Mám ale za to, že se dotýká věci zásadní, a to je svoboda, respektive její omezování. A to je myslím jedna z hodnot, na nichž stojí náš civilizovaný svět, který je aktuálně ohrožován zvenčí. Ohrožujeme si jej ale i my sami, nenápadně, ale přece.

Příkladem stůjž Ochranná organizace autorská, neboli OSA. Sdružení, které si už léta drží vylobbovaný monopol na vybírání poplatků za užití autorských děl v hudební oblasti, a to od vydavatelů, provozovatelů rádií, ale i hostinských, hoteliérů, prostě všude, kde zní veřejně nějaký zvuk, který si říká hudba. Snad s výjimkou krematorií, ale ani tím si nejsem zcela jist.

OSA se snaží rozšiřovat své monopolní postavení všemi směry. Onehdy například požadovala výběr poplatků za provoz televizí v lázeňských pokojích. Její sesterská organizace OAZA zase kaceřovala prodavačku v jakési veloprodejně, že si pouští při prodeji bicyklů rádio, a proto by měla platit ochrannému svazu.

Proč se tyto bizarnosti dějí, nám objasnil mezi řádky předseda představenstva OSA Roman Strejček. Ve svém časopise Autor-In se rozčiluje, že na rozdíl od analogových časů LP desek a magnetofonových pásků, dnes může každý digitálně zkopírovat cokoli ve stejné kvalitě. Zákon to pro vlastní potřebu připouští, což se panu předsedovi nezamlouvá. Podle něj by bylo správné, když si koupíte cédéčko pro domácí poslech, neměli byste mít právo si ho zkopírovat zdarma do své cestovní empétrojky či do mobilu nebo tabletu. Za každé takové užití byste měli platit. Jenže to se asi opravdu nedá zajistit jinak než tisícihlavou armádou autorskoprávních policajtů, domovními prohlídkami a totálním pošlapáním soukromí. Ač ani to není úplné sci-fi. Nedávno zamítnutá autorskoprávní úmluva ACTA připouštěla, že se vám budou na letištích do vašich přístrojů vlamovat celníci, aby zjistili, zda nepašujete kopírovanou písničku bez paragonu o jejím zaplacení.

Myslím, že OSA opět pláče na špatném hrobě. V 90. letech sama připustila, aby gramofonový průmysl ovládl kartel pěti silných nadnárodních společností, který vyšponoval ceny do mnohonásobku reálu, a tak vlastně urychlil technologický pokrok. Nehorázné ceny vyprovokovaly kopírovací mánii. Velké firmy teď se zpožděním procitají, zjišťují, že kráčí na buben a OSA s nimi. Prodej zvukových nosičů dramaticky klesá limitně k nule, takže OSA hledá jiné zdroje příjmů. Neklade si však otázku, zda si náhodou i tento problém tak trochu nezpůsobila sama tím, že před lety, když na to byl správný čas, držela basu s výrobci, a nikoli spotřebiteli.

A aby nebylo pochyb o tom, kde OSA stojí, dodává pan předseda Strejček hned začerstva, že kdo s jeho pojetím autorskoprávního kobercového náletu nesouhlasí, rovnou tím přiznává, že sám pravidla porušuje. Tedy že ten, kdo diskutuje o smyslu, míře a mezích ochrany autorských práv, je v podstatě zločinec, pan předseda říká doslova „potrefená husa“. Mám za to, že podobný vrchnostenský tón ani nenapraví to, co je na vztahu tvůrců a konzumentů pochroumáno, jen prohloubí propast mezi oběma tábory, a bojím se, že spíše ke škodě tvůrců. V důsledku tak OSA, mající chránit jejich zájmy, jde v podstatě proti nim.

Petr Žantovský