Příčina  je kupodivu jednoduchá: policie. 400 policistů  vtrhlo tam, kam  podle názoru  těch u moci neměli nikdy vtrhnout, zatkla ty, které podle  těch samých neměla  zatknout.

Do stavu paniky se zjevně dostala i uplacená a neutralizovaná média. Komentátorky i komentátoři mluvící dokola věty, které musely i jim připadat stupidní, stejně jako politici přizvaní k mikrofonům. Jakoby se  hroutil mocenský systém. Premiér nezvěstný. Nebo spíše zalezlý někde ve svém doupěti. Chtěl být mimo, aby nemusel nic vysvětlovat. Aby nemusel nic slyšet o tom, co se děje. A média žvanící dál pořád ty samé žvásty, až jim došlo, že by neměly až  tak odhalovat, v jakém jsou stavu. Ukazovat, jak jsou slepá a hluchá. Pozvaní analytici produkující své bláboly, že nic nevědí a dokavad se nedozvědí, nemohou to přežvýkat a vyplivnout na obrazovku nebo do novin.

Rozpad systému, by se dalo říci. Možná jen na půl dne, možná na víc, možná ale na dlouho. A my laici, kteří bychom rádi věděli, ale jsme zpravidla už neochotní zapnout vlastní mozky, máme najednou nikoliv příležitost, ale přímo nutnost si rozebrat  vlastním mozkem, co nám to připomíná.

Mě to připomíná krach režimu, který po válce trval přes čtyři dekády. Někdy v polovině 80. let se začal hroutit, a také nečekaným způsobem: hlavní pilíř moci normalizátorů, jejich světlý vzor a naděje všeho lidstva, šestina světa začala mluvit o zástoji, o nutnosti perestrojky. Něco, co ti zdejší nečekali, na co nebyli připraveni. A pak to  šlo den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem. Glasnost. Co to bylo jiného, než když se někomu, kdo je opilý sám sebou, zvedne žaludek? Přestane se mít rád, začne si vyčítat to, na co jeho vzory byly hrdé. Nedělá snad ze zoufalství nakonec co může, aby sám sebe zničil? Bělověžský prales, podpis smlouvy o zrušení nerušimovo sojuza a sundavání praporu se srpem a kladivem dva týdny poté v Kremlu, to už byl jen rychlý, podivný a nutný konec. Bude se to opakovat? Tedy sice v malém, ale pro nás v postačujícím rozměru?

Možná je to tím, že v řadách policie dorostla nová squadra. Nahradila snad už ten mančaft, který se namlsal na krádežích společného majetku během privatizace? Anebo je to jinak. Vysvětlení nabízí třeba úvaha o tom, že se i  jim zvedl žaludek nad tím, co se s touto společností po 24 letech pochodu k údajnému kapitalismu stalo. Co se stalo i z nás samých. Možná tu byl ale jiný důvod.Třebas kulturní revoluce, nebo  spíše vliv jednoho, ale důležitého kulturního faktoru, abychom nevyvolávali přízrak rudé Číny z 60. let. Faktor, který změnil a mění něco někde uvnitř našeho vnímání. Vnímání sebe sama i světa. Třeba teď konečně došlo na slova“ kdo jiný než my, kdy jindy než teď“.  I policisti čtou detektivky. Když si přečtou třeba Larssonovo Milénium a řadu jiných, třeba ne tak chytlavých knih, tak jim dojde, jak snadno mohou být těmi vládnoucími využíváni a zneužíváni. A něco se v nich stalo. A tu svoji práci začnou vnímat jinak, včetně té  odpovědnosti, která  se sice občas zdůrazňovala, ale  nikdo ji od nich nepožadoval.  

Na tom bouchnutí mě zajímá i ta utajenost. Jak se mohlo stát, že to ti mocní, vědoucí a kontrolující nás, nevěděli? Jak to, že je to tak překvapilo? Premiér s třesoucími prsty na pultíku své miniaturní tiskovky vysvětluje najednou, jak jej udivuje, že zásah byl proveden pod kontrolou státních zástupců ze severní Moravy. A odkud jinud? Copak si Nečas nevzpomněl na Istvána, jak byl kvůli případu Čunek přeložen na podřadné místo v Brně?  A proč si nepřipomněl, jak před rokem byl případ Rath řízen zastupiteli ze severních Čech, tedy za jeho vlády?  Musel být nejspíše pod prášky a hodně nervózní.

Utajenost toho bouchnutí  je pozoruhodnou novinkou. Není pravda, jak tvrdí expert na tajné služby, že se prý něco muselo urychlovat, protože z pražského zastupitelství začaly informace prosakovat k kmotrům. Jestliže ve čtvrtek zasahovaly v domě kmotra, který žije v Monaku, rakouští policisté s vycvičenými psy ve svých uniformách, tak muselo jít o dobře a delší dobu plánovanou akci.  A nic se  neprosáklo.

Zdá se, že se něco ale  velmi podstatného změnilo. Možná to bude někdo vykládat jako státní převrat provedený policisty, ale pro mne je to svědectví o převratu v policii. Možná zatím jen v její části. Jestli je to převrat, tak je příslibem dobrého vývoje do budoucna. Příslibem, že přestaneme být manipulováni jako společnost  různými fyziky, chemiky, lékaři (těch je v mocenských strukturách skutečně „neúrekom“) a jinými „odborníky“, kteří  místo aby pracovali tam, kde by se svojí odborností mohli být užiteční, tak se starají o své zájmy na místech, kde nemají co dělat. Bravo policistům a státním zástupcům, kteří dali této společnosti zase naději.

Tak tohle jsem pod dojmem začínající situace napsal minulou středu, když jsem předtím dostal z  „prvních zpráv“ maila, že můj komentář k restitucím otisknou už ve čtvrtek a kdy propuklo to, co začalo tehdy hýbat – a stále hýbe – českou politikou. Chtěl jsem být vstřícný k redakci. Čas od času mi poskytuje prostor pro vyjádření názorů na věci, do kterých – jak mi to aspoň připadá – mohu vidět. Restituce, nedávná minulost, vysoké školství, to jsou oblasti, které sleduji, a to i aktivně. Politická scéna Česka k nim moc nepatří. Dnes ráno  jsem  dostal z redakce návrh, že můj týden starý komentář otisknou, protože se jim jeví  stále aktuální. Potěšilo mne to, ale vyhradil jsem si, že se to pokusím aktualizovat. Tolik věcí se přece stalo a děje. Každý den se našinec může bavit přicházejícími zprávami. V pátek se zdálo, že to Nečas ustojí, v sobotu se začalo o tom pochybovat (ale jen u těch několika předvídavějších), v neděli padnul a předal presidentovi demisi. Dnes se zdá, že ho co nejdříve zatknou. Mezitím vyplouvají nad hladinu opatrného mlčení stále nové a ještě novější střípky toho, co kvasí pod povrchem. Zvlášť zábavné mi to připadalo, když se v médiích objevila jména někdejších velkých bossů ODS Tluchoře či Šnajdra ve spojitosti s bakalářskými tituly. Škoda, že nebylo uvedeno také, z jakých škol, oborů   a kdy je dostali. Našinec by si udělal přesnější představu o tom, kdo kromě vystudovaných fyziků a chemiků řídí či řídil tento stát a šířil kolem sebe auru (v koordinaci s dávno zasvěcenými médii)  nejvyšší kompetence a vůbec kvalifikace. Co to bylo vlastně za strukturu!!?

Osobně sázím na úřednickou vládu, a byl bych za ní jako občan i vděčen. Kdyby v září levice dostala šanci parlamentními volbami  získat ústavní většinu, kterou ostatně již má i v Senátu a také v regionech, nebyl bych si až tak jistý, kam by to až vedlo. Široko daleko nevidím v této struktuře nikoho, kdo by měl dostatečnou autoritu a hlavně kompetenci trochu předvídat, kam vývoj směřuje. Vystřízlivěl jsem z představy, že by sociálnědemokratičtí vůdcové měli snad víru v to, co bývalo podstatou myšlení jejich někdejších předáků: v posilování sociální soudržnosti, v sociální spravedlnost a hlavně ve zdravý rozum. Až na poslední chvíli stáhli svůj návrh na jmenování svého bývalého předáka, který se vyšvihl shodu okolností s minimální profesní i etickou kvalifikací do funkce předsedy parlamentu do výnosné funkce (nevěděl jsem,  a udivilo mne, že ji zastává dosud Kamila Bendová) v inspektorátu práce. Pomohli by sice Vlčkovi, ale nic jiného jim asi v této chvíli nezbývalo. Museli. Myslím, že úřední vláda, bude-li dobře sestavena presidentem, který tam nebude prosazovat své kamarády a jiné poloneschopné a všehoschopné  kariéristy tak, jak se to stalo v obou předchozích úřednických vládách  od obou předchozích prezidentů, je přesně to, co tato společnost  potřebuje. Měla by to být vláda nezávislých nestraníků, kompetentních  a imunních proti korupci. Měla by to být skupina lidí schopných založit hnutí nezávislých nestraníků  za obrození této společnosti a postavit svoji kandidátku příští rok do nových voleb. Vidím v tom cestu jak se postupně zbavit stranických bafuňářů, mezi nimiž je dnes obtížné sice rozlišit, zda patří k levici či k pravici, ale kteří  představují v alianci s kmotry nalevo i napravo svatou alianci  neschopností, korupce a všeho špatného. Té bychom se konečně měli zbavit.

K vývoji české politiky za minulý týden: nejde jen o změny v mocenských strukturách. Na světlo se dostala také do nebe volající neschopnost tzv. analytiků dění z řad politologů, novinářů a jiných neodborníků (a že jich bylo vychrleno z českých vysokých škol za poslední dvacetiletí!). Nemají konkrétní informace, a pokud je i mají (z těch rozporů, které se objevují v různých zprávách se dá vytěžit slušná dávka poznatků) lze z jejich tzv. „analýz“  vytěžit jen dojem bezmezného strachu, aby „neujeli“, a aby nepřišli o své dnešní šolíchy. Přitom mají jedinečnou příležitost  ukázat, že v nich něco je, že jsou tvořiví a schopní orientovat se ve vlnách chaosu. Nikdo z nich však do toho jakoby nechce – anebo neumí - jít. Za této situace je ale závěr jediný: vždyť oni to neumějí.

Totální selhání na poli analýzy domácí vnitropolitické situace má nejspíše příčinu v tom, že ti, kteří mladší - a dnes již i střední - generaci analytiků připravovali, včetně dosud oslavované brněnské školy v čele se stávajícím ministrem školství, byli a jsou stejně neschopní, jako jejich žáci. Nemluvě o politicích. Kromě vykopávek ze staré školy cizácké šlechty, která je za zenitem dokonce i svých dávno prokázaných neschopností (je třeba ale přiznat, že při restitucích na počátku 90. let si přišli na své)  jsou zde i experti připravovaní v zahraničí. Ukázková směska z řad těch, kteří se dostali na různé, většinou značně podřadné školy v rámci Erasmu či jiných programů, anebo z řad poměrně nedávných emigrantů, kteří stihli odejít ještě v 80. letech a vrátili se jako renomovaní znalci tamější i zdejší situace. Patří sem ale i cizinci žijící nějakou dobu zde v Čechách, z nichž někteří dokonce znají i češtinu. Těch bych se asi obával nejvíce. Konkrétně infekcí v podobě  informačních virů vnesených  do zdejších poměrů. Mám na mysli ty, kteří se třeba nedávno podíleli na přípravě reformy vysokého školství, tak ty, kteří předvádějí své expertní kvality v médiích i jinde. Takový mišung napodobující  někdejší poradce přijíždějící z Moskvy. Stačí chvíli poslouchat televizi, rádio či otevřít noviny, a zjistíte nejen jejich početnost i snahu získat vliv. Nezbývá nic jiného než si připomenout  to, co nám naši předkové odkázali ve větě: … na množství nehleďte, Pána svého v srdci mějte. Tím pánem je zdravý rozum.

Vladimír Čermák