Skoro by se dalo říct, že kam vstoupila noha amerického „četníka“ desítky let tráva neroste. A to mnohde doslova a do písmene.  A demokracie spíše živoří a je na tom v zásadě ještě hůře než před americkou „záchrannou misí“.

Kdo nevěří, ať zapátrá v oné nedlouhé historii posledních sedmdesáti let, počínaje srpnem roku 1945 útokem na Hirošimu a Nagasaki. Do konce 40. let stačili Američané „rozsévat demokracii“ pomocí svých ozbrojených sil a skrytou či otevřenou podporou proamerických sil v Jugoslávii, Itálii, Francii, Řecku či Albánii v Evropě, v Číně, na Filipínách v Asii, v Peru, Nikaragui, Kostarice či Portoriku v Jižní Americe, kdy ovlivňovali volby, podporovali vojenské převraty, během nichž umírali tisíce civilistů.

50. léta začaly USA ozbrojeným zásahem v Koreji s využitím chemických a biologických zbraní a používáním hromadného vraždění desítek tisíc politických vězňů soulským proamerickým režimem, který skončil rozdělením Koreje přetrvávajícím do dnešních dnů. A následovaly další intervence v zejména v asijských zemích (Vietnam, Čína, Írán, Indonésie, Laos), Afriky (Libanon) či jižní a Střední Ameriky (Britská Guyana, Guatemala, Panama, Ekvádor, Guatemala), Severní Ameriky (Haiti, Grónsko).

60. léta byla ve znamení amerických intervencí v Kongu (Zairu) v Africe, kde se díky USA dostal k moci diktátor a hromadný vrah Mobutu, v Brazílii, Guatemale, Bolívii, Uruguay, El Salvadoru, Panamě, Peru v Jižní a Střední Americe, Dominikánské republice, na Kubě v Severní Americe, opět v Řecku v Evropě, které přivedly k moci „černé plukovníky“ mající na svědomí desítky tisíc mrtvých, v Asii potom v Iráku (kde se k moci s pomocí USA dostal Saddám Husajn), Indonésii, Thajsku, na Filipínách a především vojenských krutostí a mnoha válečných zločinů s použitím napalmu, chemických i biologických zbraní ve Vietnamu, při nichž zahynulo více než 5 milionů Vietnamců.

70. léta zahájily USA bombardováním Laosu v Asii, „vojenskou pomocí“ v Bolívii, Nikaragui a Chile, kde se vojenským pučem dostal k moci diktátor a masový vrah Pinochet, Uruguay, „vojenskou a politickou pomocí“ Guatemale, El Salvádoru či Hondurasu v Jižní Americe, Portugalsku a Kypru (důsledkem toho bylo rozdělení Kypru na řeckou a tureckou část) v Evropě, v Maroku, Angole, Jemenu, Střední Africe čin na Seychelách v Africe, nebo ve Východním Timoru, Kambodži, Iráku, Afganistánu (včetně podpory Usámy bin Ládina), v Jižní Koreji v Asii a dokonce i v Austrálii.

V 80. letech je nejznámější americká politická intervence v Nikaragui vedoucí k téměř úplné hospodářské likvidaci země, americká vojenská intervence do Grenady a do Panamy, na Panenské ostrovy, do Hondurasu a politická a ekonomická intervence do řady afrických, jihoamerických a asijských států s cílem dosadit tam proamerické režimy. V neposlední řadě to bylo bombardování Libye, sestřelení několika libyjských letadel a potopení libyjských vojenských plavidel a vojenská podpora Iráku v ozbrojených konfliktech s Íránem.

90. léta začínají rozsáhlými vojenskými akcemi USA proti Iráku, který do té doby vojensky podporovaly. Téměř půlmilionová armáda USA přispěla k zabití více než 150 tisíc civilistů. Vojenská operace zasáhla i Kuvajt. Američtí vojáci v zemi zanechali několik tisíc kusů moderní vojenské techniky, kterou později použili muslimští teroristé. Následuje tříletá okupace Somálska, při které zahynuly tisíce domorodců. Vrcholí Američany podporovaná občanská válka v Angole, během které bylo zabito kolem 650 tisíc domorodců. Následují ozbrojené konflikty v Mexiku, Chorvatsku, Rwandě, Kongu, Súdánu, Iráku či Afganistánu (kde USA bombardují základny teroristů, které před tím sami vycvičili).

Vše vyvrcholí „humanitárním“ 78 denním bombardováním Jugoslávie s pomocí bomb s uranovým jádrem, podporovaným mimo jiné i humanistou a bývalým českým a československým prezidentem Václavem Havlem, které zabilo tisíce lidí a způsobilo ohromné ekonomické (600 mld. dolarů) a zejména ekologické škody, v důsledku kterých se dodnes rodí znetvořené děti. USA vyzbrojily tzv. Kosovskou osvobozeneckou armádu, kterou financovaly zejména z obchodů s drogami. Dnes do Evropy proudí desítky tisíc kosovských uprchlíků před tamním zločineckým režimem.

První dekáda nového tisíciletí započala rozsáhlou vojenskou invazí USA do Afganistánu a pokusy o vojenské puče na Filipínách, ve Venezuele, Libérii, Haiti, Rovníkové Guinei, atd.

Výsledky amerického „demokratizačního“ úsilí v druhé dekádě 21. století máme už všichni plně v paměti a jeho důsledky začínáme stále více pociťovat na vlastní kůži – arabské jaro, které rozpoutalo vlny nepokojů v do té doby stabilních států severní Afriky, jako jsou Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie apod., které spolu s americkými vojenskými operacemi v Afganistánu a Iráku iniciovaly vznik mocenských, vojenských, nelidských a strach nahánějících výbojů ozbrojených geril Islámského státu, vyzbrojených americkou vojenskou technikou a vycvičených USA.

Zdá se nanejvýš pravděpodobné, že první výsadky zárodečných vojenských buněk této novodobé apokalypsy bez problémů pronikají do Evropy z jihu přes Středozemní moře za tichého přihlížení amerických vojenských plavidel ve Středozemí a za hlasitého řehtání neschopného evropského úředního šimla.

Koordinátor EU pro boj proti terorismu De Kerchove ostatně nedávno zdůraznil, že dosud se zdráhal hovořit o riziku infiltrace islámských bojovníků humanitární cestou, aby to náhodou nepoškodilo humanitární úsilí. "Nyní to ale říkám: musíme být ostražití. Je relativně snadné vniknout do Evropské unie, když se člověk vmísí do proudu migrantů," řekl podle AFP de Kerchove na okraj ministerské schůzky ve Vídni.

Původci a iniciátoři současné imigrační tsunami USA si ovšem hrají na mrtvého brouka, skoro by se až dalo říct, že statisíce uprchlíků, které sami afričtí diplomaté označují za spodinu Afriky, Američanům způsobují potěšení, protože tak zcela jistě budou Evropu ekonomicky oslabovat, rozkrádat a rozkládat.

A pokud nastoupí roty zatím spících bojovníků Islámského státu, zřejmě po tisícovkách připlouvajících do Evropy mezi imigranty, aby zúčtovaly se zavrženíhodnou evropskou demokracií a nahradily ji právem šaria, zdá se, že to USA, které je vycvičily a vyzbrojily, nebude nijak pálit.

A tak místo, aby pomohly Evropě s vlnou zla, kterou samy odstartovaly, vnucují zejména východoevropským zemím strach z ruského medvěda, který co nevidět vyleze z díry a napadne Evropu z východu. A pro větší jistotu svých evropských bratří haraší vlastním válečným železem.

Jenže byly to opět USA, které rozpoutaly ukrajinské běsnění mající s nastolováním demokracie společného asi tolik jako holínky s hodinkami, které naopak začalo zcela logicky ohrožovat geopolitické zájmy Ruska.

Války se vedou zpravidla z náboženských důvodů, kvůli získávání nových území pro přelidněné země a pro získání nových zdrojů nerostných surovin. Rusko nemá ani jeden z těchto důvodů. Muslimská bratrstva, která od Evropy odděluje jen Středozemní moře a možná, že už ani to ne, naopak všechny.

A tak by měli naši, ale hlavně evropští politici poněkud změnit úhel pohledu na bezpečnostní rizika Evropy.  A místo sedání na lep americkým válečným poštívačům, kteří jen potřebují daleko od své domoviny vyprázdnit napěchované vojenské sklady, by měli urychleně začít řešit reálné hrozby, které se do Evropy valí každým dnem nikoli z východu ale od jihu.