Bývalý (ještě nedávno) předseda a dlouholetý národněfrontovský  funkcionář  lidovců  těžko může být někdy  někým  identifikován jako autentický pravičák. Lidovci byli vždy skrytí či otevření  služebníci služebníků církve  (jejich předsedové Šrámek či Ployhar  patřili ke kněžstvu), resp. církevních prelátů, jejichž centrum ve Vatikánu si dosud  zachovalo  zcela zřetelné  rysy  totalitárního státu, kterým vždy bylo, navzdory dějinným proměnám.

Když se  zdejší nositel řádu zlatého rouna  a  ochránce církve  (říká se mu důvěrně „knížák“)  „hledal“ v politickém spektru ČR  v různých politických stranách a hnutích ( a že jich bylo), vyhýbal se z řady důvodů  lidovcům jako čert kříži.  Radši pustil do oběhu vulgarismy jako „černoprdelníci“, než aby  si jej jeho voliči s touto profláknutou partají spojovali. 

Studium církevních dějin a politického chování dřívějšího i současného chování  svazu českých přátel  katolické církve  lze  doporučit  mnoha politologům i politiků, kteří jako mantru opakují  svá tvrzení o politické pravici či levici.   Církev nikdy do  žádné takové kategorie  nepatřila.  To ona byla přece objevitelem černého totalitarismu.   A také toho, jak mimikrovat s tím spojené aktivity. Vynalezla také  způsob/y, jak delegovat své ovečky na přední posty do jiných politických stran ČR, těch napravo i těch nalevo.  Samozřejmě i do stran, která  patřily (vždy) k těm vítězným stranám  či Straně.  Patřili k nim – a  stále  patří -    nejen Nečas, Fiala (za ODS), ale i četní  funkcionáři ČSSD, ANO a  ostatních stran  a hnutí. Tato strategie je církvi vlastní už od počátku novověku.  Říká se jí i „pátá kolona“.  

Právě proto  jsme neviděli a neuvidíme  žádný posun kolem nápravy  ve věci církevních restitucí. Církev si totiž uměla posichrovat i  takové instituce, jako je Ústavní soud a soudy vůbec. Tedy instituce, které mají  být ze své podstaty nezávislé. Ano, byly  a stále jsou   vyhledávány a zveřejňovány  informace o tom, kolik soudců bylo v KSČ. Slyšeli jste ale snad někdy,  kolik z těchto  osob chodí pravidelně ke zpovědi, kolik z nich je následně navigováno díky poskytovanému rozhřešení k tomu, co  by měli dělat, jak mají v různých sporech rozhodovat atd.?  Není jasné, zda a kdo k nim patří z okolí prezidenta, či zda on sám není praktikujícím, byť tajným  věřícím. Tedy   zda má něco s církví svatou společného. Ale to, jakým způsobem proběhla před veřejností  utajená jednání o restitucích na Hradě a   o privilegiích  poskytnutých církvi prezidentem při jednání např. o Mladotově domu (koruna ročně za jeho dlouholetý pronájem, aniž by někdo jiný dostal šanci  za tentýž objekt nabídnout trochu tržnější cenu), to o něčem také svědčí.
   
Problém  souvisí ovšem s mnohem obecnějším a politicky i jinak  docela významným problémem: žijeme či nežijeme v sekulárně orientovaném státě, v němž by církev a vůbec náboženství hrálo jen  vedlejší, do politického dění nezasahující roli?  Vše vypadá na to, že se sekularizací nemá tato společnost, kde naprostá většina jejích členů není příslušníkem nějaké církve či náboženství (jde i o islám či judaismus atd.)  nic společného.  K této politice se žádná současná strana ani hnutí otevřeně ani nehlásí, tedy ji ani neprosazuje.  Přinejmenším  tedy  kašle na zájmy většinového obyvatelstva.   Lze z toho vyvodit  proto závěr:  není snad  tento stát  řízen přímo či nepřímo některými   náboženskými skupinami,  které by rády zůstaly v anonymitě, ale  reálně  prosazují  politiku, která se sekularizací nemá nic společného a  v jejichž vleku se proto  nacházíme?

Ergo: žijeme snad v tajné teokracii?  Leccos tomu totiž  nasvědčuje.  Včetně existence   zákona o církevních restitucích i to, že se vůbec, vůbec žádný politický subjekt, tedy strana, hnutí či aspoň nějaký konkrétní politik zaujímající vyšší pozici neprofiluje jako odpůrce  tohoto mimořádně rozsáhlého  a dlouho připravovaného podvodu na domácím  obyvatelstvu. Už vůbec ne pak tím, že by bylo požadováno jeho zrušení,  resp.  anulování od  samého počátku.

Bylo by žádoucí před  nynějšími volbami, kdyby kandidáti na  pozice v senátu, v zastupitelstvech atd.  sdělili  na svých shromážděních s voliči –pokud se o něco takového jako přímý kontakt s voliči samozřejmě vůbec snaží, anebo aspoň ve svých manifestech, volebních programech, za jakou  náboženskou skupinu „kopou“. Co v této sféře /sekularizace státu/ preferují  i proč. Lidé jako Kalousek a spol., by pak těžké mohli potom kamuflovat své  zájmy a sounáležitost se silnými zájmovými katolickými  skupinami. Nemluvě o tom, že by – tedy tito kandidáti -  měli  sdělit, jaký je jejich názor na církevní restituce. Podle toho by si voliči pak mohli udělat představu o tom, koho vlastně  budou volit. 

Zkuste to na nich jako jejich potenciální voliči požadovat. Ať odkryjí své skryté karty  o tom, kam vlastně patří. Nejen zda jsou tam za červené, zelené, ale i za  ty další. Po čtvrtstoletí od  Listopadu Vás už opravdu nemusíme zajímat  tolik,  co dnešní čtyřicátníci  dělali třeba za bolševika.  Zda byli v jistřičkách či v Pionýru a proč atd. Ale vztah k sekularizaci, což byl jeden z pilířů už prvorepublikové politiky, ten by Vás opravdu  zajímat měl.

Vladimír Čermák