Může být zajímavé podívat se na to všechno z perspektivy těch, kteří se v roce 1989 a později narodili, zažili tedy už jen dnešní systém a neměli by být zatíženi žádnými předburžoazními přežitky.

Generace roku 89 si nepamatuje nic z toho, jak probíhala transformace a velké přesuny majetku v devadesátých letech. V době opoziční smlouvy byla teprve v pubertě, takže nepamatuje, jak standardní politické strany stabilizovaly demokracii. Někdy v roce 2007 či 2008 vstupovala tato generace na vysoké školy, a to v množství do té doby nikdy nevídaném. Na vysokoškolská studia jich šla plná polovina.

Právě v současné době svá studia končí, teprve nyní budou moci učinit své první zkušenosti s uplatněním vysokoškoláků v prostředí, které je v sektoru soukromém orientováno čistě na zisk, v sektoru veřejném na úspory.

Ti mladí, kteří po maturitě dál studovat nešli, to vůbec neměli lehké. Na trh práce vstoupili právě v době začínající hospodářské krize a do dneška nic jiného než krizi nepoznali. Promítlo se to v tom, že každý šestý z nich je dnes bez práce.
Velká část z těch, kteří práci mají, je fakticky bez úspor a bez vlastního bydlení. Finanční potíže řeší omezováním počtu dětí a odkládáním narození prvého z nich.

Zároveň je to generace, která má tolik možností, kolik neměla žádná před nimi. Nepamatují svět bez počítačů a bez mobilů. Nevědí, co jsou to víza a celní kontroly. Teoreticky mohou studovat na těch nejprestižnějších univerzitách a nikdo jim nebrání stát se co nejdříve dolarovými milionáři.

Tito mladí lidé žijí ve světě bez viditelných bariér. Jejich očekávání od života jsou nutně vyšší, než byla v generaci jejich otců a dědečků. Tím nepochopitelnější pro mnohé z nich bude, až zjistí, že většině se sny nenaplní. V zemích typu Francie zažila tento šok generace narozená deset a více let před nimi. Vedlo to tam mimo jiné k výraznému růstu vlivu populistických hnutí. Bude politologicky nesmírně zajímavé sledovat, k čemu to povede u nás.