Anežka Hrůzová se narodila ve vesnici Malá Věžička u Polné na Jihlavsku 16. dubna 1879. Dvacátého devátého března 1899 šla dívka cestou z Polné okolo lesa Březiny, kde ji neznámý pachatel přepadl a brutálně zavraždil. Její tělo bylo nalezeno až 1. dubna. Anežka měla proříznuté hrdlo, roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky sexuálního zneužití a poblíž těla bylo nalezeno jen málo krve. Také poloha těla byla neobvyklá. To vedlo některé vyšetřovatele k domněnce, že místo nálezu není místem činu, že s tělem oběti bylo manipulováno, že snad bylo do lesíka přineseno až po smrti.

Na konci 19. století již byla forenzní věda na dost dobré úrovni, i když ještě nevyužívala všechny poznatky běžně známé dnes. Přesto právě polenský případ zaráží mnoha závažnými opomenutími a pochybeními. Většina stop byla zničena davem ihned při objevení těla, kolem něhož neopatrně šlapalo hodně lidí včetně četníků. Velmi brzy se začaly vynořovat nepodložené spekulace o rituální vraždě, které silně ovlivňovaly svědky i vyšetřovatele. Vůbec se zdá, že celé pátrání probíhalo značně amatérsky a zaujatě. Nedostatek krve na místě činu byl interpretován jako důkaz o odebrání krve k náboženským rituálům. Vzápětí se strhla vulgární antisemitská kampaň. Podezření ihned padlo na mladíka Leopolda Hilsnera a další možné stopy a podezření byly brzy opuštěny. Leopold Hilsner byl totiž židovského vyznání, byť údajně nikoliv příliš horlivý, ani vzdělaný ve své víře, svědkové hovoří o prosťáčkovi s vlažným vztahem k náboženství. Rozhodně nešlo o ďábelského provozovatele satanských rituálů. Tento očividný fakt vedl některé komentátory ke spekulacím, že mladý Hilsner byl pouze pomocníkem v rámci většího židovského komplotu. Dobové ilustrace jej vyobrazovaly, jak drží nebohou Anežku za nohy, zatímco jiní dva židovští vrazi jí podřezávají hrdlo. Žádné důkazy nesvědčily o přítomnosti více pachatelů, přesto se myšlenka na židovské vrahy shánějící panenskou krev pro oslavu Pesachu snadno rozšířila. Lidová tvořivost začala produkovat přesvědčení o kolektivní vině židovských spoluobčanů. Zpívalo se: „Nekupujte u židů cukr, kávu mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku...“ Když se do případu vložil profesor Tomáš G. Masaryk, byl sprostě napadán nejen v tisku, ale i na univerzitě během přednášek.

Případ polenské vraždy není jediným zpackaným vyšetřováním v dějinách. Nikdy se neprokázalo, že by vrahem Anežky Hrůzové byl Leopold Hilsner, skutečný vrah Anežky Hrůzové nebyl dopaden. Nebýt vystoupení Masaryka a několika dalších rozumných lidí, nevěděl by dnes už nikdo o této špinavé historii zastydlého antisemitismu, k němuž se propůjčili novináři, četníci, lékaři, žalobce a soudce. Zcela nevýznamný Leopold Hilsner vešel do dějin jako symbol antisemitské pověrečné kampaně a z jeho procesu se stala aféra odhalující ostudné hlubiny české malosti v době, kdy čeští vlastenci již pomalu, ale odhodlaně a s oprávněným sebevědomím sahali po vysokých vědeckých, hospodářských, kulturních a politických pozicích.


Dějiny však nedávají zapomínat tak snadno. Ještě dnes, na počátku 21. století, se k této temné skvrně českých dějin hrdě hlásí několik podivínů z řad šovinistů a předkoncilních katolíků. Na adresy významných představitelů města Polné chodí anonymy vyzývající k informování veřejnosti o „židovských rituálních vraždách“, na internetu nalezneme hojně materiálu vztahujícího se k tématu nešťastné Anežky a její údajné rituální vraždy. Stejně jako před více než sto lety zaznívají i vulgární útoky na Židy a na Masaryka. Rituální pověra žije dál v tragikomické rovině konspiračních teorií, protižidovských výpadů a paranoických bludů. Polenský případ budí zájem mezi nadšenci věnujícími se temným záhadám historie a nevyřešeným kriminálním případům. Stejně tak ale fascinuje vyšinuté jedince, kteří věnují svůj čas dekadentnímu slídění po tajemných morbidních obřadech, po krvavých satanistických rituálech, po nočních můrách, po cizím neštěstí a smrti. Naštěstí je tato dávná aféra většině lidí lhostejná a při náhodném kvízu bychom již stěží našli člověka, komu by jména z tehdejší kauzy něco říkala.

Devatenáctiletá švadlena Anežka jistě toužila po klidném životě mezi milovanými členy rodiny, snila své sny a radovala se z běžných maličkostí. Je velmi smutné, že její památku pošpinili nejvíce ti, kteří se pasovali do role jejích obránců, ctitelů a hagiografů. Nebyli to Židé, ale nacionalističtí a náboženští fanatici, kteří bezostyšně vystavovali a vystavují obrázky s obnaženým a zkrvaveným tělem oběti a obsedantně ulpívají na děsivých detailech. V jejich zaujetí lze celkem snadno rozpoznat sexuální podtext s prvky sadismu. Neznámý vrah ukončil mladý a nadějný život ubohé dívky. Ale ještě více než sto let po vraždě ubližují Anežce ti, kteří parazitují na jejím osudu a zneužívají jej pro svou propagandu. V tomto smyslu byla smrt Anežky Hrůzové skutečně rituální vraždou. Ovšem nikoliv rituálem židovským, ale rituálem národnostní nesnášenlivosti, náboženského fanatismu, sadismu a zvrhlé sexuální fantazie. Bylo by správné a hezké nechat zabitou v klidu spát. Proto bychom měli odmítnout jakékoliv recyklování rituální pověry a ukázat na ubohost těch, kdo ji vytrvale oprašují. Řádný člověk se k takovým věcem neuchyluje a nepodporuje je.

Věra Tydlitátová
Psáno pro Prvnizpravy.cz