Vstup do NATO před oněmi 25 lety byl většinou české společnosti vítán a považován za dílčí vyvrcholení našeho „návratu na Západ“. Ti, kteří takové rozhodnutí kritizovali, byli ve výrazné menšině. Jejich názory upozorňující na fakt, že sotva před pár lety jsme se tehdy s radostí a úlevou vyvázali ze závazků Varšavské smlouvy, a proto bychom neměli se vstupem do jiné vojenské aliance příliš spěchat, nebyly většinou politiků i českou veřejností brány vážně. Tehdy rozhodující politické strany, zejména ODS (kromě svého předsedy Václava Klause, ten však neměl politickou sílu „pro-NATO“ nálady uvnitř své strany zmírnit), byly vnitřně stranami plně podporujícími vstup do NATO. Prezident Václav Havel, který původně navrhoval rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO jako „relikty studené války“, svůj názor ve prospěch našeho členství v alianci také změnil.

Že NATO není žádný bájný „mírotvorce“, jsme se přesvědčili sotva pár dnů po našem vstupu do této aliance. To, když NATO porušilo svůj obranný statut, postavilo se na stranu kosovských Albánců a následně více než tři měsíce intenzivně bombardovalo („humanitárně“, jak leteckou agresi NATO proti zdecimovaným Srbům nazval Havel) vojenské i civilní cíle na území Srbska. Definitivně se tak potvrdilo, že z obranné vojenské struktury, jejíž součástí jsme se v březnu 1999 stali, se stala struktura útočná.

Následovaly další války, ve kterých NATO – více či méně viditelně – hrálo významné role, čímž se naše zahraniční a bezpečnostní politiky stále více podřizovaly zájmům rozhodujících států aliance, zejména USA. Pravidelně jsme slyšeli, že se „někde“ bojovalo „za Prahu“. Tu v Bagdádu, tu v Kábulu. Ve skutečnosti jsme „Prahu“, a už vůbec ne vlastní zájmy, nehájili nikde. Vždy jsme ochotně sloužili k obhajobě zájmů jiných. To je realita, kterou lze popírat jen těžko.

Dnešní, nekritické a oslavné, připomínky vstupu České republiky do NATO budou zřejmě využity k vyjádření české politické vůle nasměřovat alianci do „nevojenského“ angažmá na Ukrajině. Již nějaký čas to hlásá prezident Pavel, v jehož „armádním“ názorovém vleku se Fialova vládní politika veze. Pavlovy názory, jak to tak vypadá, příliš nepočítají s pojistkami či brzdami, jak se vyhnout další eskalaci v prostoru na východ od naší země a namísto politické zdrženlivosti se spíše podobají válečnickým názorům náčelníka generálního štábu Řehky. Naposledy to přece český prezident potvrdil, když hájil účast vojáků NATO („vojáci NATO neexistují“) v „nebojových“ činnostech na Ukrajině. Prezident a česká vláda v tomto kontextu souzní s názory polského ministra zahraničí Sikorského tvrdícího, že „Putin má strach, nikoli, že my máme strach z Putina“, rozumí si s politickými reprezentanty Pobaltí a zdá se, že všichni společně vůbec nevnímají váhavé či odmítavé reakce přicházející z Německa, Itálie, dokonce i v posledních týdnech z USA.

Namísto oslavných ód, namísto klanění se Havlovi či Albrightové, by bylo užitečné připomínky 25. výročí vstupu do NATO využít k racionální a uvážlivé debatě o bezpečnostních rizicích a hrozbách dneška. Měli bychom se vyvarovat nemístných siláckých gest a „zásadních“ výroků. Je dávno nejvyšší čas „ubrat rétorický plyn“ a zkusit rozhodovat s rozumem a ohledy na zájmy občanů této země. Ti si válku nepřejí.

Je toho ale Fialova vláda mohutně posilovaná prezidentem Pavlem schopna? A vidí vůbec vyhnutí se válečné eskalaci za svoji vládní prioritu a svůj hlavní vládní úkol? Prozatím to tak nevypadá, bohužel.