Jsem založením pesimista. Z mého pesimismu mne ale spolehlivě vyvede to, když je někdo pesimističtější než já. Pak se ze mne stává vynucený optimista, který má potřebu oponovat. Nevím, zda to platí vždy, ale v mých názorech na politiku rozhodně ano - věřím, nebo alespoň chci věřit, že svoboda (jakkoli si nemyslím, že by byla tou hlavní hodnotou) je pro lidi důležitá. Možná to tak nevypadá, ale když přijde na lámání chleba, pak se o ní dovedou porvat. Vidíme to například v Řecku.

V českých podmínkách, jsouce nakažení věčným pravdoláskařským mudrováním a brbláním nad naší povahou, máme tendenci zoufat si, že jsme národem, který nejde do boje, vyčkává, švejkuje, vždy se přizpůsobí, má rád své pohodlí a nechce riskovat. Tato mediální klišé hravě vyvracejí slavné okamžiky českých dějin a příběhy známých či naopak téměř bezejmenných českých hrdinů. Možná se tak snadno nehrneme do ulic a jsme skeptičtí, to ale neznamená, že námi necloumá láska k vlasti a úcta k hodnotám vybudovaným a předaným nám našimi předky a vědomí zodpovědnosti za jejich další přenechání našim dětem a vnukům.

Ostatně, málokterý národ se také může pochlubit nejvyšším ústavním činitelem, který by šel proti většinovému mínění zdegenerované postdemokratické společnosti, zastával konzervativní hodnoty v době, která konzervativním hodnotám nepřeje, předvídal úskalí budoucího vývoje v čase, kdy všichni naivně věří ve světlé zítřky a kritizoval to, co někteří zjistí až za další dekádu. Už to je jistým způsobem znamením toho, že to s naší malou zemí uprostřed Evropy nemůže být zase tak špatné.

Od chvíle, kdy si někteří politici uvědomili, že skupina voličů znechucených současnou politkorektní ideologií začíná strmě (a z hlediska volebního potenciálu velice zajímavě) nabývat na síle, snaží se občas vydat nějaké politicky nekorektní prohlášení, aby nevypadali tak úplně mimo. Vypadají i tak - nevím, proč to dělají, protože jim jejich výroky málokdo uvěří, ježto stojí v rozporu s jejich dosavadním jednáním. Jsou to jen slova. Většinou je navíc říkají až ve chvíli, kdy už jaksi není zbytí a kdy si je rozzlobení voliči takříkajíc vyžadují.

Václav Klaus naproti tomu hlásá věci nepohodlné se značným předstihem a až teprve poté je mu dáno veřejným míněním za pravdu. To je rozdíl mezi populistickým a konzervativním politikem.

Dobře to vidíme i na posledním tématu, které se prezident snaží ve svých projevech a myšlenkách akcentovat poslední tři čtyři roky. Světová, globální vláda. Vcelku logické pokračování kritiky EU, ale ne samozřejmé. Někteří se nepropracují ani ke kritice EU (natož, aby se odvážili vidět dále), někteří se zase při své opožděné kritice EU tváří kdovíjak hrdinně, ačkoli by se měli spíše stydět, že se přidávají až nyní. Jen málokteří z politiků pak dokáží vývoj předvídat s takovým předstihem, aby postřehli nové rodící se nebezpečí, které si dosud společnost neuvědomovala. A ještě méně častý je politik, který je schopen neusnout na pomyslných vavřínech a jít ve svých myšlenkách dál, třebaže by bylo lákavé vychutnat si chvíli, kdy i ostatní došli k poznání toho, co on už dlouho hlásal a jeho dříve vysmívané myšlenky se staly všeobecně sdílenými.

Takový je Klaus. Ve chvíli, kdy ostatní politici pomalu začínají lamentovat nad Evropskou unií, on se už trápí světovládou.  

A jak sám přiznává, jde o téma, které považuje za naprosto zásadní – jak ve světě, tak ale nejaktuálněji právě v Evropě.

Nejnověji se k němu vyjádřil v projevu na konferenci "Globální vláda versus národní suverenita: Je to příští velká ideologická válka Západu?", která se konala v kalifornském Los Angeles 10. června.

V jinak dobrém proslovu ale vidím zbytečně velký pesimismus. Nebo málo naděje, chcete-li.

Jistě, téma nelze brát na lehkou váhu. Jistě, co vidíme kolem sebe, spíše naznačuje, že tento boj zatím prohráváme. A jistě, prezidentův projev byl určen pro jinou cílovou skupinu, než kdyby hlava státu mluvila k národu. Ale i tak v něm cítím až příliš velký pocit frustrace a bezmoci. To ostatně Václav Klaus sám přiznává:

"Má současná frustrace je téměř absolutní a - znovu - můj převládající pocit je pocit bezmoci. Můj předchůdce v úřadu je celosvětově znám pro svou esej ´Moc bezmocných´, ale co už není tak dobře známo, je to, že byl vždy tvrdým zastáncem ideologie globální vlády a choval národní státy v přezíravém opovržení. Mluvil o nás jako o ´čecháčcích´ - když to do angličtiny přeložím jako ´úzkoprsý malý Čech´, bude to ještě velmi jemný překlad," postěžoval si Klaus v USA.

O kousek dále si pak posteskl, že v našich zeměpisných šířkách není mnoho těch, kteří by si nebezpečí světové vlády uvědomovali, protože si neuvědomují ani nebezpečí plynoucí z EU.

"K mé velké lítosti není region střední a východní Evropy - se svou nešťastnou komunistickou zkušeností - v tomto ohledu pomocí. Čekal jsem k takovým plánům (tj. globalistů) větší odpor mezi občany těchto zemí, ale tento odpor se nedostavil. Lidé v těchto zemích si nesprávně vyložili evropskou realitu. Nebyli dostatečně pozorní k jejím nuancím a tendencím. Věřili, a stále věří, že napochodovali ´zpátky do Evropy demokratických národních států´, zatímco směr, kterým se ubírají, je spíše ´výzva k supranacionální Evropské unii´. Exponenti globální vlády jim nepřestávají říkat, že i nejmenší kritika této cesty je implicitním voláním k návratu do státu sovětského typu. Je těžké přesvědčit obyčejné lidi, že je to naopak."

Prezident zde mluví obecně o středoevropském regionu, ale z kontextu je jasné, že má na mysli i naši zemi. V jiném textu, zápiscích z této poslední cesty do Spojených států, pak říká, že ve vítězství demokracie vůči globalizačním plánům skoro nevěří:

"V následujícím panelu je nastolena otázka, zda mají liberální demokracie sílu se globálnímu vládnutí vzepřít. Říkám, že bych si to přál, ale moc tomu nevěřím. Tak už se zase radši vraťme do Evropy, abychom nežili v iluzích," stýská si prezident.

Do jisté míry má Václav Klaus na takový pesimismus právo, zvláště, žije-li obklopen především domácími politiky, mezi kterými skutečně obavy tohoto typu nezazní, jak je rok dlouhý, či zahraničními politiky, kteří naopak o globálním vládnutí básní a na jeho přípravě se podílejí. Ale vedl na toto téma někdy prezident, který je znám svými častými cestami po regionech, debatu s námi, obyčejnými lidmi? Myslím, že by byl překvapen, kolika lidem tyto souvislosti začínají docházet - díky tomu, že o nich mluví, a nebo i bez toho.

Někdo může namítnout, že když po oťukávání (několikerých zmínkách tohoto tématu ukrytých v různých starších projevech a textech) představil Václav Klaus téma nebezpečí světovlády v zásadním projevu 28. října 2010, reakce médií byla podle očekávání. Nulová. Pokud prezident chtěl vypustit pokusný balónek, aby zjistil, jakou jeho slova naleznou odezvu, mohl být zklamán a skutečně mohl nabýt dojmu, že s tímto politickým tématem nemá šanci veřejnost více oslovit. Nevěřím ale, že by takovou reakci nepředvídal - musel naopak počítat s tím, že reakce médií nemůže být už z principu jiná a že proto ani nemůže být měřítkem toho, co lidé o tomto tématu smýšlejí. Ba spíše naopak. To, že sdělovací prostředky toto téma ignorovaly, spíše potvrzuje naléhavost Klausových slov, než aby je vyvracelo.

Od té doby jsem přesto získal pocit, jakoby prezident svou kritiku světovlády tak trochu uklidil do šuplíku, zřejmě právě pro onen (mediálně klamný) dojem, že toto téma ve společnosti nikterak nerezonuje. Až v poslední době v jeho textech zmínky o světové vládě zase ožily (například v jeho poslední knize či v posledním čísle newsletteru CEPu). Myslím, že to je dobře. Stále ale cítím jakousi opatrnost. Dokladem toho může být i to, že poměrně důležitý projev z Kalifornie, o kterém je řeč, vyšel na prezidentových webových stránkách jen v anglickém znění, jakoby prezident ani nepovažoval za důležité jej zmínit doma.

Není to přitom nedůležitá konference - už jen to, že se prezident zúčastnil (a byl dokonce jedním z hlavních řečníků) takto tématicky zaměřeného panelu, je jasný vzkaz a politické gesto. Mnoho politiků jezdí na konference o globálním vládnutí, ale málo už na takové, kde by se globální vládnutí kritizovalo jako hrozba pro demokracii. V médiích jsem o tom ale podle očekávání nenašel zmínky a i ten, koho téma zajímá, si musel projev i na Klausově webu přelouskat z cizího jazyka. Zlomil snad prezident nad veřejností v tomto ohledu hůl a nechává si téma jen na intelektuální debaty "malé skupinky" lidí kdesi v Americe?

Nemyslím. Přesto jsem přesvědčen, že by prezident potřeboval ujistit, že lidí, kteří jeho obavy a kritiku globální vlády sdílejí a berou jeho slova vážně, je v naší zemi poměrně hodně.

Proč si to myslím? Sleduji různé nezávislé webové servery zaměřené na tuto problematiku (o jeden takový se dokonce starám, ale zdaleka není v našich poměrech ojedinělý, což je také určité unikum ve srovnání s okolními zeměmi - tak velký počet alternativních zpravodajských webů v okolních zemích není) a mám i informace o jejich denní návštěvnosti. Denně každý z nich sleduje několik tisíc čtenářů, což při jistém zprůměrování (čísla nelze jednoduše sečíst, protože skupina čtenářů se leckdy překrývá) může znamenat zhruba deset tisíc lidí, kteří každý den hledají alternativní informace o světovém dění (alternativní k tomu, co nám hlásají hlavní média). To se může zdát jako malé číslo ve srovnání s celou populací, ale jako armáda lidí, kteří by se mohli zapojit do práce, to není zanedbatelné. I jeden člověk zmůže hodně, o co více pak mohou dokázat tisíce a desetitisíce lidí, kteří otevřeli oči a jsou ochotni svůj stát a národ bránit?

A to mluvím jen o lidech, kteří aktivně vyhledávají informace tohoto druhu - pak je tu ale spousta těch, kteří mají podobný zdravý názor, aniž by na tyto servery chodili (třeba proto, že si tento svůj názor učinili už dříve a vysedávání u internetu už považují za zbytečné), ale ve chvíli, kdyby tyto názory někdo začal veřejně tlumočit, jistě by ho podpořili. Jejich počet si netroufám odhadnout, ale půjde jistě o nezanedbatelně vysoké číslo. Možná by svým profilem nezapadli úplně mezi posluchače seminářů CEPu, ale na obraně proti globalistům by se sjednotit dali.

Osobně také znám skupinky aktivních a schopných lidí z různých regionů této země, kteří nejsou jen konzumenti podobných zpráv, ale lidé ochotní ke konkrétním činům - jakýsi možný zárodek rodící se opozice. A znám i skupinu významných byznysmanů, kteří si jsou nebezpečí témat spojených s Novým světovým řádem a jeho agendou rovněž dobře vědomi a taktéž přemýšlejí, co a jak tváří v tvář těmto výzvám dělat.

Konečně, zmiňoval-li Václav Klaus ve svém projevu, že byl Václav Havel propagátorem konceptu světovlády, pak to možná byla nová informace pro jeho americké publikum, ale pro většinu obyvatel České republiky je to notoricky známá věc - pro velkou část z nich pak věc hodná opovržení. Odvážím se říci, že většina těch, kteří takzvanou "pravdolásku" nemusejí nebo vyloženě nesnášejí, si je také dobře vědoma právě této globalizační agendy, kterou s sebou tato pátá kolona nesla a nese a rozhořčeně ji jako takovou odmítá. Tím chci naznačit, že drtivá většina odpůrců politiky Václava Havla (a že jich v naší zemi je) rozumí těmto souvislostem a vnímá nebezpečí vznikající totality. To, že o tom média nereferují, tedy ještě nic neznamená.

A souvisí-li světová vláda s projektem Evropské unie, jak prezident ve svém projevu argumentuje (že EU je předstupněm pro globální vládu), pak není bez zajímavosti už několikáté zjištění výzkumných agentur, podle kterých jsou příznivci EU v naší zemi už několikátý rok v menšině. Je-li tedy možno Českou republiku hodnotit jako z větší části euroskeptickou zemi, pak má Václav Klaus k dispozici minimálně polovinu občanů potenciálně schopných přijmout i jeho teze o nebezpečí, které přijde hned po Bruselu.

Řečeno ještě jinak, Václavu Klausovi se povedlo úspěšně zvednout téma hrozby EU a oslovit jím veřejnost, myslím tedy, že je jen otázkou času, kdy dokáže aktivovat veřejnost i s tématem, které logicky následuje.

Téma hrozby světovlády leží navíc netknuté politickou konkurencí a zvednout jej je kromě morální povinnosti i nezanedbatelná výhoda, jakou jen může mít ten, kdo si nové téma nenechává vnutit, ale kdo je sám nastoluje (dá-li se to ale říci o světovládě, která nám je lidmi za oponou vnucována takřka s brutální bezohledností).

Neviděl bych to tedy tak černě, pane prezidente...