Je skutečně analýzy hodné, proč také na Slovensku zvítězil představitel „menšího zla“, o kterém však ani politologové nevědí, zda je nový prezident konzervativní, nebo liberální, či je spíše doprava, doleva, na střed a zda se mu více líbí solidarita, nebo individuální odpovědnost a iniciativa.
Některá média dokonce pochybují, zda to vůbec ví on sám. A pochybují také o tom, jak malým vlastně bude zlem, jak bude schopen realizovat své „nevyzpytatelné názory a představy.“
Nabízí se otázka, proč se lidé v našich končinách začínají přiklánět při volbě nových vůdců k osobám, které v podstatě neznají, neví, co od nich mohou čekat, neví, jací jsou, kam směřují a jak chtějí svou čerstvě nabytou moc realizovat, a přesto jim slepě důvěřují a svěřují jim svůj život, svou životní úroveň i svou budoucnost důvěřivě do rukou.
Jak mocným nástrojem mohou být v rukou těchto nových politických amatérů, jejichž profesí se stala profesionální politika, média, která významným způsobem vytvářela image tradičních politických stran na základě mnohdy virtuální reality, když sloužila jako velice účinný nástroj nemilosrdných politických soubojů a často i likvidace nepohodlných protivníků. Média, která v některých případech nepíší, co se opravdu děje, ale co chce, aby se psalo, že se děje, ten, který platí.
Budou v tomto trendu dále pokračovat a upevňovat tak dominantní postavení svých vlastníků, kteří se po vzoru Berlusconiho rozhodli do politiky vstoupit? Nakolik bude objektivně hodnoceno plnění mlhavých předvolebních slibů těchto nových politických neznámých, nakolik se občané skutečně dozvědí, jak jsou realizována jejich očekávání, která do nových tváří vkládali.
Otázkou také je, jak významným faktorem ve volební úspěšnosti dosavadních politických „no name“ jsou jejich velmi nadstandardní finanční možnosti, za které se dá nejen udělat velmi přesvědčivá volební kampaň, ale za které se dá také ledacos a ledaskdo koupit.
Může být tato cesta cestou k nové kvalitě demokracie? Anebo přesně naopak? Dosavadní historie zatím ukazuje spíše na druhou možnost. Konstelace velké moci, velkých peněz a vysoké důvěry (byť dočasné) obyvatelstva zpravidla vede ke zjednodušování mocenských poměrů a k situaci, kdy je jenom jedna pravda a jedno správné řešení, které nabízí druhdy perspektivní, národem oblíbený a milovaný vůdce….
Kritici jsou nepřátelé a škůdci národa, jiné návrhy a jiné cesty tmářstvím a nebezpečnými experimenty. Časem to národu sice dojde, ale už bývá pozdě. A probuzení z tohoto pomýlení nekončí nikdy jako „ happy end“.
Jdeme opravdu novým směrem? Nebo se obloukem vracíme ke starým pořádkům? Toť otázka.
Michal Kraus