Co však budou dělat ti, na které se nedostane a nemají zrovna moc peněz, nám nikdo neporadí. Největší opravy zažívají naše komunikace. Ať už se jedná o dálnici či silnice II. a III. třídy. Z naší republiky se stává překážková dráha, a i když podzim byl letos velmi teplý a počasí nám takříkajíc přálo, některé firmy, které se na opravách cest podílejí, zřejmě svoji zakázku rozložily na delší časový úsek. Může se nám tak stát, že na dálničním úseku vidíme zaparkované stroje a minimální počet pracovníků. Jinde zas stavaři zjistí až po zbroušení povrchu cesty, že projekt je nedostatečný a bude se čekat. Jak dlouho, na to neumí ve většině případů nikdo odpovědět.

K radosti jistě nepřispívá ani vyjádření amerického generála Bena Hodgese, že jejich armáda plánuje v příštím roce zvýšený počet průjezdů naší republikou. A to si pan generál ještě postěžoval, že pohyb konvojů NATO po Evropě zbytečně prodlužuje byrokratická zátěž. Odvolání na minulé průjezdy, kdy lidé americké vojáky vítali, je trochu podivným zdůvodněním při vědomí, že NATO se místo obraného paktu v mnohých částech světa stává spíše agresorem, jehož na své území nikdo nezval. Pokud pojedou konvoje skutečně po silnicích, bude to znamenat další zpomalení provozu a doplatí na to, jak jinak, než naši občané.

Stěžovat si na to, že uprchlíci se pohybují po Evropě rychleji nežli americké vojenské konvoje, je opravdu nestoudné. Mnozí totiž ze svých zemí utíkají právě vzhledem k americké “pomoci“. Zničené země, bída a hlad je nutí opustit zemi, ve které se narodili a hledat pomoc a možnost života v klidu, bez bídy a strachu z dalších dnů jinde.

Pravděpodobně by se měl generál Hodges zamyslet nad tím, že místo zvýšeného počtu amerických vojáků na území Evropy by se Amerika měla snažit o restart zemí, aby se mohli běženci vrátit tam, odkud pocházejí. Neboť právě na jejich neutěšené situaci má tato mocnost lví podíl.