Vzhledem k tomu, že společnost je stále sofistikovanější, je její pochopení stále obtížnější, a proto narůstá podíl populace, která nechápe skutečnost, v níž žije. Čím méně však společenské jevy a procesy chápou, tím více jsou tito lidé přesvědčeni, že všemu rozumí. Příkladem mohou být současné války.

Málo známý je však boj v pojmové dimenzi.  Od vzniku řeči slovo reprezentuje prvek reality, ať již jako odraz hmotné skutečnosti anebo nové vytvářené skutečnosti tvořené pojmy.  Člověk a lidstvo prostřednictvím jazyka je tvůrcem-demiurgem nového světa. Tento nový svět pojmové reality se již také stal bojištěm soupeřících stran. Zatímco v klasických válkách se bojovalo o kóty, v této válce se bojuje o pojmy. Vzhledem k propojenosti pojmového a reálného světa, výsledky bojů o pojmy se promítají do reálné skutečnosti.  Kyberprostor a virtuální realita tyto procesy urychlují a prohlubují.

Jak tato válka v nehmotném prostředí probíhá? V první fázi, která má intelektuální charakter, se tvoří nová denotace pojmu v průsečíku vědeckých institucí motivovaných granty a zpravodajských informačních služeb. Je známo, že wikipedii upravuje CIA. Například vymezení hesla konspirační teorie se ve wikipedii během let zásadně proměnilo. V druhé fázi velkým kapitálem vlastněná a řízená média vkládají pojem s novou denotací do mediálních sdělení a tlačí v médiích politiky, novináře a intelektuály k používání pojmu s novou denotací. V třetí fázi intelektuálové, novináři, vědečtí pracovníci, kteří chtějí být „in“ začnou pojem nově používat. V této fázi se zapojují i intelektuálové alternativní scény, kteří v roli užitečných idiotů potvrzují používáním pojmu s novou denotací jeho zdánlivou validitu.  V další fázi je již pojem s novým obsahem všeobecně přijímán a používán a naopak, kdo slovo používá v původním významu působí podezřele.  

Někteří příslušníci této skupiny svazáků měli z doby války extrémní zážitky. Přední intelektuální a politická postava šedesátých let Ota Šik přežil v koncentráku díky tomu, že byl zahrabán pod hromadou mrtvých těl. Mimořádná osobnost mezioborového rozhledu a vědecké tvorby, vedoucí týmu mezioborového týmu známého díla „Civilizace na rozcestí“ Radovan Richta byl za svou odbojovou činnost vězněn v Terezíně, odkud byl nemocný Červeným křížem odvezen. Následující den byli členové jeho skupiny v Terezíně bez soudu popraveni.

Generační historická zkušenost vedla mladé lidi k touze vybudovat sociálně spravedlivou společnost, v níž by nebylo možné opakovaní historie. Takovou společností pro ně byl socializmus. O velké části této generace lze říci, že byla stalinistická.

Generační reflexe deformace společenského vývoje byla základnou a východiskem reforem šedesátých let s vyústěním v Pražském jaru. Charakteristikami „poválečného svazáka“ byl společenský étos a společenský rozměr jejich vizí.  Tato generace také po válce velice toužila po vzdělání a tuto touhu s velkým nasazením naplňovala. Profesor Václav Černý tvrdil, že žádná z předchozích generací nebyla v nasazení vzdělávat se srovnatelná. Tato budovatelská generace se především liší od posledních generací mládeže (normalizační, transformační, kybergenerace, rozmazaná generace) ve společenském étosu a společenském vnímání života. Poslední generace jsou především individualistické, konformní, konzumní a tržní. Budovatelská generace svazáků přes všechny chyby byla autentickou generací, která usilovala o realizaci své vize společnosti. Její tragédií je, že všechny tři pokusy o nastolení společenských změn skončily katastrofálně – únor 1948, Pražské jaro, Listopad 1989.

V polovině osmdesátých let jsem v Brně na konferenci o tehdejší mládeži dostal otázku: Jak bych stručně charakterizoval současnou mládež. Odpověď, jejíž pravdivost se roky potvrdila, zněla: “Je sociálně adaptabilní a pragmatická“. Samozřejmě, generace je diferencovaná, vedle makrospolečenských formativních procesů na mládež působí i další sociální jevy a procesy, vycházející především z rodiny. Přesto hlavní společenský generační tlak působil ve směru uvedených charakteristik – sociální adaptabilita a pragmatičnost.

Ve srovnání s předchozími generacemi, budovatelskou a reformní, tato normalizační generace neměla ideové a hodnotové zakotvení, pouze v adaptaci hledala svůj maximální osobní prospěch. V současnosti společnost ovládá především tato generace. Proto také společnost působí jako plachetnice, které se na moři urvalo kormidlo, nemůže proto držet směr a je větrem nahodile smýkána.

Generace, jako sociologická kategorie, byla definována Karlem Mannheimem jako velká sociální skupina utvářená výraznou společensko historickou událostí či výrazně změněnými společenskými podmínkami.  Toto vymezení generací je sociology všeobecně přijímáno. Generace je jako pupeční šňůrou spojeno se společností, v níž se narodily populační ročníky, které působením společnosti se z generace demografické stává generací sociologickou.  

V reakci na diletantské označování generaci jsem vytvořil typologii poválečných generací mládeže ve vazbě na nosné společenské procesy v době mládí dané generace. Do současnosti charakterizuji pět generací. Budovatelská, reformní, normalizační, transformační, kybergenerace a rozmazaná generace.   

V projevu v Terezíně zase Petr Pavel prohlásil: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů.“  Jak toto vyjádření chápat? Je zde řada možností.

V šedesátých letech jsem se několik let stýkal s prof. Irmou Lauscherovou, která jako židovka byla s dcerou a manželem celou válku v Terezíně.  Pochybuji, že by výroky Petra Pavla pro ni byly přijatelné.

Dokladem je mladý historik Michal Macháček, který byl za nejkvalitnější historickou monografií za posledních třicet let „nomenklaturními“ režimními historiky exkomunikován z historické komunity a živí se v zoologické zahradě. Připomíná to ostudnou historku, kdy na filozofické fakultě UK požadovali konjukturální trpaslíci po nejvýznamnějším českém filozofovi druhé poloviny dvacátého století Karlu Kosíkovi, v normalizaci vyhoštěnému z fakulty, aby pro přijetí na místo učitele prošel konkursem, v němž by tito trpaslíci posuzovali jeho odbornou úroveň.  

Normalizační generaci a na ní navazující další generace charakterizuje individualizmus, konformita a konzumně materialistická hodnotová orientace ústící v životní styl. Nelze proto očekávat jejich angažovanost ve společenské změně, jakékoliv revoluční chování, protože i když budou existenčně sotva přežívat, jejich individualizmus jim nedovolí angažovat se pro společnost, protože by tím ohrozili i to málo, co mají. Jejich vědomí naprogramované propagandou, individualismus, společenská atomizace a materiální orientace z nich dělají dokonalé tvory pro nastupující digitální totalitu.