Jedním z prvních kroků normalizace bylo převzetí sdělovacích prostředků. Lidé jim přestali věřit. Nedávno průzkumy ukázaly, že důvěra v média u nás klesá právě v poslední době. Je to jen náhoda?

Po síti koluje bonmot, který se ptá, jak silný musí být argument, který přesvědčí miliardáře, který nechce dělat politiku, aby změnil názor. Hnutí ministra Babiše nikdy nezveřejnilo, o co mu jde,  ačkoli k zásadám demokratické soutěže patří, že každý má vyložit karty (program) na stůl.

Ústředním bodem každé politické strany je koncept státu, jaký prosazuje. Protože ANO žádný politický koncept nepředkládá, nezbývá, než analyzovat dosavadní kroky a návrhy, a pokusit se domyslet, jaký stát si Babišovo hnutí představuje.

První, co jsme se doslechli, bylo šokující tvrzení, že stát se má řídit jako firma. Zatímco firma má jedno vedení a bylo by špatné, kdyby se ve firmě tolerovala pluralita, v demokratickém systému je pluralita základem politické soutěže. V demokratickém státě není žádný nadčlověk (či nadstrana), který by uměl říci, co je pro občany správné a dobré. Každá politická strana předkládá jiné pojetí žádoucího dobra a jiné pojetí, jak by měl stát fungovat. Protože není podle čeho rozhodnout, které dobro je to správné, konají se volby. Na volební období se vybere koncept, který má největší podporu. Protože žádné dobro není věčné, musí se volby pravidelně opakovat. Existuje jen jediný politický systém, který tvrdí, že zná, jak má vypadat dobro - dokonce na věčné časy - je to komunismus. V komunistickém pojetí skutečně stát funguje jako firma, která však nemá ani dozorčí radu ani valnou hromadu akcionářů. Zato je vše řízeno z jednoho centra. Stát rozhoduje, kdo bude ředitelem, kolik si kdo smí vydělat, kdo naopak přijde o práci, kdo bude zlikvidován, komu se sebere majetek. Dobro je jednou provždy zakotveno v ústavě a volby pouze mění představitele dobra, protože ti zatím nejsou nesmrtelní. Stát jako firma nepřipouští pluralitu, nepřipouští svobodnou soutěž politických názorů. Chybějící program se nahrazuje tvrzením, že stačí selský rozum, protože je jen jedno správné řešení - jinými slovy: “prostě to uděláme”. Stát jako firma je totéž, co totalita. Stát jako firma loajálním přisluhovačům zajistí blahobyt, ale neposlušné rebely (každého, kdo si chce udržet vlastní názor) udržuje v nejistotě. Nejistota vyvolává strach a umlčí názory odlišné od toho jedině vyžadovaného. Tvrdí-li někdo, že chce řídit stát jako firmu, hlásí se tím ke komunistické totalitní ideologii.

Možná ušel zasloužené pozornosti legislativní návrh z dílny Babišova hnutí na změnu jednacího řádu Sněmovny. Podstata návrhu byla jednoduchá - zásadně omezit projevy opozice ve Sněmovně. Návrh zatím nebyl přijat. Proč je ale v představách tohoto hnutí opozice škodlivá? Zdržuje? Kritizuje? Má připomínky? Proč je parlamentní diskuse nežádoucí? Demokratické právní systémy usilují o to, aby byl legislativní proces dostatečně zpomalen, aby občané mohli komunikovat se svými volenými poslanci a jejich prostřednictvím si chránit své soukromí a svobodu. Aby parlament nemohl nastolit parlamentní diktaturu, musí trvat legislativní postup nejméně půl roku. Je pro to ještě jeden důvod, zákony se totiž mají měnit co nejméně. Smyslem zákonů je vytvářet stabilní předpověditelné prostředí, na které se lidé mohou spolehnout na desetiletí. Vzpomeneme si ještě, jak totalitní režim usiloval o efektivní a rychlé projednávání zákonů - například pendrekového zákona a jemu podobných? Demokratické zřízení usiluje o to, aby schválení zákona trvalo pokud možno více než rok, aby zákony nevznikaly pod tlakem aktuálních okolností, aby se zákony netvořily pro konkrétní situace a konkrétní případy či osoby. Jen totalitní systémy usilují o to, aby mohly měnit zákony podle potřeby a rychle. Mohou tím zdánlivě legitimizovat státní zvůli.

V loňské komunální kampani přišlo Babišovo hnutí se sloganem "prostě to zařídíme". Dohlédneme na veřejné zakázky, ohlídáme veřejné peníze, rozhodneme, co je správné. Teprve na druhý pohled je zřejmá podstata této reklamy: nikdo neví jak, nikdo neví co, ale podstatou slibu je definice, že Babišovo hnutí má vždycky pravdu. Ví, jak zakázky ohlídat, jak ušetřit, jak se poučit z krizového vývoje. Jeho představitelé mají jinou mravní úroveň, než všichni ostatní, mají vedoucí úlohu. Všechny ostatní strany jsou neschopné a hloupé, takže nemá smysl s nimi diskutovat. Obsahem tohoto sloganu je přesvědčení o vedoucí úloze jedné politické síly. Nejsou důležité argumenty, nejsou důležité myšlenky, není důležitá diskuse, není důležitý program, důležitá je správná příslušnost k hnutí a z toho plynoucí patent na pravdu. Definicí pravdy je názor hlavního představitele hnutí, podobně, jako kdysi býval definicí pravdy názor generálního tajemníka. Rétorika volebního sloganu, že to prostě zařídí, se blíží budovatelským heslům minulého režimu.

V posledních dnech přichází ministr Bureš s nápadem, že lidé, kteří jsou mu podezřelí, budou požádáni, aby doložili, odkud mají svůj majetek. Část veřejnosti takový nápad schvaluje, podobně, jako bylo kdysi populární vyvlastňování kulaků a podnikatelů. V padesátých letech nebylo nutné se zdržovat s nějakými soudními procedurami, vyvlastnění probíhalo bez zbytečné administrativy na národních výborech. Stačilo udání, podezření, oznámení, závist, zájem tajných služeb nebo vlastní politický názor. Stačilo, že byl někdo politicky nepohodlný. Podezřelý byl veřejně prohlášen za nepřítele komunistického systému, byl zbaven majetku a práv a byl často zbaven i svobody. Mnozí ze strachu "dobrovolně" darovali svůj majetek státu. Teprve po desetiletích se dobrovolný dar státu začal nazývat vyvlastněním. Potomci takzvaných kulaků a buržoazie by mohli vyprávět. Babišovo ministerstvo předkládá návrh založený na retroaktivitě - pokud jste před dvaceti lety nepředpokládali, že jednou znovu přijde autoritativní režim,  který bude požadovat doklady o získání majetku, pokud jste spoléhali na zásadu právního státu a na zákaz retroaktivity, a pokud jste si neschovávali veškeré doklady o získání majetku, bude vám majetek vyvlastněn - či v rétorice návrhu zdaněn stoprocentní daní. Ministr se tak pokouší obejít ústavní záruku proti vyvlastňování. Pokouší se obejít ústavní záruku nezávislého posouzení u soudu. Vláda usiluje o pravomoc, kterou v demokratické zemi nikdy nesmí dostat - chce rozhodovat o osudech lidí bez soudů. Na koho ministr ukáže, ten je podezřelý a bude veřejně zlikvidován a potrestán. Úmysly ministerstva ostatně před časem vyzradila náměstkyně - jde o to obejít soudní ochranu občana. Jde o to vytvořit atmosféru strachu. Jde o to, aby se občané státu báli, aby stát byl vnímán jako nepřátelský subjekt, který občany ohrožuje, stejně jako ohrožoval občany v době komunismu.

Co na tom, že retroaktivita je v právním státě nepřijatelná, že nikdo není povinen uchovávat doklady o své finanční minulosti déle, než stanoví zákon. Pokud stát změní pravidla, začínají platit až přijetím zákona, nesmí se vztahovat na minulost. Co na tom, že podle naší Ústavy  jsou si občané před zákonem rovni a není možné zavést presumpci neviny pro nepodezřelé občany a presumpci viny pro podezřelé. Nelze pro nepodezřelé občany zachovat důkazní břemeno na policii a soudech, zatímco u podezřelých převést důkazní břemeno vůči finančnímu úřadu na ně. Co na tom, že dokazovat lze pouze vinu, nevina se z logických důvodů dokázat nedá. Presumpce neviny není nějakým právním rozmarem, ale výsledkem čistě logického uvažování o spravedlnosti.

Ovšem jako v padesátých letech nešlo o vládu práva ani o spravedlnost, ani o základní logiku, nejde o spravedlnost a logiku ani dnes. Politickým cílem je zlikvidovat některé bohaté občany. Jak se to udělá, je zcela jedno. Účel světí prostředky. Že ke zneužití dojde, to je jasné dříve, než se retroaktivní daň zavede. Ti o něco méně bohatí pak dostanou strach.

Pokud v minulosti někdo nabyl nějakého majetku neprávem, v rozporu se zákonem, protiprávně, pak bylo povinností policie a soudů vinu odhalit, dokázat u soudu a potrestat. Pokud stát v důsledku své nefunkčnosti protiprávní jednání nepotrestal a nechal jej promlčet, pak už nemůže nic dělat. Svou nečinností stát nabytí majetku legalizoval. Tento právní stav již nelze změnit. Dokonce je vysoce pravděpodobné, že postižení občané vyhrají spor o retroaktivitu u Soudu pro lidská práva.

Jelikož po právní stránce je obsah návrhu zmatený, stejně jako jsou nejasné výroky ministra, musíme z toho vyvodit jediný závěr: ministrovi nejde o dodatečné zdanění, jde mu o vytvoření atmosféry strachu. Jde mu o to, aby vláda získala podobné postavení, jaké měla v době husákovské normalizace. Na koho tehdy StB ukázala, ten byl zbaven zaměstnání, práv, svobody, majetku, možnosti studovat, někdy i občanství. S tím má ministr nadstandardní zkušenosti. StB se nezdržovala s nějakými soudy. Vláda usiluje o získání pravomocí, které v demokratickém státě nikdy získat nesmí.

Z materiálu, který před časem unikl z ministerstva financí, je zřejmé, že se nejedná o náhodu, že ministr má vědomý úmysl obejít soudy, na které nemá dostatečný vliv. Je to záměrný pokus obejít principy demokratického zřízení. Když soudy nefungují a hlavně když nefungují tak, jak si přeje vláda, nebude se ministerstvo financí zdržovat nějakým soudním dokazováním.

Všichni, kdo usilují o spravedlivou společnost, požadují stejné podmínky pro všechny. Pokud stát v nějaké době neplnil svoje povinnosti, je vina na politicích, kteří v té době byli ve vládě, ne na občanech.

Dalším pozoruhodným sloganem je tvrzení, že "bude líp". Tvrzení je to nepodložené, nevysvětlené, zavádějící. Nepravdivé? Je paralelou normalizačních tvrzení normalizačního režimu první poloviny sedmdesátých let. Gustav Husák tehdy sliboval, že bude líp, jenom neřekl, že za to musíme zaplatit svobodou. Slogan "ano bude líp" je reminiscencí na sklizně překračující plán, které nakonec přivedly stát k zaostávání a úpadku.

Část české veřejnosti možná rozpoznává v ministru Babišovi ozvěnu husákovské normalizace. V době normalizace nebylo nutné něco umět, o něco se snažit, stačilo nevyčnívat a být zadobře s režimem. Jen malé skupinky se tehdy pokusily o "pozitivní deviaci". Husák o nich tehdy v plamenném projevu, ve kterém mísil češtinu se slovenštinou, prohlašoval, že "nic neznamenají". Ironií osudu je, že se dožil dne, kdy tyto skupinky nahradily nejenom jeho, ale celý totalitní systém.