Ve skutečnosti nechtějí přijít o nespravedlivé výhody, kterými přenesli veškerou tíhu financování státu především na zaměstnance s podprůměrnými a průměrnými příjmy.

Kdo s čím zachází, tím také schází. Na začátku vlády pravice byl kolosální podvod, kterým se prudce snížily daně osob s nejvyššími příjmy pod záminkou, že to urychlí hospodářský růst.

Na konci Nečasovy vlády pak byla vzpoura jeho vlastních poslanců, kteří se zalekli toho, že ekonomika prožívá jednu z nejdelších recesí v Evropě, a přitom souhrnné zdanění českých subjektů roste. Sami by na to možná nepřišli, ale probudil je Václav Klaus, když řekl, že zvýšení všech daní a DPH zvláště poškozuje naši ekonomiku, brzdí ji, je to zkrátka nerozumný tah.

Daně skutečně rostly, přestože původně ODS lákala voliče na pravý opak. Všichni si pamatujeme na přísahy politiků z ODS, ale i TOP 09 – Nebudeme zvyšovat daně. Souhrnná daňová kvóta, souhrn daní a pojistného, které zaplatí čeští daňoví poplatníci, činila roku 2006 – před nástupem pravice – 34,9 procenta HDP. Byla sice pět procentních bodů pod evropským průměrem, ale přesto si ODS ve volbách vytkla za cíl, že ji sníží.

Skutečnost byla jiná. Pro rok 2013, jehož výsledky dosud neznáme, už Nečasova vláda plánovala souhrnnou daňovou kvótu 35,5 procenta, tedy skoro o procentní bod vyšší, než když se pravice ujímala vlády. Daně tedy rostly (čehož si nejspíš všiml každý). Jenže rostl i státní dluh, a mnohem rychleji.

Na horní palubě Titaniku bylo přesto veselo, protože přírůstek daňové zátěže mířil hlavně na ty dole. Dostal podobu prudkého zvyšování DPH za potraviny a další základní potřeby. „Prudké zvyšování“ DPH je přitom slabé slovo pro skok dolní sazby z 5 na 15 procent. Zasáhlo to hlavně domácnosti, které si více než základní potřeby nemohou dovolit. A tak když to sečteme, někomu šly daně nahoru, a někomu dolů.

O daňové politice Nečasovy vlády se proto dá těžko říci něco jiného, než že byla naprosto nemravná. Převzala všechny nesmysly po vládě Topolánkově, ale místo nápravy, která by spočívala v návratu k progresívnímu zdanění, zkoušela zachraňovat rozpočet utahováním šroubů pro průměrné a podprůměrné domácnosti. Nejnázornějším příkladem podvodného přístupu pravice ke zdanění byla rovná daň, neboť pravítko, podle kterého byla narýsována, bylo pěkně křivé. Zatímco lidé s běžnými příjmy platili i nadále svých 23 procent, když přepočítali superhrubou mzdu na předchozí standard, ve světě nejvyšších platů bouchaly špunty, neboť čím byl příjem vyšší, tím nižší byla efektivní sazba.

Druhou úlevu totiž nabízely stropy pojištění. Jen ty nejvyšší příjmy tak nakonec dosáhly na daň z volebních plakátů ve výši 15 procent. Čili ti dole platili stále stejně, ale těm nahoře zůstala v kapse polovina někdejší daňové povinnosti.

Nápadný efekt mělo také prudké snižování korporátních daní z 24 procent na 19 procent, což většina domácích firem nepocítila, neboť recese je uvrhla do ztráty a neměly z čeho platit. Zato velké energetické společnosti, telekomunikace či banky hlásily i při poklesu HDP rekordní zisky. A protože mají většinou zahraniční majitele, odesílaly z Česka rekordní dividendy.

ČSSD chce tento systém postavit zpátky z hlavy na nohy. Lidé s nejvyššími příjmy musí převzít spravedlivý podíl daňového břemene. Jsou komické výmluvy, že teď by se to mělo „pár let nechat beze změny“. Na to bude čas, až se vrátíme ke standardům civilizovaných zemí.

Takže progresívní zdanění, které se dotkne příjmů nad 100 tisíc měsíčně, zvýšené daňové pásmo pro firmy s dominantním postavením na trhu a náprava výstřelků s DPH alespoň v oblasti léků a knih. Důsledný výběr daní s použitím vyzkoušených evropských nástrojů, jako jsou registrační pokladny a majetková přiznání. A také spolupráce v EU v boji proti daňovým rájům.

Nestačí však peníze vybrat. Daně – a co za ně? Bylo by škoda zvyšovat rozpočtové příjmy, pokud by měly být rozházeny v nesmyslných výdajích, které si aranžují kmotři v pozadí. Jedním z prvních kroků nové vlády musí být důsledný audit rozpočtových výdajů. Chceme fungující stát, který slouží lidem, ne kmotrům. To je slib občanům, se kterým jdeme do voleb.

Bohuslav Sobotka