Typickým příkladem budiž slovo nepráce. Klausovo slovo oblíbené a často užívané, zpravidla v těch situacích, kdy se předpokládal určitý pracovní, profesionální výkon, a ten se nedostavil, a to v takové míře, že měl potenciál zhatit výkony jiné, dostavivší se. Nepráce tedy není jen absence práce an sich, tedy proces pasivní, nýbrž je to sám atak na práci, proces vysoce aktivní a nebezpečný.

Slůvko nepráce mi naskakuje už mnoho měsíců, ba let, při pohledu do většiny českých majoritních médií, a to jak tiskových, tak elektronických (zejména televize, a lhostejno, zda veřejnoprávní, či privátní). Příklad z těchto dnů. Od okamžiku, kdy Miloš Zeman poskytl ke zveřejnění svůj oficiální prezidentský portrét, jako by se v médiích rozchumelilo. Kdekdo, od filosofů po kartářky, má na Zemanův portrét názor, a ne ledajaký. Jednou Zeman připomíná kněze, podruhé autoritáře, podle jedněch položení jeho rukou vyjadřuje příslib, podle druhých naopak v překladu znamená „nic ode mne nečekejte“. Pro jedny hodnotitele je Zemanova (resp. Slavíkova) fotografie kýčem, podle druhých zdařilým snímkem. Jedni v oficiální tváři příštího prezidenta nacházejí myslitele, jiní diktátora. Ale téměř nikdo ke svému tvrzení není schopen předložit věcné argumenty. Inu, to je normální, zejména v epoše, která staví formu vysoko nad obsah, pro formy čehokoli (zejména komunikace) vytvořila desítky pavěd, které vyučuje na stovkách univerzit, takže dnes už přesně každý ví, jak má skládat ruce a naklánět hlavu, jen neví, co by ještě k tomu řekl – prostě proto, že vlastně nemá, co říci. A tak produkuje slovní šum, verbální smog.

Co je na tom ovšem neblaze pozoruhodné, je to, jak rychle se těmto praktikám přiučují naši novináři, ti, kteří se po léta vytahují, jak právě oni znají vždy a celou pravdu a jsou povoláni ji publiku předestírat. Tématem Zemanova portrétu se zaplnily čelné strany tiskovin a hlavní zprávy televizí, věci se věnují stovky řádků a desítky minut vysílání. Proč? Ne proto, že by Zemanův portrét lámal měřítka a znamenal víc než jen státníkovu tvář, na kterou budou hledět děti ve školách a lidé na úřadech. Ne. Důvodem je, že je to prostě snadnější, než něco pořádného dělat. Ocitovat psychology, estéty, kritiky, uměnovědce a jiné šarlatány o názor na prezidentské foto nedá práci skoro žádnou. Zato pokusit se pochopit a publiku pak srozumitelně podat příčiny občanských válek v Tunisu, Egyptě, Sýrii, Mali a jiných částech toho nešťastného afrického světadílu, to dá práci sakramentskou. Nastudovat si dějiny vztahu Židů a Palestinců, vědět, co je kibuc a jak se liší (nebo neliší) od různých jiných historických komun a komunit. Pochopit extrémně složitou roli Saudů ve všech konfliktech té části světa. Nebo třeba jen pozorně poslouchat projevy lídrů evropské unijní politiky – a vyčíst z nich to prázdno hezkých slov, zakrývající hodně šeredné ekonomicko-kolonizační úmysly. To všechno je práce, a ne právě lehká. Ale je to ta práce, kterou bychom právem od novinářů čekali. A od médií pak příhodný prostor, skýtaný těmto tématům, která mají potenciál formovat naši společnou budoucnost, což patrně do značné míry dokáže i příští prezident, ne tak jeho fotka, byť sebelepší.

A tak si otevřete noviny a pustíte televizi, a máte v ruce 90%  obsahu s tématem Zemanovy fotografie a sotva 1% s tématem všech těch konfliktů, třenic a genocid, které mohou tak snadno přeskočit Středozemní, Černé či Rudé moře a natéci do našeho českého „smrádku, ale teplíčka“. Kdo za to může? Novináři, jejich lenost, neschopnost, a tedy – nepráce.

Petr Žantovský