„Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“. Toto nenapsal žádný revoluční levičák, kterého může pravice obvinit ze šíření zločinných myšlenek, nýbrž hlava posvěcená, papež František ve své encyklice Evangelii Gaudium.

Podle statistiků se v České republice nyní pohybuje na hraně sociální důstojnosti přes půl milionů lidí bez práce. Ani tímto číslem nejsem zcela jist, protože se do statistik nezařazují lidé vyřazení z evidence Úřadů práce, a také se nezaměstnanost výrazně zkresluje  v podobě čtvrtinových či polovičních úvazků. Společnost je přitom stále ubezpečována, že nezaměstnanost nemáme tak vysokou, že je to vlastně „pohoda“ a skvělý výsledek činnosti moudrých vlád. Nu ano, jestliže se podíváme na Španělsko či Řecko, kde je bez práce čtvrtina lidí a více než polovina mladých. Jenže Německu a Rakousku jsou tato čísla výrazně nižší než v ČR, upozornil bývalý šéfredaktor Ekonomu Zbyněk Fiala.

Na summitu Evropské unie v Barceloně roku 2002 si vůdci dali za cíl zajistit „plnou zaměstnanost“ do deseti let. Pro objasnění - plnou zaměstnaností obvykle rozumí úroveň pod pěti procenty lidí bez práce. Jaká je situace? EU eviduje 12 procent lidí bez práce, čili okolo 26 až 27 milionů lidí. Jistě, byla krize a v mnoha zemích pokračuje. V Česku ovšem nikoliv z příčin dluhové pasti vytvořené vnějšími i vnitřními tlaky (Řecko, Španělsko), ale zejména báječnou ekonomickou a sociální politikou tuzemských vlád.

Máme si tedy zvyknout, že když bude v ČR nezaměstnaný každý osmý práceschopný člověk, tak je to v pořádku a vlastně normální?

Systémová nezaměstnanost

Nezaměstnanost je v systému kapitalismu přímo zakotvena jako jedna z komparativních potřeb „trhu“. Ještě v 90. letech minulého století, kdy jsme začali budovat „mafiánský kapitalismus“ (Václav Havel), ideologové trhu obhajovali nutnost sociální stratifikace společnosti a stejně tak nutnost „aspoň“ pětiprocentní nezaměstnanosti. Vycházeli přitom ze statistického předpokladu, že dvě až tři procenta obyvatel se chová poněkud asociálně a nemá a nikdy nebude mít zájem o práci. Další procenta nad tuto hranici pak ekonomicky zdůvodnili potřebou majitelů firem vybírat si v konkurenci pracovních sil. Celé hordy mainstreamových ekonomů za pomoci pravicových médií včetně veřejnoprávních vtloukají dodnes do hlav lidí tvrzení, že jinak to nejde.

Je skutečností, že stát a lidé, kteří v jeho čele stáli a stojí, vycházeli a vycházejí těmto asociálním požadavkům vstříc a  neustále uvolňují již tak nerovné vztahy zaměstnanec-zaměstnavatel v neprospěch zaměstnanců. Což dokládá stále se měnící zákoník práce omezující práva zaměstnanců a zatlačování role odborů. Drtivý tlak na nezaměstnané byl doplněn povinným hlášením na czech-pointech a poštách, toto opatření bylo sice zrušeno, ale v hlavách politiků stále straší povinné veřejné práce, byť s nějakou odměnou. V tomto bodu je zajímavé, že hovoří obecně o právu nepracovat, ale aby tuto úvahu doplnili právem na práci, již nezaslechnete.

Na cestě k totální liberalizaci pracovněprávních vztahů již chybí jen dvě věci – možnost bleskově vyhazovat lidi z práce a následně i takto je nabírat, a druhá spočívá v tvrzení pravice o údajně vysokých nákladech práce. Rozšifrovaně to znamená, že se firmy nechtějí podílet na zdravotním a sociálním pojištění svých zaměstnanců. A chtějí tuto „zátěž“ uvalit na samotné zaměstnance nebo stát. A to nemluvím o tlaku na tzv. mobilitu pracovních sil, čili se stěhovat za prací. Tomu ovšem brání dvacetiletá propaganda soukromého bydlení a u statisíců lidí omezený pohyb třeba hypotečním úvěrem na desítky let. Tento problém ještě ideologové velkokapitálu v Česku nevyřešili. Nicméně se celkem pravidelně můžete z jejich úst dozvědět, že „štědré sociální dávky oslabují motivaci nezaměstnaných k migraci za prací“.

Systémová nezaměstnanost vyžaduje nejen konkurenci kvality „lidských zdrojů“, ale také konkurenci platovou. A samozřejmě na co nejnižší úrovni. Mimochodem, když Nečasova vláda snížila platy policistům a hasičům o deset procent, opět vycházela vstříc soukromému sektoru, který si tak ulevil od tlaku na růst mezd.

Zřetelně se politika velkokapitálu projevuje ve dvou grafických linkách, kde jedna představuje růst produktivity práce a druhá růst mezd ve Spojených státech, přičemž druhá linka desítky let stagnuje, zatímco první stále letí vzhůru. Se Spojenými státy se mimochodem dělíme podle OECD o předposlední příčku poměru minimální mzdy k průměrné mzdě mezi šestadvaceti vyspělými zeměmi. Poslední je Estonsko. Stejná statistika pak dokládá neustálý růst příjmů nejbohatší vrstvy.

Je plná zaměstnanost vůbec něčím cílem?

Zkuste s lupou najít aspoň jednoho podnikatele či kapitána průmyslu, který by chtěl například platit daně. Naopak zaměstnávají celou armádu ekonomických odborníků, kteří se zabývají „optimalizací“ daňových odvodů.

Je přitom charakteristické, že pod záminkami boje s byrokracií se vede ostrý tlak na snižování role státu, atˇ už jako investora, zaměstnavatele, garanta sociálních práv a veřejných služeb, jako je vzdělávání či zdravotnictví. Pravice pravidelně žblebtá o minimálním státě a už si toho jen málokdo všímá. Chyba. Opět jde o ideologický záměr ponechat obyvatele nahé v trní a oslabit jejich sociální ochranu, neboť jde o prospěch „trhu“. A to lze znovu dešifrovat jen jako zisk do bezedných kapes těch, kteří vlastní. Korunu tomu pak nasazují pokrytecké a mediálně uslzené propagace charity těch nejbohatších. Charita ale není řešením tam, kde je třeba systémová pomoc veřejných služeb – a ty se pokouší pravice neustále marginalizovat, případně privatizovat. Čili, na jedné straně oslabení sociální garance státu, z toho vyplývající oslabení pozice lidí práci hledající a prohlubování nerovnosti před zaměstnavatelem do ponižujícího a ochromujícího předklonu.

V souvislostí s právě zveřejněnou statistikou nezaměstnanosti jsme mohli zaznamenat spokojené výroky a optimismus. Jen proto, že v posledním kvartále ubylo v kolonce „bez práce“ 12 tisíc lidí. Jenže v porovnáním s předloňským rokem naopak počet lidí bez práce a možnosti pravidelné obživy celoročně vzrostl. A to o 24 tisíc lidí! Celé okresní město za jeden rok!  V takovém obludáriu žijeme.

Doporučuji pokládat vládnoucím vrstvám, konkrétním politikům, a nejen jim, poměrně jednoduché dvě otázky: Co hodláte změnit, aby se v České republice uplatnila plná zaměstnanost? A je to vůbec vaším cílem?

Ekonomové a vlády v Česku také dobře vědí, zvláště poslední dvě zastoupené pravicovými stranami, že nezaměstnanost nutí starší ročníky odcházet do předčasných důchodů a to i za nevýhodných podmínek. Vytváří se tak nerovnováha průběžně vyplácených penzí a vzniká deficit. S předstíraným překvapením pak tvrdí, že je průběžný důchodový systém již nevyhovující a je třeba ho posílit (s tím jak má státní pilíř slábnout, slibují (sic!)) soukromým pilířem. I z tohoto pohledu je masová nezaměstnanost zlem. A to se v tomto komentáři nezabývám osobní či rodinnou tragédií.

Nejsem si jistý, že vláda Bohuslava Sobotky bude schopna s nezaměstnaností výrazně zacvičit. Strategie šetření od miliardáře a ministra financí Andreje Babiše spíše vyvolává zklamání  než naděje, a Česko se tak bude muset spoléhat jen to, zda se ekonomicky pohne Německo. Z tuzemských zdrojů tedy změnu neočekávejme. Neodpovídá tomu, kromě frází, ani koaliční smlouva.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda