Současně to znamená, že mají problém a někdy je to důkaz, že oni sami jsou problémem. Důvodů, proč jsou novináři sami na sebe citliví a špatně snášejí kritiku, je několik.

Někteří novináři se cítí být hlídacími psy demokracie. Uvěřili, že média jsou čtvrtým pilířem, na kterém stojí demokracie, a věří, že pilířem nejdůležitějším. A novináři, ze kterých se díky televizním obrazovkám či rozhlasovému mikrofonu stanou celebrity, nejednou trpí falešným pocitem důležitosti a nenahraditelnosti. V jejich představě existuje souvislost mezi sledovaností a patentem na rozum.

Dříve kdosi zpracoval statistiku, jakého průměrného věku se lidé dožívají v různých profesích. Ukázalo se, že nejdéle žijí dirigenti. Nejnižší byla průměrná životnost novinářů. Z bližšího pohledu se však zjistilo, že průměrný věk novináře nesnižují zabití váleční korespondenti, ale špatná životospráva související se stresem z uzávěrky.

Smrtící deadline však není jedinou příčinou, proč by novináři neměli brát sami sebe přehnaně vážně. Vážnějším důvodem je jejich bídná společenská prestiž. Podle některých průzkumů veřejného mínění jsou méně ceněny pouze uklízečky.

Nelze jednoznačně říci, že novináři garantují demokracii nebo naopak demokracii ohrožují. Je to jako se vším: jak kteří a jak kdy. Vedle rizika, že média ovládnou politici, existuje i riziko, že politiku ovládnou novináři.

Čest svému řemeslu nedělá novinářský politický aktivista, který za cosi a proti komusi jménem občana bojuje, ale apolitický profesionál, který si s nadhledem a bez emocí dělá svou práci. Tou je přinášet relevantní objektivní informace, aby se čtenář či posluchač zorientoval v tom, co se děje, a udělal si vlastní názor.

Novináře, a mezi nimi především editory, kteří mají tendenci publikum vychovávat, a z toho titulu třídí informace na správné a nesprávné, vhodné a nevhodné, není třeba v jejich svobodě slova podporovat. Rozumnější je je propustit, aby si našli uplatnění jako lobbisté, nebo aby se věnovali reklamě a marketingu.

V dnešní turbulentní době je pro občana přínosnější analytik, který dešifruje politické, ekonomické či kulturní trendy, než zaujatý arbitr některého politického, ekonomického nebo kulturního proudu. Svobodu slova je třeba garantovat moderátorům, kteří nemají problém tlumočit čtenářům a posluchačům názory, se kterými nesouhlasí.

Především je však třeba říci, že nezáleží na tom, co si o sobě novináři myslí. Soudit sám sebe, být svým arbitrem, je nevkusné. Je to však i komické, jak to vystihl klasik: „Pokud se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá.“ Kvalifikací pro pohyb ve veřejném prostoru, ve světle reflektorů, není sebevědomí as ním související pýcha, ale naopak skromnost a pokora .

Máme zde novináře, kteří sami sebe považují za ztělesnění demokracie, která s nimi prosperuje a bez nich kolabuje. Jsou to novináři, kvůli kterým demokracie kolabuje a prosperovala by bez nich.