Podle herce Jiřího Mádla problém naší společnosti spočívá zejména v tom, že Češi neuznávají autority. Ponižujeme elity, ať již to jsou podnikatelé, vědci anebo umělci, soudí tento český elitní umělec. K tomu dodává, že podceňujeme i současné vládní politiky, místo toho, abychom se jimi chlubili. „Je třeba mít úctu k elitám a být na ně pyšný“, uzavírá.

Před půl rokem vyšla kniha německého psychologa Rainera Mausfelda. Nese název Hybris und Nemesis a autor se v ní mimo jiné zabývá právě charakterem současných elit. Konstatuje u nich propastný rozdíl mezi mravními hodnotami, které vyznávají ve svých  rétorických cvičeních, a skutečným jednáním. Popisuje filtrovací a kariérní mechanismy, které vynášejí pochybné jedince nahoru v jednotlivých institucích a ve společnosti jako celku. Dohromady pak vytvářejí elitu, jež má vyhraněně parazitní rysy a usiluje o ustavičné posouvání hranic své moci. Tyto elity sledují jen své vlastní zájmy a činí tak na náklady celé země. Na chudší lidi pohlížejí jako na tržní odpad a vynášejí svoji úspěšnost. O sobě bývají jejich členové přesvědčeni, že si privilegované postavení zasloužili vlastním výkonem.

Německý psycholog diagnostikuje vlastnosti současných elit. Vyznačují se průměrností, vadným úsudkem, krátkodobým myšlenkovým horizontem, přímo programovým ignorantstvím, posedlostí mocí, lačností po penězích, sklony ke korupci a arogantním vystupováním. Jde o rysy, které jsou pozitivně vnímány novináři a aktivisty přitahovanými autoritářskou mocí.

Mausfeld se domnívá, že ani intelektuální a akademická obec dnes neskýtá v tomto ohledu zrovna utěšený obraz. Jde o novináře a intelektuály, kteří určují hranice mezi přípustným a nepřípustným. Přitakají moci. V těchto kruzích se zkaženost stala normou a na její vlně se politické elity propojují s ekonomicko-vojenskými. Rozdělují si místa a privilegia ve stranách, nadacích a ve státním aparátu.

Politické elity a jim sloužící intelektuálové a novináři pochopili, že mají šanci zvýšit svůj status jedině tehdy, když se dají do služeb reálných ekonomických a vojenských sil a budou podporovat jejich moc. Ve svém oportunismu se dokáží nadchnout prakticky pro kohokoliv. Dobře vědí, že jejich životní úroveň a životní styl jsou závislé na stabilitě systému, jemuž slouží.

Od úspěšného politika se dnes očekává, pokračuje Mausfeld, že dvojí morálka a pokrytectví bude jeho druhou přirozeností. Žádný zločin pro ně není dost velký, aby ho nebyli schopni ospravedlňovat. Považují se přitom za ty jedině správné, protože sami sebe prohlásili za strážce jedině správných hodnot. Jen oni určují, co je dobro a co zlo. Ve své psychice dokonale zvnitřnili mechanismy korupce, lhaní a manipulace. Na vůli obyvatel se odvolávají pouze v případě, že byla předběžně zformována masovými médii. Jinak těmi, kdo mezi ně nepatří, jednoduše opovrhují.

Politici rádi mluví o „naší demokracii“, která je ohrožena a kterou musejí chránit proti nepřátelům. Nemají přitom na mysli naši demokracii, ale svoji demokracii. Chtějí mít nejen monopol na moc, ale také na pravdu. Tomuto cíli slouží jejich tažení proti dezinformacím. Tolik Rainer Mausfeld.

Jiří Mádl, jenž se často a rád vyjadřuje k problémům naší společnosti, kterou podle jeho názoru někdo uměle rozeštvává, by měl vysvětlit, jak to, že právě naše současná elita je tak skvělá a nevykazuje rysy dekadence popisované mnoha dalšími autory. Jeho případná zjištění by byla neobyčejně cenná. Politici v zemích, které popsané patologické tendence vykazují, by se k nám mohli jezdit učit.