydala izraelská vláda novou zprávu o incidentu, ve které řekla, že zpráva France-2 byla zavádějící, neexistují pro ni žádné důkazy a byla součástí pomlouvačné kampaně proti židovskému státu. Benedicte Amblard, právník France-2, řekl, že verdikt o tom, že se Karsenty dopustil pomluvy, umožní zachovat důvěru v práci novinářů.


Německá zahraniční zpravodajská služba může zachovat jako tajné některé ze svých záznamů o Adolfu Eichmannovi, nacistovi, který je znám jako architekt holocaustu, rozhodl soud. Čelí novináři, který se snaží osvětlit, zda západoněmecké úřady věděly v roce 1950, kam Eichmann uprchl po druhé světové válce. Izraelští agenti unesli Eichmanna v Buenos Aires v roce 1960 a převezli jej do Jeruzaléma k soudu. Eichmann, který pomáhal organizovat vyhlazování evropských Židů během války, byl shledán vinným z válečných zločinů , odsouzen k smrti a oběšen v roce 1962. V roce 2006, v rámci zákonu „FOIA“ vydala CIA doklady, prokazující, že si její zaměstnanci psali se svými protějšky ze západního Německa v roce 1958. Tvrdili, že mají informace, že Eichmann  údajně žil v Argentině pod pseudonymem Clemens od roku 1952. Německá zpravodajská služba tvrdí, že je třeba utajit dokumenty ještě i dnes  a to na základě právních předpisů „chránících zájmy bezpečnosti státu“ a zákona na ochranu údajů. Právník vydavatele Bildu, společnosti Axel Springer, řekl po posledním rozhodnutí německého soudu, že si vyhrazuje právo odvolat se k Nejvyššímu soudu v Německu.

Mediální realita a soudní pokusy o slepou spravedlnost se míjejí - o desítky let. Válka se dnes vede ne samopaly či kulomety, ale pomluvami na jedné straně, na druhé novinářskou kamerou a mikrofonem. A je to tak jako tak válka bez pravidel. Jako ta druhá světová.

Irena Ryšánková



Anketa

Kdyby se dnes konaly v ČR prezidentské volby, komu byste dali svůj hlas?