Netušili jsme, že po čtyřiceti letech budeme znovu bojovat proti propagandě. Na nepravdivých základech nelze vybudovat silnou, stabilní a svobodnou instituci. Nyní šíří propagandu Evropská unie.

Často se tvrdí, že evropská integrace zabránila válečným konfliktům v Evropě v období od konce druhé války do pádu východního bloku. Neexistuje pro to ani jediný důkaz. V období studené války byly jakékoli vojenské konflikty nemyslitelné bez vědomí a souhlasu obou velmocí. Válka v Evropě nebyla, protože byla studená válka. Společenství uhlí a oceli, ES ani EU nikdy neměly kapacitu jakékoli válce zabránit a nikdy nic podobného neudělaly. Zato se dá docela snadno prokázat, že ES přispěla notnou měrou k rozpoutání války v bývalé Jugoslávii.

Často se také uvádí, že základními pilíři evropské integrace jsou čtyři svobody - volný pohyb kapitálu, pracovních sil, zboží a služeb. Na první pohled to vypadá, jako sympatické svobody. Jenže buďme upřímní, obyčejnému člověku nic nepřinášejí. Mají snad Evropané potíže s volným pohybem kapitálu? Za prvé drtivá většina žádný kapitál nemá. Za druhé, největší potíže při volném pohybu působí euroregulace. Za třetí, když se podaří je překonat, může kdokoli investovat svůj kapitál nejen všude v Evropě, ale dokonce kdekoli na světě a zásluhy na tom nemá Brusel, ale Světová obchodní organizace (WTO). Volný pohyb pracovních sil také není příliš nápadný. Nevidíme zástupy Portugalců hrnoucí se za prací do Finska, zato vidíme stovky firem, které se stěhují za levnější pracovní silou. Dokonce nejraději mimo území Evropské unie. Volný pohyb služeb a zboží se koná, ale jen na takzvaném vnitřním trhu. Navenek je Unie ke škodě nás všech dost uzavřená. Obchodujeme si mezi sebou a neuvědomujeme si, že zbytek světa má také volný obchod, bez euronesmyslných regulací a často za mnohem výhodnější ceny. Kdyby si evropský myslitel objednal knihu z USA, zaplatil by za ni v důsledku politiky EU na rozdíl od přemýšlivého Pákistánce clo větší, než je cena knihy. Proto raději čte jen evropské knihy. A tak se Evropa uzavírá do sebe a v mnoha oblastech zaostává za zbytkem světa.

Nesmyslné regulace dusí evropskou ekonomiku. Regulace škrtí sprchy, cukrovary, žárovky, záchody, pisoáry a vlastně i občany. Pokřivený systém energetických daní vytváří naprosto odlišné investiční prostředí, než jaké má celosvětová ekonomika. Zatímco jinde se již z krize vymanili, Evropa dál stagnuje. Unifikace nahradila to nejlepší z evropských dějin – pluralitu. Náklady na unifikaci převyšují očekávané výnosy. Unifikovaná Evropa je nesmírně zranitelná. Je jen otázkou času, kdy toho někdo využije.

Podobné je to i s volným cestováním. Platíme za něj ztrátou soukromí a svobody. Bylo-li ve svobodných zemích po válce nemyslitelné, aby stát porušoval listovní tajemství, nyní se veškerá naše komunikace po dobu několika let uchovává a veřejná moc ji má nekontrolovatelně k dispozici.

Obvykle, třeba při vstupu nových zemí, Evropská unie klade důraz na lidové hlasování. Když se však někde lidové hlasování odchýlí od ideologicky určených výsledků, najednou vůle lidí nemá žádnou hodnotu. Klidně se referendum opakuje, aby bylo selhání dotyčného národa napraveno. Přitom se na podporu ideologicky žádoucí odpovědi toleruje, že vlády i Unie masivně ovlivňují veřejné mínění placenou kampaní. Bylo tomu tak i u nás při hlasování o vstupu. Zkuste se zeptat ve Švýcarku, zda to je legitimní způsob, jak zjistit vůli většiny, když vláda ovlivňuje veřejné mínění kampaní, a zda se smí referendum okamžitě opakovat. Když se ale konalo lidové hlasování na Krymu, najednou vůli většiny nevyjadřuje a ovlivňování je zase na závadu. Vlastně vůbec nejde o mínění většiny, jde o to, aby výsledky odpovídaly propagandistickým cílům.

S bodrou ironií si zastánci stávajícího pojetí integrace verbálně pohrávají s takzvaným demokratickým deficitem. Přiznávají, že cosi takového existuje, ale považují to za dětskou nemoc. Stejným způsobem zamlouval demokratický deficit v Rusku i Lenin a na rozdíl od našich Hujerů o tom napsal knihu. V devadesátých letech, když se Unie rozšiřovala, se žertovalo, že kdyby chtěla Evropská unie vstoupit sama do sebe, nebyla by přijata, protože nesplňuje ani základní demokratické požadavky. Ruku na srdce, nejedná se o nějaký drobný nešvar, který sám od sebe pomine. Není to tak, že se jaksi nepovedlo uskutečnit původně skvělé ideály. Když si přečteme původní texty Jeana Monneta, který má asi největší autorský podíl na stávající podobě Unie, dozvíme se, že to byl záměr. Kdyby se jednalo jen o jakési zaškobrtnutí, bylo dost času za uplynulé desítky let budování unifikované společnosti vše napravit. Ale je to záměr a úmysl. V praxi se projevuje v tom, že vůbec nezáleží na tom, jak dopadnou volby do Evropského parlamentu. Bruselská mašinerie jede dál. Evropský občan na ni nemá ani sebemenší vliv. V demokracii je možné pokojnými prostředky nahradit jednu vládu jinou, jednu koncepci nějako alternativou. V EU to však nejde. Stávající model nejde vylepšit do nějaké demokratické podoby. Proto myšlenkové střetávání není založeno na soupeření koalice a opozice, která by to dělala nějak jinak, lépe. Jediné, o co má smysl usilovat, je deregulace, odstranění euronesmyslů a včasné vytvoření alternativní podoby evropské spolupráce.

Po desetiletí se také říkalo, že smyslem integrace je omezit expanzivní a mocenské choutky velkých států, zejména Německa a Francie. Malé a střední státy měly mít sílu společně přehlasovat velké státy. V dřívějších smluvních dokumentech to tak alespoň teoreticky bylo. Lisabonská smlouva však změnila hlasovací poměry právě ve prospěch těchto dvou zemí. Od Lisabonské smlouvy se stala Unie nástrojem velkých států k prosazení jejich zájmů vůči ostatním. Politikové evropských mocností dávají ostentativně najevo, že jejich neformální dohoda má přednost před unijními strukturami. Navzdory údajnému právu i malých států sedět u stolu, kde se rozhoduje, jsou všichni postaveni před rozhodnutí, které bylo o den či dva učiněno u zcela jiného stolu. Trefně to vyjádřil jeden francouzský prezident: Češi promeškali příležitost mlčet.

President Masaryk říkal, že se státy udržují těmi ideály, na kterých byly založeny. Byly-li původní ideály nedemokratické, nedá se na nich stavět. Nepodaří se je nahradit slibováním všeobecného blahobytu. Dobré bydlo není politický program. Ve jménu plného břicha se těžko vyzývá nesobeckému nasazení. Není divu, že Británie chystá referendum o vystoupení. Ztráta věrohodnosti a skutečné pluralitní demokratické autority je totiž největším bezpečnostním rizikem celého světa.

Proto stojíme tváří v tvář morální povinnosti – nepodílet se na šíření nepravd a propagandy. Je-li to možné, uvádět je na pravou míru, nebo alespoň mlčet.

Jiří Payne

(zdroj:Strana svobodných občanů)