Ty mají v mírnější formě podobu všudypřítomné korupce, ve formě krajní pak ústí v něco, co lze nazvat refeudalizací celé země. Moc uzurpují oligarchové, kteří si budují soukromé armády, ochraňují ty, kdo jim slouží (včetně nejvyšších politiků), okrádají a terorizují všechny ostatní.
Hned počátkem devadesátých let proběhla módní vlna studií postkomunistického vývoje, která hýřila frázemi o demokratizaci a modernizaci společnosti. Tato móda nenápadně vyšuměla, aniž by dokázala vysvětlit, proč se místo slibované modernizace posilují v zemích jihovýchodní a východní Evropy naopak prvky předmoderní, včetně klientelismu a náboženského fanatismu, které dobře známe například z dějin 15. a 16. století. Bylo by laciné vysvětlovat tyto projevy makrosociální patologie přežíváním pozůstatků z dob takzvaně komunistických. Příliš by to připomínalo propagandu minulého režimu, který vše nepohodlné označoval za buržoazní přežitek.
Existuje však nápadná shoda s výsledky poválečné vlny modernizace, která měla přinést demokracii například do arabských a afrických zemí, vyústila však v ustavení diktátorských režimů, jež využívaly prvky moderní technologie v prvé řadě k účinnější kontrole a podřízení vlastního obyvatelstva mocenské elitě nejednou vyškolené v zemích západu.
I když se jedná o otázky složité, bez jejich zodpovězení by bylo naprosto iluzorní domnívat se, že zemím procházejícím hlubokým sociálním regresem lze pomoci jakkoliv vysokými finančními dotacemi či dokonce jejich mechanickým přičleněním k Evropské unii.
Jedinou věcí, kterou lze prokázat naprosto spolehlivě, tak zůstává, že Západ se ani v nejmenším nepoučil z krachu první vlny tolik ambiciózní modernizace po druhé světové válce. K čemu to povede, to už je další otázka.
Jan Keller
(čssd,právo)