Její vztah k ruskému protějšku byl a je spíše založen na poněkud schizofrenním realismu, kdy si neodpustila šťouchance tu o nezávislosti médií v Rusku, o činnosti nevládních organizací, pochybnostech o trestu pro Pussy Riot a zároveň byla ohromena dynamikou hospodářské spolupráce s Ruskem.

S jistou ironií by bylo možné tvrdit, že mají spolu přece jen něco blízkého – oba prožili kus života v bývalé NDR. A drobné kočkování k tomu zřejmě patřilo. Když jsme u té ironie, tak mají k sobě blízko i v přirovnání k ještě temnější minulosti, kdy je Merkelová předváděna v hnědé uniformě SA (zvláště v Řecku) a Putin zase se slavným knírkem, který ale nemá připomínat Charlie Chaplina.

Nyní německá kancléřka hraje ve svém druhém funkčním období zvláštní hru. Pomohla rozpoutat krizi na Ukrajině, musí z toho obvinit Putina a zároveň musí odhánět dotěrné Spojené státy („přátelsky“ odposlouchávající její telefon a nasazující agenty do její administrativy), které hledají či spíše zachraňují svoji pozici ve světě. Což mile připomněl rozhovor náměstkyně americké diplomacie Victorie Nulandové s velvyslancem na Ukrajině Geoffreym Pyattem: Nasrat na EU! („Fuck the EU!“).

Kancléřka musí projevit tvrdý postoj k Putinovi, a stejně tak se vyvarovat toho, aby ho označila za „nepřítele“, čehož se dožadují jestřábi v NATO. Zároveň musí hlídat, aby se sankce vůči Rusku neproměnily v novou německou, potažmo evropskou hospodářskou krizi, jejíž důsledky nelze ani dohlédnout. Jen obchodní bilance Německa s Ruskem činí 80 miliard eur (zhruba 2,2 bilionů korun, tedy dvojnásobek státního rozpočtu České republiky!).

Pokud někdo může s ruským prezidentem vůbec něco dohodnout (například dosud plané mise OBSE) pak je to právě kancléřka. Nejen proto, že Putin hovoří plynně německy a kancléřka plynně rusky. Ale proto, že Merkelová představuje poněkud drobící se EU. A proto bude muset kancléřka uhlídat i ukrajinské vedení a její válku na východě země. Ukrajina totiž patří EU, rozhodla. Musí tedy hájit zájmy „Evropy“. Ale jaké zájmy to jsou, když je nucena největším spojencem za zámoří ke konfrontaci s Ruskem a bez nějž je dohoda o statutu Ukrajiny nemožná, jakože je nemožná bez Spojených států?

S pokračující válkou přejímá Merkelová i zdaleka větší odpovědnost za masakry a následující „čistky“, které se na východě Ukrajiny odehrají poté, co armáda a tzv. Národní garda porazí proruské rebely. Role se obrátí, protože už nebude moci být ze zločinného vměšování obviňován ruský prezident, ale jen ukrajinští „proevropští demokraté“. Ale určitě ho obviní, že podněcuje východoukrajinské obyvatelstvo k nevraživosti k osvoboditelům z Pravého sektoru.

Bude proto zajímavé, zda a jak dlouho bude Putin líčen jako „ne přítel, a taky „ne nepřítel“. Zatím jestřábi navrhují lingvistický posun ze „strategického partnera“ na „protivníka“. A od něj není daleko k nepříteli. To si bude muset ještě kancléřka ujasnit.

Tento postoj bude rovněž určující pro českou politickou elitu (a s napětím čekající protiruská mainstreamová média), vždy číhající s nasliněným prstem, aby věděla odkud fouká.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda