Uskutečněná přímá volba hlavy státu se stala nejen prvním pokusem o to, čemu se zjednodušeně říká „přímá demokracie“. Tedy umožnění voličům bezprostředně, nikoli zastupitelsky rozhodnout ve dvoukolové většinové volbě o obsazení klíčové ústavní funkce. To je jen jedna strana nové mince. Ta druhá, méně líbivá, se vztahuje k nově definovaným – či vůbec formálně nedefinovaným, ale reálně jsoucím – kompetencím ústavního činitele, který vzešel z přímé volby. Prezident Zeman má, jako první v českých dějinách, bezbřeze široký mandát, jejž obdržel od voličů rekrutujících se na dobrovolném principu z celé množiny obyvatel s volebním právem. Tento mandát znamená, že se – alespoň podle své vlastní interpretace, která zní ale navýsost logicky – nemusí nikterak ohlížet na vůli zastupitelských sborů a exekutivy. Je sice podle Ústavy součástí výkonné moci, ale podle způsobu volby stojí zcela mimo ni. Tento rozpor měl zákonodárci vyřešit již v okamžiku, kdy schvalovali přímou volbu hlavy státu. Měli ji doprovodit souborem změn v ústavně daných kompetencích presidenta. To se ovšem nestalo. Výsledkem toho je skutečnost, že se president Zeman chová zcela nezávisle a autonomně, bez ohledu na názor politických stran či ostatních ústavních institucí.

Tuto netušenou rozhodovací samostatnost president Zeman využil při první vhodné příležitosti, a to tehdy, když v důsledku korupčních a dalších kriminálních skandálů odstoupil premiér Petr Nečas (17. 6. 2013). President odmítl návrh dosavadních koaličních stran na jmenování nové premiérky Miroslavy Němcové, která by sestavila vládu ze stávajících koaličních stran. Namísto toho jmenoval premiérem nestraníka (bývalého ministra) Jiřího Rusnoka a prohlásil, že půjde o vládu nestranickou, nýbrž expertní. Zároveň s tím nevytýčil časovou dimenzi, kterou určuje této vládě. Není tedy zřejmé, zda vláda bude řídit zemi v krátkém období (do předčasných voleb), nebo po celý zbylý rok do regulérního volebního termínu v červnu 2014. Tento strategický tah umožňuje presidentu Zemanovi právě nejasná definice pravomocí hlavy státu vzešlé z přímé volby.

Zemanovy kroky vyvolaly značnou nevoli jak u řady představitelů politických stran, tak u médií. Politikům teprve nyní – s ročním odstupem – dochází, jakou chybu učinili tehdy, když tak překotně a populisticky prosazovali přímou volbu presidenta. Původně si patrně představovali, že president vzejde z lůna politických stran, jim bude odpovědný a jimi bude také řízený, takže zdání jakési vyšší demokratičnosti přímé volby bude jen rétorickou zástěrkou pro pokračování dosavadní stranické politiky (a toto přesvědčení nejspíše převládlo u všech stran toužících po přímé volbě, a to bez ohledu na jejich levicové či pravicové zaměření). Zeman ovšem předvedl naprosto odlišnou interpretaci možností, které mu tento způsob nabytí funkce umožňuje. Nutno podotknout, že názor veřejnosti rezonuje spíše s kroky presidenta, než s podrážděnou reakcí představitelů politických stran. Podle průzkumu agentury SANEP podporuje 53,1% dotázaných rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana jmenovat premiérem vlády odborníků Jiřího Rusnoka a není v rozporu s přáním voličů. Podle průzkumu agentury STEM/MARK má Rusnokova vláda podporu 50% dotázaných, zatímco případná vláda stávající koalice v čele s Němcovou jen 21%.  

Média reagovala na Zemanův krok obdobně jako strany, s nimiž sdílí politické priority. Právo většinou vyjadřuje postoje sociální demokracie, zatímco Lidové noviny, MF Dnes a Hospodářské noviny (mluvíme-li jen o denících) spíše postoj dosavadních koaličních stran, a z těch pak nejsilněji TOP 09. Ukazuje se však opět, že média či novináři nemají zdaleka takový vliv (či dokonce moc), jak se domnívali či chtěli. Stejně jako v případě prezidentské volby uspěl u veřejnosti kandidát spíše médii odmítaný, i při této příležitosti se názory veřejnosti formulují mnohem nezávisleji na mediální nápovědě, než dříve.

Petr Žantovský