Reálný výsledek už ale v podstatě nikoho nezajímá, nikdo o něm hlouběji nepřemýšlí. I média začínají brzy těkat za jiným, aktuálnějším, problémem, koneckonců komplikovaná či nejednoznačná řešení pro ně nikdy nebyla atraktivní.

A tak se v médiích dozvíme, že po brutálním útoku na patnáctiletého kluka a následné nedělní demonstraci nespokojených domorodců, se bude v Břeclavi modernizovat již zastaralý kamerový systém. Řešení rázné, jednoduché a srozumitelné.  Pro politiky a dodavatelskou firmu se zajisté bude jednat o ekonomicky zajímavou zakázku, občané pochopí, že je to pro jejich blaho, a dál o věci není třeba přemýšlet.

Přemýšlení bolí, zdržuje a obtěžuje. Složitá řešení problémů a předcházení těmto jevům jsou mentálně náročnější, nejednoznačnější a vyžadují dlouhodobou činnost, která se špatně popisuje v jednověté televizní reportáži, špatně se shrnuje do předvolebního hesla a její výsledky většinou sklidí nová politická garnitura vzešlá z příštích voleb. Mnohá relativně účinná opatření jsou dnes navíc pro politiky ekonomicky nepřijatelná. Příkladem je vykázání výherních hracích automatů z města. To by sice s kriminalitou pohnulo, ale ekonomicky by to pro město, ministerstvo financí a pár dalších zainteresovaných šíbrů znamenalo ztrátu.

Nikdo z politiků si ani nedá tu práci, aby dokázal, že po zavedení kamerových systémů se zlepšila bezpečnost, došlo k méně rvačkám, krádežím, loupežím či vandalismu. Co když kamery bezpečnost nezlepší, jen možná zaznamenají, co už se nenávratně stalo? V konkrétním břeclavském případu to mladíkovi ledvinu nevrátí. A důkazy z takových kamer? Na záběrech z kamerových systémů skoro vždy vidíme zamaskované tváře, protože pachatelé o kamerách vědí. Vyrazit bez masky by se tak brzy mohlo stát stejně naivním, jako loupit bez rukavic. A tak, až to bude technologicky možné, budou muset přijít další opatření. Začneme čipovat všechny občany pod geniálním heslem, že kdo nic nepáchá, nemá se čeho bát? Ta doba možná není daleko.

Dnešní společnost žije v iluzi svobody a volby. Můžeme si vybírat partnery, práci, školy, lékaře, oděv, obchody, v nichž budeme nakupovat, barvu auta i mobilního telefonu. Zato si ale nemůžeme vybrat tak základní věc, jako jestli chceme nebo nechceme být nahráváni. Nepřipadá nám divné, že žijeme ve společnosti, kde máme zakázáno kouřit v hospodách, nazývat nepřizpůsobivé pravými jmény, netruchlit, když je vyhlášen státní smutek, říkat tuzemskému rumu rum. A nepřipadá nám divné, že si v novinách přečteme odposlechy ze své vlastní ložnice.

Nálada v profízlované společnosti, kde dnes legálně odposlouchává každý každého, tomu vlastně nahrává a většina populace souhlasí pod eufemistickou zástěrkou rozkrytí těch „největších lumpáren“. Možná nás ale zachrání vzdělaní experti z Bruselu. Vymyslí novou směrnici a nový úřad, který bude regulovat neodposlouchávání a nekamerování na vyznačených místech, která dostanou třeba speciální nálepku s nápisem „NO MONITORING“.

Není naše společnost zbytečně komplikovaná, právě proto, že se odnaučila kriticky přemýšlet, vrství jednu pitomost na druhou a časem zapomíná, proč to vlastně dělá? Jak se o to ukázkově snaží politici z Břeclavi? Není už konečně na čase, spíš než instalovat nové kamery, nové zákony a nové úřady, začít čistit ty stávající a přemýšlet vůbec o jejich smyslu a nutnosti?

Michal Kurečka