Obávám se však, že závěry nedělního mimořádného ÚVV jsou pouhopouhým jedním malým krůčkem na cestě za silnou, moderní a důvěryhodnou politickou stranou s výraznou voličskou podporou.

Jednou z hlavních zásad fair play, kterou se tak rádi a často zaklínají mnozí politici, je umění vyhrávat, ale také přijímat prohry, avšak především schopnost podat po každém zápase svému soupeři ruku a nadále jej respektovat.

Bohužel černobílé vidění světa Miloše Zemana naordinovalo už před dvaceti lety do ČSSD vnitrostranické mechanismy, které jsou fair play na hony vzdáleny. Po svém zvolení předsedou strany v roce 1993 nejprve nemilosrdně zatočil se svými oponenty, z nichž část zahnal do stranické ilegality a část úplně vyhnal ze strany. Poté se zbavil těch, kteří mu v jeho nástupu do ČSSD pomáhali, aby jim snad nemusel být vděčný.

V druhé polovině devadesátých let v rámci „boje o Strakovku“ naordinoval do vnitrostranického života nemilosrdnou řežbu o místo na slunci v rámci ČSSD spojenou s rituálními popravami těch, kteří měli jiné názory, anebo byli zkrátka jen lepší a schopnější než většina ostatních. Tato regionální „povstání neschopných“ postupně zbavovala sociální demokracii schopných odborníků a rozdělila ČSSD na federaci regionálních bojůvek.

Silná osobnost Miloše Zemana takto nastartované vnitrostranické poměry a mechanismy dokázala překrýt směrem ven, ovšem zejména v období menšinové vlády ČSSD a opoziční smlouvy se sociální demokracie postupně začala dělit na ty vyvolené a ještě vyvolenější.  

Ostatně Zemanovo heslo té doby, kterým hodnotil svou personální politiku – „použít, zmačkat a zahodit“, je jistě dobře známé. A tak začal házet přes palubu své dlouholeté spolupracovníky, kteří ČSSD věnovali nejlepší léta svého života a nahrazoval je oddanými a všehoschopnými mladíky typu Tvrdíka či Mertlíka.

Když v roce 2001 odcházel z postu předsedy ČSSD, aby se mohl jako „nezávislý politik“ ucházet o post prezidenta republiky v roce 2003 (ač to vehementně veřejně popíral), už tehdy si vytvořil model „poslušného předsedy ČSSD“, který jej bude poslouchat na slovo. V té době padla Zemanova volba na Vladimíra Špidlu, který měl dle něj „nejmenší deficit pracovitosti, inteligence a morálky ze všech sociálních demokratů v Česku“.

Jenže „slabý“ Špidla dokázal porazit ve volbách v roce 2002 Václava Klause a navíc sestavil levo-pravou stojedničkovou vládu, takže Václav Klaus se nestal v rámci předjednané opoziční smlouvy č. 2 premiérem a Vladimír Špidla předsedou Sněmovny, čímž by se Zemanovi otevřela dálnice směr Hrad, jak předpokládal.

Bylo logické, že Václav Klaus bude pohlížet stejným směrem, a tak Miloš Zeman rozehrál směrem dovnitř ČSSD další neupřímnou hru, která zase ČSSD začala rozdělovat na Zemanovce a ty druhé. Prohlásil, že na prezidentský post bude kandidovat až ve druhé volbě za situace, kdy nebude žádný vhodný kandidát. Počítal totiž (celkem správně), že Václav Klaus nebude v první volbě zvolen, už však nepočítal s tím, že Klaus se s prohrou nesmíří a bude kandidovat znovu.

A tak mu nezbylo, než se postavit Václavu Klausovi. Jeho nepříčetná zuřivost vůči Vladimíru Špidlovi a jeho tehdy statutárnímu místopředsedovi Stanislavu Grossovi ho vedla k neveřejnému prohlášení, že první, co jako prezident udělá, rozpráší Špidlovu stojedničkovou vládu, Špidlu zavře do blázince a Grosse do basy. O svém zvolení potom nejednal s vládními poslanci, a to ani s těmi za ČSSD, ale s komunisty a přes prostředníky i s ODS.

Bylo tedy celkem logické, že Špidla, Gross a někteří další neměli chuť a ani důvod Zemana volit. V roce 2003 měla ČSSD ve Sněmovně 70 poslanců, Zeman dostal v prvním kole hlasů 76 a volba pro něj skončila, neboť do druhého kola nepostoupil. A protože Zeman neumí prohrávat a nebyl ochoten připustit, že hlavním viníkem své prohry byl především on sám, nastal čas hledání viníků.

Tvrdík k Zemanovi přispěchal se seznamem lidí, kteří Zemana údajně nevolili, a tak vznikl z části zcela vymyšlený seznam 27 údajných „zrádců“, v němž byla celá řada lidí, kteří Zemana volili a naopak, nebyli tam poslanci, kteří se na klubu i chlubili „že Zemana nevolili a doma je za to pochválili“. Nesmyslný, nesprávný a nepravdivý počet 27 vycházel z předpokladu, že Zemana volila také většina komunistů, což byl zásadní omyl. Ti měli v prezidentské volbě jiného favorita.

Po vzoru amerického balíčku karet vůdců Al-Kaidy, určených k likvidaci, vznikl i balíček Zemanův a likvidace nepohodlných dostala zelenou. To vše se nemohlo nepromítnout do vnitřního života ČSSD, která se opět rozdělila na Zemanovce a ty druhé. Na zrádce a na mstitele. Spory se přesunuly i do poslaneckého klubu, který byl jako přetopený kotel, jen, jen se roztrhnout, což vyvrcholilo tím, že na přelomu let 2004-2005 byl klub více než tři měsíce bez předsedy.

Na sjezdu ČSSD v  roce 2005 učinil Zeman druhý pokus zpět ovládnout neposlušnou ČSSD prostřednictvím svého „poslušného“ předsedy. Zemanovu důvěru tehdy dostal Zdeněk Škromach a Zeman jej přijel osobně podpořit. A opět prohrál a opět nezapomněl. Nezapomněl ani Zdeněk Škromach, který nakonec prohrál nejen volbu předsedy, ale i prvního místopředsedy ČSSD, a to právě s Bohuslavem Sobotkou.

Díky těmto sporům se preference ČSSD dostaly do jednociferných hodnot. Svůj vliv měla i tehdejší „aféra“ Stanislava Grosse. Úbytek příznivců zastavila až změna ve vedení vlády a následně i v čele ČSSD, když se předsedou obého stal Jiří Paroubek. Jeho razantní rétorika a také nabídka smíru směrem k Miloši Zemanovi dokázala na čas zastavit válčení v ČSSD a také vedla k vysokému volebnímu zisku ČSSD, který však, bohužel, nestačil, na obhájení vládních křesel. Chyběl jeden poslanecký mandát.

Poté, co Zeman zjistil, že Paroubek není vhodným typem pro vodění na provázku, zvedl znovu prapor své pomsty a prostřednictvím své páté kolony začal opět ČSSD parcelovat. Trumfem v jeho rukou se stal „přeběhlík“ Melčák, který podpořil pravicovou vládu a posléze svým podáním, které jistě nepsal on sám, k Ústavnímu soudu zmařil v roce 2009 předčasné volby, které by zřejmě ČSSD jasně vyhrála.

Mezitím nastal zejména mediální hon na Jiřího Paroubka, který opět vyústil ve vnitrostranickou „vzpouru“, jež pod heslem „Paroubek nám prohraje volby“ nakonec přes volební vítězství ČSSD v parlamentních volbách v roce 2010 Paroubka natolik otrávila, že rezignoval na funkci předsedy ČSSD a později i odešel z ČSSD. Důvodem jeho odstoupení nebyl relativně nízký volební zisk, ale především téměř nulová loajalita některých členů vedení strany. Mezi ně, jak jinak patřili i Zdeněk Škromach a Michal Hašek.

Po odstoupení Jiřího Paroubka tak začala zatím poslední kapitola vnitrostranických bojů, kterou odstartoval sjezd ČSSD v roce 2011. I když se jednalo o souboj o post šéfa ČSSD, v podtextu byl od samého počátku boj o budoucího sociálně-demokratického premiéra. Oba aktéři – Bohuslav Sobotka a Michal Hašek disponovali téměř stejnou silou hlasů delegátů a bylo veřejným tajemstvím, že Michal Hašek už tehdy „nakupoval“ hlasy za přísliby trafik a postů.

Svou těsnou prohru Hašek nikdy neskousnul a okamžitě po sjezdu se začal on i jeho příznivci připravovat na sjezd další, což stranu opět uvrhlo do dalších šarvátek, vyhlazovacích válek příznivců Bohuslava Sobotky a velrybářských nákupů nových členů pro podporu Michala Haška v jednotlivých regionech. Velkou chybou předsedy Sobotky bylo, že trpěl zcela zřejmé dvojvládí a popravám svých příznivců v regionech jen tiše přihlížel a spoléhal na vnitrostranické dohody na nejvyšší úrovni, což se před sjezdem ČSSD v roce 2013 i stalo. Hašek nenašel dostatek sebedůvěry a boj o post předsedy dopředu odpískal. Ovšem jen naoko.

Po zvolení Miloše Zemana prezidentem totiž získal mocného spojence, který mu dal jasně najevo své sympatie a podporu při případném jmenování premiéra za ČSSD po vyhraných volbách (vždyť Bohuslav Sobotka je od roku 2003 na „seznamu zrádců“) a Hašek pochopil, že cesta k předsedovi ČSSD jistě a zaručeně může vést přes post premiéra.

A Zeman získal nového koníka, který ho v čele ČSSD bude ctít, poslouchat a zbožňovat. Dal to všem jasně najevo „brežněvovským“ objetím Haška na sjezdu ČSSD a dával to jasně i najevo v průběhu roku 2013. A Hašek jako věrný psík mu za odměnu dělal, co mu na očích viděl. No a zbytek příběhu je již dostatečně znám.

Opět se však ukázalo, že Zeman si zase vybral špatně, protože mu Hašek a jeho parta svou neuvěřitelnou naivitou, zbrklostí a amatérismem nadělali pěknou paseku a hlavně udělali čáru přes rozpočet v cestě za poslušnou vládou.

Bratrovražedný příběh ČSSD však zcela jednoznačně a evidentně nekončí. Hašek i Tejc dali při své rezignaci jasně najevo, že sice dnes prohráli, ale zbraně nesložili a budou jen čekat na vhodnou příležitost, jak se pomstít. A dali tak dovnitř ČSSD svým příznivcům jasně najevo, že rvačka je teprve ve druhém kole…. A na třetí se nemusí čekat příliš dlouho.

Je tak zcela jasné, že tito Pinocchiové nic nepochopili a jsou rozhodnuti se o své místo na slunci rvát tak dlouho, až stanou v čele vojska, které ale už budou tvořit jen oni sami.

Voliči dali v těchto volbách ČSSD žlutou kartu a dali jí taky jasně najevo, že pokud se nepřestane hašteřit, může v těch příštích už dostat červenou.

Aby se tak nestalo, ovšem nestačí jen usnesení jednoho ÚVV, ale opravdu zásadní sebereflexe, a to na všech článcích řízení. ČSSD by už také konečně měla pochopit, že dnešní Miloš Zeman je čestným předsedou úplně jiné strany a není a už nikdy nebude přítelem silné a sebevědomé ČSSD.

Michal Kraus